Fantóm "ekonomického vítězství" na Ukrajině

20. 2. 2015 / Karel Dolejší

Západ rezignuje na to, že by pomohl Ukrajině ubránit své území. Místo toho proponuje "asymetrickou" strategii založenou na "strategické trpělivosti" ZDE. Říká, že se Kyjev sice nedokáže Putinovi ubránit, ale to údajně nevadí. Provedeme "reformy", Ukrajina bude bohatá a kvetoucí a ztracená území nakonec zase získá nazpět. Mezitím budeme jednat. Že ruská strana jednáním jen legitimizuje územní zisky, šikovně rozděluje protivníky a dohody nedodržuje nevadí.

Tato pohádka se pěkně poslouchá a možná i někoho uklidňuje, existuje však řada důvodů, proč nemá velkou cenu s ní ztrácet čas.

Za prvé, reformy, které mezinárodní věřitelé Ukrajině ordinují, se nijak zvlášť neliší od těch řeckých, jak koneckonců připouštějí dokonce i někteří Němci ZDE. A lze poměrně zblízka pozorovat, že Řecko ani po několika letech takových reforem zrovna nevzkvétá. (Což je myslím velmi silný eufemismus.) Takže kde se bere jistota, že se takto podaří vybudovat kvetoucí Ukrajinu?

Za druhé, dejme tomu, že se reformy podaří a povedou řekněme k rozvoji Ukrajiny na úroveň Polska - jenže za jak dlouho je reálné něco takového dosáhnout? Při úrovni korupce, slabosti centrální vlády, tradici oligarchických vlivů na politiku, válce na východě a sabotážích na celém území? Deset let je myslím velmi optimistický odhad. Ale má Ukrajina před sebou deset let relativně poklidného vývoje?

Nemá. Pokud prezident Porošenko nedostal smrtelnou politickou ránu už pod Debalcevem, dostane ji za jinak stejných okolností brzy jinde. Pohlcování území separatisty může nerušeně pokračovat dál a nikdo mu nezabrání. Za jinak stejných okolností mohou brzy padnout Mariupol, Arťomovsk, Charkov a Dněpropetrovsk. Dříve nebo později porážky Porošenkovi zlomí vaz a vyhlídky na "slušnou prozápadní Ukrajinu" budou veškeré žádné. Zlom může přijít v nejbližších týdnech, maximálně měsících.

Lze si pro názornost vypůjčit příměr z ekologie: Rusko si (nejen na Ukrajině) počíná jako tzv. R-stratég, kolonizační druh rychle obsazující velká území jako první, avšak neschopný z nich získat optimum pro vlastní rozvoj. To dokáže k-stratég. Smůla ovšem je, že přichází až jako druhý a je ve všech ohledech pomalejší. V ekologii dokáže časem vytěsnit pionýrské druhy kvůli větší efektivitě. V mezinárodní politice ale neplatí žádné ani teoreticky závazné modely sukcesních stádií. Kdo přišel první a je dost silný, zůstane.

Západní "přátelé" Ukrajiny si počínají, jako by měli k dispozici nekonečně mnoho času a mohli roky čekat na údajně spásné výsledky reforem, zatímco se Ukrajina nedokáže bránit pokračujícímu vojenskému útoku. Pardon, ale jestli někde pracuje zjevná autocenzura a sebeobelhávání, pak právě v tomto bodě. V nejlepším případě do konce roku bude zcela jasno. Zmíněná strategie bude muset být s hanbou opuštěna. Otázka však zní, co mezitím z Ukrajiny vůbec zůstane.

Za třetí, proč se vlastně Západ nedokáže adaptovat na střet s Vladimirem Putinem? Mimo jiné i proto, že se tento střet bolestně dotýká jeho identity. Od nástupu "Nové levice" došlo k výrazným proměnám tradiční mužské role, Západ začal budovat relativně vlídnou společnost (ve smyslu vyhýbání se otevřenému užití moci, antiautoritářství...), z hlediska tradičnější společností se už jen tímto oslabením tradičních autorit "feminizoval"; ale vedle toho zavedl ještě řadu dalších souvisejících hodnotových a postojových inovací. Vladimir Putin a vše, co ztělesňuje, znamenají ale příkré a naprosté odmítnutí tohoto vývoje. Je to jako by se evropská společnost strojem času vrátila do roku 1960 a nestačila zírat zcela konsternována na podle ní dávno "překonaný" model archaické maskulinity spojený s velmi úzkoprsými postoji k otázce genderu, sexu, rasy, náboženství, moci, autority, násilí - a v mimořádně vystupňované míře k otázce vůle. Putin si totiž myslí, že SSSR prohrál studenou válku ne proto, že byl ekonomicky neživotaschopný, ale kvůli slabé vůli vedoucích představitelů. Nelze proto očekávat, že by v této oblasti sebeméně ustupoval, přinejmenším nikoliv bez vážné porážky. Bude bezohledně znovu a znovu vnucovat svou vůli všem, kdo mu to dovolí. Kdo budou tak hloupí, aby mu to dovolili.

Ale Evropa si stále odmítá připustit, že něco takového skutečně v 21. století existuje. Stále si odmítá připustit, že jednat z pozice slabšího znamená být manipulován do role šikanovaného otloukánka. Může snad takto ubránit své hodnoty, které jsou podle ní těm Putinovým nadřazeny?

Pokud Západ Ukrajině nepomůže, Putin na Ukrajině vyhraje i kontrolu nad celým postsovětským prostorem s výjimkou Pobaltí, kde bude nakonec testovat soudržnost konsternované Severoatlantické aliance. Ví, jak slabé místo to je. Ví, že zde může NATO s trochou štěstí rozvrátit dokonce i bez velké války.

Odvádět pozornost od zmíněných rizik k představě pomalu a systematicky se reformující Ukrajiny, k imaginárnímu procesu stravitelnému pro rutinérský maloobrátkový byrokratický stroj Evropské unie, znamená strkat hlavu do písku. Žádné "ekonomické vítězství" situaci nezachrání.

Spíše mnohem dříve přijde vojenská porážka.

Vytisknout