Kde brát identitu

17. 3. 2015 / Petr Ježek

Každý lidský jedinec po svém narození nejen poznává své okolí, ale postupně také sám sebe v interakci s ním. Pochopitelně přitom vše závisí na komplexní osobnostní výbavě, na rodinném a sociálním prostředí a na externích vlivech, kam patří přírodní a socioekonomické podmínky. V rodinách netoužících po poznání (nezávisí na intelektu!) se snižuje možnost pochopit a s pochopeným se identifikovat. Protože je košile bližší kabátu a mnohdy na dychtivé samostudium prostě nezbývá čas při každodenním honu za nejistým živobytím, chytřejší vládci začali podporovat některou z lidově uchopitelných kotev jako je náboženství, vlastenectví nebo činorodost. Tyto ve své podstatě mravní kotvy dávaly lidem příležitost zapojit se do sociální skupiny integrované onou kotvou (církve, vlastenecká hnutí, spolková a dobrovolnická činnost atd.). Takové zapojení pak přináší kýženou identitu, neboť je snadné sdílet přirozené společné hodnoty, jež buď potvrdily prvotní zkušenosti z rodiny nebo vynikly v kontrastu s nimi. Důležitý je zde význam mravních kotev, jež nás a naši civilizaci provázejí pravděpodobně od počátku její existence. Proto z našeho podvědomí často vystupuje mravní apel v dilematu, které řešíme.

Náboženství ukotvené na duchovním a současně mravním ideálu mělo lidi sjednocovat v bohabojné lásce k ideálu a v respektu k ideál reprezentujícím autoritám. O to šlo moci, které vyhovovalo spojenectví duchovního a světského a při nevysokých nákladech jí to umožňovalo pohodlně vládnout. Pochopitelně umělé scholastické konstrukce musely narazit na (znovu)objevování reality jako „velkolepého božího díla“. Poznávané se ocitlo v ostrém rozporu s tím, co předkládala církev. To vedlo nejen ke středověké reformaci, ale i k vývoji vědy, rozvoji světské ekonomiky a k posouvání hranic možného. Následující období absolutismu nebylo ničím jiným než tvrdou revanší moci za pokus osvobodit renesančního člověka z více mocenské než náboženské klece, s níž se pod náporem nových poznatků nebylo možné identifikovat. Proto je zde tak silná inklinace lidí k reformovaným církvím znovu obracejícím důraz na základní mravní hodnoty a ideály a ponechávající dost prostoru k rozvoji osobnosti. Současně se ale vytváří loajalistická vrstva těch, kteří se identifikují s mocí a jejími nositeli a atributy. Opět nejde o nic nového, ale o známé chování již z dob říše Římské.

Tíha komplexního absolutistického tlaku opět vyvolala reakci na straně občanů. Ti se po neblahých zkušenostech s náboženským osvobozením chopili jiné kotvy – vlastenectví. K tomu jim nahrávalo bezohledné imperiální chování velmocí, které násilně integrovaly kulturně odlišné oblasti a usilovaly o sjednocení jazykové, náboženské i obecně kulturní. Vlastenectví je ukotveno na etnické příslušnosti a budí vědomí národní identity. Tam, kde chybí „právní“ důkazy slavné minulosti, tam působí mýty ať již autentické nebo umělé. Jenže i vlastenectví podléhá mocenským zájmům a není divu, že v jejich důsledku vznikl nacismus a šovinismus jako autoritativní a extrémní formy nacionalismu. Přesto je zde stále silný základní identifikátor – příslušnost k národu, ke kultuře, ke zvykům a tradicím (a ke kolektivnímu vědomí).

Náboženští a patriotičtí kverulanti pochopitelně nejsou po chuti moci, protože představují často neloajalizovatelnou silně motivovanou a přirozeně identifikovanou opozici. Pokud nelze bez větších těžkostí nenásilně integrovat náboženskou a vlasteneckou kotvu s mocenským zájmem, nezbývá než posilovat loajalistické nástroje identifikace. Boj o globální moc, který přinesl dva balvany světových válek jako lidským utrpením naplněná protizávaží splněným cílům přerozdělení a upevnění vlivu, přinesl i novou formální kotvu – peněžní bohatství. Lidé jsou nenápadně konfrontováni s penězi jako možností naplnění individuálních snů a narážejí na své tradiční, byť oslabené mravní, náboženské a vlastenecké identity. Někteří se v naivní snaze neustále pokoušejí ohnout mravní zásady vhodně koncipovanými zákony a omlouvají si tak svou nemravnou existenci domnělou zákonností. Jiní raději strpí ekonomickou újmu než by porušili své pevné zásady odměnou za radostný, byť skromný život. Úplatnost a korupce je pouhá loajalistická identifikace s mocí definovaným standardem tržní morálky a jako taková je podvědomě neustále ve sporu se zbytky mravnosti. Opět nastává konflikt neudržitelnosti onoho mocenského „neoscholastického“ standardu, oné vnucené dohody o peněžní definici významu věcí a lidí se (znovu)poznáváním reality včetně té její složky za poslední epochu značně zbytnělé – socioekonomické sféry.

Kde v takové situaci brát identitu? Tam, kde je mocensky či nějakou rodinnou tragédií nepřerušený přirozený identifikátor v podobě lidské mravnosti (s různě silným náboženským faktorem), tam se i při různém intelektu snadno překonávají překážky a život je žit v plném psychickém zdraví a lidském porozumění. Je přitom charakteristické, že u těchto lidí padají veškeré umělé politické hranice a něco jako pravicovost a levicovost zde postrádá jakýkoli smysl. Identifikace s „kmenem“ je složitější, protože absurdní boj s mýty ve jménu čistoty historické dokumentace činí lásku k vlasti jako prostoru přebývání historické kolektivní paměti národa značně zpochybňovanou. Vědomí silných slovanských kořenů s příměsí keltskou, germánskou, franskou a dnes i různých mimoevropských etnik je stále klíčovým identifikátorem skutečných „bratří“, kteří vlky k sobě navzájem být prostě nemohou, nechtějí-li porušit své mravní zásady při vědomí jejích s etnickými propletených kořenů. Pokud ale je identifikace dobyvatelského typu, pak hrozí agresivní inklinace k moci při potlačení původních identifikátorů. Potvrzenou skutečností nicméně je, že etnicky identifikovaní Slované si své případné agresory dokázali umravnit dříve než by napáchali nějaké škody. Bohužel o to méně dokázali včas odhalit a účinně eliminovat vnější mocí dosazené domněle své místodržící.

Hledání místa ve společnosti lidí je typickým fenoménem vysvětlujícím mnohé sociologické zvláštnosti. K nim patří i mocensky striktně stigmatizovaná tzv. extrémní pravice v Česku, která na rozdíl od té ukrajinské nechodí po veřejných prostranstvích s viditelně nacistickou či fašistickou symbolikou (a to ti ukrajinští mohou?). Tito do značné míry diasporičtí kožolebci měli vesměs smůlu na rodinu, do níž se narodili a která jim neposkytla laskavé prostředí poznávání, na školu, která v nich měla posilovat to dobré a tlumit to horší a na vlády, jež dopustily nerovnost přístupu k práci a jiné poctivé obživě. Proto ti čeští hrozbou republice ani EU nejsou na rozdíl od těch ukrajinských identifikovaných se svými nacistickými historickými vzory.

Starší nezaměstnaní nemohou pochopit, proč si jejich práce nikdo neváží, když všichni říkají, že je jí dost pro každého, kdo pracovat chce. Horníkům nikdo nevysvětluje, že uhlí i kov se prostě jednou vyrube a že mají štěstí oproti svým historickým předchůdcům, že to již vědí dopředu a mohou se včas adaptovat na jinou profesi. Učitelům nikdo nepodmiňuje jejich platy a pracovní pozice mírou posilování úctyhodné identity, především té mravní. Manažery nikdo nehodnotí podle dopadů jejich strategických rozhodnutí. Vlády pak vládnou tak, že občan stěží uvěří v jejich autentickou službu veřejnosti a garanci spravedlnosti pro každého stejně. Peníze a jimi zprostředkovaná moc jako falešný idetifikátor přitahuje bezzásadové a psychicky labilní osobnosti a činí z nich ony loajalisty k mocenské elitě. Čím více takových loajalistů je, tím snadněji moc na (přinejmenším v tomto) bezmocné přenáší náklady a inkasuje od nich výnosy na cestě do socioekonomické propasti.

Dokud je moc chápána a prováděna jako exkluzivní klub s právy a minimem povinnosti pro členy a povinnostmi a málo právy pro nečleny, důvěra v ní a tím i ve stát a v garantovanou lidskou důstojnost bude skomírat, pokud ne přímo absentovat. Pokud však vláda nalezna slíly odolávat lákavému a přestoupí z klubové na společenskou palubu, může se posílit identifikace s více společně působícími přirozenými kotvami a ty pak mohou být zvedány a spouštěny ve společném plně vědomém zájmu a za optimálních podmínek. Plavba pak nehrozí ani kolizemi ani vzpourou. To se ale musí zásadně omezit onen pekelný identifikátor moci a peněz. Je neobyčejně zajímavé porovnat v současném Rusku argumenty těch, kteří podporují prezidenta a vládu a těch, kteří jim oponují. První, mimochodem drtivě převažující skupina argumentuje hrdostí nad politikou suverenity, nad mravní pevností zaštítěnou pravoslavím, nad pozicí platné součásti sociálně citlivé velmoci. Druhá skupina vytýká autoritářství, přetrvávající, byť omezovanou korupci a nedostatek svobody. S čím jsou identifikovaní ti druzí? Pro šťoury pak poslední poznámka: Individuální iniciativa je nutnou, nikoli však postačující podmínkou dosažení nekonfliktního cíle. K dosažení těch konfliktních a neudržitelných (a mnohdy destruktivních) obvykle stačí...

Vytisknout