Nad rozhovorem o umění

22. 2. 2015 / Boris Cvek

Takové prolnutí s MK bych čekal mnohem méně a je třeba říci, že jeho slova o tom, že by rád rozlišoval vysoké a nízké umění, jenom neví jak, a že dnes podle něj dnes umění chybí „elitnost“, mne příjemně překvapila. Ale nejen to. Oba diskutující doslova překypují jakýmsi znechucením nad situací, kdy umělcem je kdekdo a umění je kdeco. MK několikrát opakuje, že svým studentům říká, že podstatné je to, aby našli důvod, proč vůbec uvádět nějaké umělecké dílo v život. Tu samou hrůzu nad snadností, mnohostí a kvapností „umělecké tvorby“, nad „uměním“ pro tento rok, které po pěti letech vypadá mnohem starší, než Homérovy eposy, vidím také leckdy v debatách nad literárním děním na Facebooku. Abych se přiznal, čekal jsem to až za mnohem delší dobu.

Hlavní napětí mezi JP a MK spočívá v tom, že JP chce něco dělat, aby se stav změnil, aby se – slovy našeho společného textu – umění vrátilo z labyrintu světa do ráje srdce, zatímco MK, ačkoli by takový návrat zjevně uvítal, si neví rady a spoléhá na dlouhou evoluci s řešením, které nelze vymyslet, ale musí se stát samo. Myslím, že jde především o to, a to je jeden z leitmotivů celé debaty, že pojetí umění, jak se prolomilo už od doby prokletých básníků, se dnes vyčerpává v kvantitě a snadnosti, kdy už vůbec není jasné, proč by mělo být umění tvořeno, jaký má význam, co je umění a co už umění není. Jde tedy o příliš velký duchovní zlom, který vyžaduje nové vzdělání, nové promýšlení dějin umění, novou interpretaci toho, co se v umění stalo za posledních 200 let (a zřejmě by mělo jít spíše o šokující revizi, o něco vskutku nového, než o nějaké kompromisy). To je úkol tak nezvyklý, unikátní a globální, že vzbuzuje oprávněnou bezradnost, a v tom naprosto rozumím MK.

Na druhou stranu v dějinách umění, ale i vědy, je dobře známo, že dané kulturní období se formuje a uvědomuje nezávisle v různých lidech, kteří cítí hlubinnou tendenci své doby a jdou jaksi před ní, i když mohou občas vypadat jako blázni. Když se tedy formuje v dlouhodobém a obtížném procesu nová mentalita, nová doba, nové porozumění světu a člověku (a domnívám se, že tak tomu dnes je, že nejde jen o krizi umění, ale i vědy a filozofie), není třeba čekat na nový konsensus, který je de facto už začátkem konce, začátkem přerodu nového v běžné a banální, v samozřejmé a kvantitativní. Čerstvá a krásná je tato proměna, když vzniká, když v ní nikdo nevěří, když je to vlastně intimní sen, když je to ten důvod, který chce po svých studentech MK, nikoli důvod cítit se umělcem a být součástí stáda uznaných umělců, a proto tvořit, ale důvod být sám se svým dílem (vynálezem, myšlenkou) a věřit na základě širokého vzdělání a čtení hlubinných proudů vlastní doby v jeho budoucnost. Ona ta budoucnost je ostatně v tom, co je naléhavé samo o sobě, co není jenom produktem „trendu“ a nápodoby.

V debatě přichází krátce na řadu i otázka, zda umění kultivuje, která je ze strany MK odbyta tím, že mu někteří uznaní umělci nepřipadají dostatečně kultivovaní, a tak umění může těžko kultivovat. To je ale povrchní argument, který míjí podstatu toho pravého důvodu pro umění a jeho klíčovou roli ve společnosti, jak ji ukazuje např. filozofka Nussbaum ve své knize Upheavals of Thought. Nejde totiž o to, zda ten či onen člověk je dostatečně kultivovaný podle nějakých společenských norem, jde o to, zda dokážeme – právě pomocí umění – pochopit ty hloubky našich emocí, kam společenské konvence nesahají, kde tyto konvence působí jako pokrytectví a kde je třeba otevřít se reálným prožitkům, aby ty mohly být nějak emocionálně zpracovány a rozvinuty do složitosti vnitřního života, nikoli pohřbeny přetvářkou. Když evangelní Ježíš chodí za nevěstkami a celníky a zažívá tvrdý střet s farizeji a zákoníky, je to výraz právě a přesně té kultivovanosti, toho obřezání srdce, která je tím pravým důvodem, proč umění tvořit a vnímat. Celník, který nahlíží realitu svého nitra a prosí o odpuštění je ve své autenticitě a bezmocnosti v evangeliu ukázán jako příklad toho, komu bude odpuštěno, na rozdíl od farizeje, který do svého nitra odmítá vstoupit a utěšuje se tím, jak je konvenčně dobrý člověk, lepší než všichni ostatní.

Vytisknout