Díra u Hanušovic: Děsivý obraz současné české venkovské společnosti

22. 2. 2015 / Jan Čulík

Film je uváděn jako "tragikomedie" a diváci v přeplněném hlavním sále hotelu Thermal v Karlových Varech se v úterý večer tu a tam pochichtávali (vadí mi primitivismus českého publika, které se směje každé vulgaritě, kterou někdo řekne na plátně), jenže spíš to byl smích zoufalců. Filmů o zoufalé současné české existenci, především na venkově, už vzniklo víc. Kromě Krausova filmu Městečko například film Zdeňka Jiráského Poupata (2012) anebo filmy Bohdana Slámy jako Divoké včely.

Většina českých filmů, které jsme letos v Karlových Varech viděli, nevykročila z luxusní pražské umělecké a středostavovské bubliny. Tak Krobotův debut to udělal velmi silně. Otázkou je, zda zdrcující a děsivý obraz primitivismu českého venkova, který Miroslav Krobot před námi nastínil, není do určité míry jakousi pomstou pražských středostavovských intelektuálů, kteří se možná života na venkově tak trochu štítí, a tak ho tady zobrazili v tom nejhroznějším světle. Chci věřit, že tento film není pražskou pomstou Moravě ani prostě českomoravskému venkovu, ale že je seriozním pokusem tvůrců zamyslet se nad tím, co je dnes podstatou češství a proč je to tak hrozné.

Film má velmi nevýrazný příběh, spíš je to živý obraz existence na zapadlé moravské vesnici (pražští herci se ve filmu snaží hovořit hanáckým přízvukem, přijde mi to trochu nepřesvědčivé a neústrojné) a figurkářská studie jednotlivých postav. Děj se odehrává v polorozbořené, polorozpadlé vesnici, v níž se za posledního čtvrt století vůbec nic nezměnilo. Nevidíme jedinou novou střechu, nic luxusního, lidé žijí v chudě zařízených, omšelých domech a v hluboce zažité plebejskosti. Starosta vesnice jezdí starým favoritem. Vesničané ve špinavé hospodě neustále pijí pivo, zelený likér a slivovici, pojídají skoro pořád uzeniny, případně králičí nebo vepřové maso.

Film má jeden zajímavý normalizační rys. Za normalizace byla povolena komunální kritika, ale vždycky byla směřována od systému směrem k jednotlivcům. Pokud bylo za socialismu něco špatného, mohli za to vždycky jen chybující jednotlivci, nikdy režim nebo systém samotný. Stejný přístup zaujímá tento film. Žádnou systémovou kritiku neobsahuje. Pokud je v životě lidí něco špatného, je to také vždycky vina jen jednotlivců, kteří se chovají špatně. Ve filmu se nevyskytne žádný politik, žádná instituce, žádný větší podnik či koncern - aktéry, a tedy viníky, jsou jen obyčejní, normální individuální občané, kteří se chovají neskutečně trapně.

A ještě jedna důležitá věc. Na rozdíl třeba od filmů Bohdana Slámy, tento film nemá se svými postavami empatii. Zaznamenává je buď zcela pasivně, anebo zcela tvrdě registruje trapnost situací. Představuju si, jak to probíhalo, když ve vesnici natáčel ten filmový štáb. Nemohu se zbavit dojmu, že museli být posedlí tím, jak ukážou, jací jsou ti vesničané balíci. Jenže je to všechno konstrukce, že?

Dvě mladší ženy, sestry, které žijí se svou stárnoucí matkou, jsou terčem neutuchajícího zájmu všech mužů ve vesnici, a jedna ze sester (hraje ji Taťána Vilhelmová), která obsluhuje u výčepu v hospodě, má pravidelný sex se starostou, který jí slibuje, že ji nakonec prý ubytuje v domě, který staví. Ten je však spíš jen vzdušným zámkem, neboť jde o polorozpadlou barabiznu, kterou starosta zjevně nikdy nedostaví. Jedna "zeď" z nasucho navršených cihel se mu zhroutí a povolaný statik mu poradí (zaúčtuje si za radu 800 korun), aby hroutící se zdi skryl, "nic jiného k tomu nemám". Podvody jako se vším. Po vesnici popojíždí s dodávkou také firma dvou klempířů, starého otce, který už kvůli vysokému tlaku na střechy neleze, a mladého syna, který se s hospodskou šenkýřkou neváhá také vyspat. Ta ke konci filmu otěhotní, přiznává, že neví, s kým má dítě, starosta však v té chvíli už neprojeví zájem se o ni postarat.

Mezi matkou obou mladších dívek (z nichž jedna má aspoň určitou kvalifikaci, pracuje jako zdravotní sestra) a dívkou-šenkýřkou, kterou hraje Vilhelmová, dojde k ostré hádce, protože matka dceru označí za kurvu. Ta si to nedá líbit a matka utrpí infarkt, takže dcera je odsouzena ji v bezmocnosti v posteli krmit jogurtem. Mladá zdravotní sestra si namluví postaršího Němce, který do vesnice přijel na pohřeb své sestry, a odjede s ním do Mnichova. Svědčí, že lidé v Německu vypadají jaksi o mnoho mladší než lidé v Čechách. Také k stáru mají ještě spoustu zájmů a podnikají nejrůznější aktivity. Německý partner jí koupil nové drahé šaty a, diví se zdravotní sestra, vůbec mu ta cena nevadila. Muži v Německu jsou pozorní a milí, "ne jako ti naši burani tady".

A skutečnými burany jsou dva bratři, asi něco mezi čtyřiceti-padesáti lety, z nichž jeden má manželku, často popíjející v hospodě tvrdý alkohol. Ve filmu se odehrává scéna, kdy její manžel s ní večer souloží v rodinné posteli. Při tom, jako by se nechumelilo, do místnosti vstupuje bratr a rozmlouvá se souložícím sourozencem o denních věcech jako by nic. Teprve posléze vyjde najevo, že s ženou pravidelně souloží oba bratři. Když se proti tomuto znásilňování vzepře, muži ji ubijí k smrti.

Těsně před tím uprchne žena od obou bratrů násilníků ke skupině vesnických vandráků, sedících v rozvalinách u ohně. Cestou tam tmavou silnicí, už v opilosti, vykřikne: "Máme demokracii." Za několik hodin je mrtvá.

Film Díra u Hanušovic je děsivý obraz současné české venkovské společnosti. Je to obraz bezvýchodnosti, nenaplněnosti, života v kruhu, zoufalé promiskuity, primitivismu a násilí. Jakpak bude na ten film česká veřejnost reagovat? Bude se bavit, jak je to všechno komické?

Mladý islandský režisér Hafstein Gunnar Sigurdsson má letos v karlovarské soutěži pěkný film s ironickým názvem Paris nordursins (Paříž severu, 2014), o životě na zapadlé venkovské vesnici na Islandu. Je to také film o životní frustraci, ale v trochu méně drastické formě. Pěkně a citlivě, občas s ironií, ale vždy s porozuměním, autor zaznamenává mezilidské vztahy v prostoru, kdy mezi sebou vstupuje do reakce jen minimum postav. Všechny jsou také nějakým způsobem frustrované, ale takový je život, a taky nás nezadržitelně míjí. To podtrhuje příběh a režisér při představování filmu sdělil v Karlových Varech divákům, že jeho film je o lásce a o životě, konec konců o tom asi má být každé dobré umělecké dílo.

Frustrovaný je hlavní hrdina filmu, sedmatřicetiletý Hugi, zřejmě ne zrovna schopný učitel v místní škole, který na malou vesnici na islandském venkově přijel z hlavního města Rejkjavíku poté, co ho opustila partnerka a odjela do Portugalska. U Hugiho to způsobilo, že propadl alkoholismu, z něhož se snaží vyléčit, avšak trauma ztracené partnerky je pro něj po skoro celou dobu filmu příliš velké. Krátkodobě naváže sexuální vztah s matkou jednoho svého desetiletého žáka, s nímž hraje fotbal, ale vztah nevydrží, protože Hugi prostě nemůže zapomenout na svou bývalou -- sedí doma a učí se portugalsky.

K tomu do Hugi domácnosti jaksi přibude koza -- přistěhuje se mu tam jeho poněkud příliš renesančně se chovající otec, kterého v Rejkjavíku z domu vyhodila i jeho tehdejší partnerka, takže oba ztracenci se v pustině, uprostřed divoké islandské přírody, snaží znovu najít svou rovnováhu. Hugiho otec se stůj co stůj snaží udržet mladý a pokusí se o sexuální styk s matkou onoho desetiletého žáka, s níž Hugi přestal chodit -- ovšem mladý není a jeho tělesná nepevnost mu jen způsobí potíže. Film je to nejen o lásce a o životě, ale opět o schopnosti vyrovnání s vlastním osudem, a schopnosti poznat sama sebe, své limity i to, co dokážu. Hugi se nakonec dokáže vyhrabat ze své pasivity a z islandské samoty odchází do světa. Překážky a selhání se máme snažit překonávat, sděluje nám režisér, zároveň ale s porozuměním k slabostem svých bližních.

Vytisknout