Řecko je jen výstražným znamením před křižovatkou, anebo už vážným symptomem neodvratné krize?

11. 2. 2015 / Miloš Dokulil

Stěží lze zároveň přehlédnout, jak snadno si v praktické politice mohou vycházet vstříc ti, kteří jsou teoreticky třeba zrovna „krajně leví“, s těmi „krajně pravými“ (a naopak). Stačí, že je vzájemně propojuje celkový negativismus. Chci si níže, jen hodně obecně, a jen v několika málo závažných bodech všimnout jednoho nemálo citlivého (ale rozmanitě propojeného a navazujícího) problému těchto dní. Zjednodušeně i proto, aby byly na první pohled ty náměty srozumitelné a zůstaly výrazně podnětem k dalšímu uvažování; ne pouze k případnému přečtení.

2) Ekonomicko-politické hřiště, na němž se zrovna aktuálně „hraje“

Předběžně berme v úvahu, že Evropská unie („EU“) prezentuje navenek politicky jednu z nejvýznamnějších složek současného světa. Eurozóna („EZ“), která má za sebou již víc jak jedno a půl desetiletí své existence, je přitom ekonomicky jednou z klíčových oblastí hospodářského života na této planetě. (Počítáme teď výrobu zboží a poskytování služeb vzhledem k celkovému počtu obyvatelstva, jak EZ, tak odvozeně EU.) Přesto nelze nevidět, že právě ta Eurozóna představuje již několik let obecně spíše rozpačitou stagnaci než jistotu perspektivy. V poslední době navíc doprovázenou nemálo viditelným snížením kurzu eura vůči dolaru (takže jako kdyby už nebyla daleko doba, kdy mezi těmito dvěma měnami bude nominální parita).

V řadě zemí EZ už několik let trvá 25 %-ní nezaměstnanost, přičemž mezi mladou populací tento nežádoucí stav postihl až 50 % mladých. Tito lidé jsou pak nejen bez práce; jsou zároveň na samotném startu „do (produktivního) života“ bez perspektiv pro jeho zakotvení. Není to ovšem jen problém ekonomický. Ta bolest je především sociální; a pak má své výrazné politické zbarvení. Především se týká jihu Evropy. Kdekdo dnes ví, že výrazně se tato problematika vztahuje na zrovna teď aktuálně často zmiňované Řecko. Tíže té naznačené situace dopadá bohužel také třeba na Španělsko, Portugalsko, ale i, byť v menší míře, na Itálii.

A jako kdyby tu šlo o dvousečný problém: Kdekdo bez nápovědy ví, že tu ozdravným klíčem musí být rozvoj ekonomiky. Méně hlasité jsou poukazy na to, že v předchozím hospodářsko-politickém vývoji docházelo k nehospodárnostem, bylo možné evidovat křiklavé příklady korupce, docházelo k daňovým únikům, apod.; takže je zároveň nutné zvýšit efektivitu hospodaření. Vinou váznoucích finančních zdrojů to zároveň (kromě jiného) znamená škrtat ve státním rozpočtu a omezovat „postradatelné“ výdaje na všech úrovních.

Takže? Rozvíjejte ekonomiku, když na druhé straně zároveň „nutnými škrty“ takový záměr budete evidentně brzdit? Přitom: klesá-li hospodářská výkonnost, spolu s ní se doprovodně hned objevuje také deflační brzda. (Když se málo investuje, snižuje se rychlost pohybu zboží, zboží vázne v obchodech, a nepřibývají pracovní příležitosti; snížením cen se má zvýšit nabídka; jenže přesto se míň nakupuje; současně ani finanční trhy nejsou schopné nabídnout lákavé úrokové sazby; když to nic nevynáší, nejsou ani pohotově zdroje k investicím, pak se investuje opět o něco míň...) Deflace může znamenat ochromení ekonomiky na řadu let (jak se to opakovaně dokládá na příkladu Japonska z poměrně nedávné doby).

Přitom a v širších souvislostech budiž ještě řečeno, že širším rámcem pro „řecké“ neduhy je EZ. Eurozóna historicky jako kdyby integrováním výchozích a dalších členů pouze projektovala představu, že jde o jednostranný (a takto definitivní) pohyb; jen dovnitř, do sjednocujícího se a stále většího organismu; nikoli ven, mimo celek, k jeho zmenšení. Vždyť v rámci EZ se postupně vše „doladí“, že?

Jenže zrovna ty přímo řecké potíže s rozpočtem nebo s vyrovnáváním finančních závazků (včetně splácení dluhů), a také s neuspokojivou bilancí zahraničního obchodu, to všechno vyvolávalo na jedné straně z řady nadnárodních institucí volání po změnách v řízení řecké ekonomiky (včetně té úspornosti), a na druhé straně přímo v Řecku i mimo ně silné hlasy po vystoupení či vyloučení Řecka z EZ. Bylo tu najednou „Grexit“; tj. jakoby složením ze dvou anglických slov (Greece“ a „exit“) heslo signalizující možné vystoupení Řecka z EZ (viz, přece jen, mj. ZDE ). Aniž se muselo hned automaticky mluvit o možných dalších očekávaných i nečekaných důsledcích takové akce, ať už přímo pro Řecko, anebo doprovodně pro EZ. I když takto by mohl být zároveň signalizován začátek celkového rozkladu zatím ekonomicky silné organizace EZ, protože „řecké“ problémy má třeba zrovna aktuálně s některými „řeckými“ ozvěnami mj. třeba Španělsko. Jako v Řecku vyhrála nedávno volby Syriza, ve Španělsku si obdobně brousí – zatím předvolebně – zuby nedávno vzniknuvší hnutí „Podemos“ (jde o španělské slovo s mnohoslibným významem „Můžeme“; aniž je to přitom nějak hned adresné; tedy: CO to vlastně můžeme a ZA JAKÝCH PODMÍNEK?)... S možností nastolení podobných problémů, jaké se teď „vyvrbují“ zrovna v Řecku.

3) Podmínky té zvláštní ekonomicko-politické „hry“

Že by se přímo samotní Řekové chtěli masově dostat z EZ? Minimálně 70 % Řeků chce zatím zřejmě v Eurozóně zůstat. Z tohoto hlediska není nová řecká vláda nikterak „pod tlakem“ své veřejnosti, aby tím hrozila nebo kladla ultimáta. Anebo aby musela tuhle alternativu předkládat, protože s ohledem na politickou atmosféru doma není zbytí.

Vlastní dobrovolné, anebo zvenčí („shora“, ze strany EZ) vynucené vystoupení Řecka z Eurozóny by vyvolalo řadu předem očekávaných negativních procesů, počínaje poměrně rychlým poklesem hodnoty znovu zaváděné drachmy; a to minimálně až na polovinu výchozího jejího zřejmě paritně nastaveného kótování. Pak s dalšími důsledky: pokračujícím inflačním tlakem na měnu, nedostatkem peněz k podnikání, spolu s dramatickým snižováním koupěschopnosti. I když by to zároveň znamenalo zlevnění pracovní síly a zvýšení konkurenceschopnosti na zahraničních trzích — jenže by to byl „běh na delší vzdálenost“ (než jak to nabízí současnost!), s četnými dalšími ztrátami...

Zároveň, pokud chceme zatím uvažovat bez katastrofických scénářů: Nelze uniknout nutnosti nezvyšovat státní deficit (a nežít na úkor příštích generací, které by měly splácet nemalé, stěží pak splatitelné úroky). Nelze spoléhat ani na to, že věřitelé dluhy snadno odepíšou. Místo toho může totiž následovat bankrot. — Kdyby v jednom případě mezinárodní věřitelé povolili, hrozí neproplacení dalšími dlužníky (nejen třeba Španělska!). Což by mohlo vést k dalekosáhlejší krizi i v zemích věřitelských... A je tu úkol: není účelem, aby dlužník zbankrotoval; jenže lze mu pomoci jen tehdy, když sám má zájem (a nesnaží se bagatelizovat potíže fanfaronstvím).

Přitom si připomeňme ještě prosinec 2014: Na jedné straně se zdálo, že by možná tehdejší vláda mohla uspět, když stavěla svého kandidáta na prezidenta republiky (připomeňme si znovu ZDE), jenže kromě nevypočitatelnosti výsledků hlasování přímo v parlamentě jsou současně nevypočitatelné míra nespokojenosti lidí s poměry a jejich případný vliv na chod ve státě. Už jen být proti politice dalších škrtů! A lze také předem slíbit (jako zrovna v Řecku Syriza), že se znovu vytvoří pracovní příležitosti v některých sektorech, kde k tomu okamžitě jsou administrativní prostředky, tedy např. v úřednictvu. A je tu zpráva z 27/1, že by mělo být nově zaměstnáno také 8 000 lékařů a pečovatelů (i když může zůstávat otázkou, odkud vzít patřičně kvalifikované lidi a prostředky na krytí těchto projektů!). Takto lze pak snadno získat masovou podporu mezi voliči.

A rovněž samozřejmě: V době ekonomické „nepohody“ snadno získávají pozice (tj. stoupence a hlasy) strany radikální, ať už hodně daleko „vlevo“, anebo obdobně na samém kraji a přitom „vpravo“ od „středu“. Vždycky je poměrně snadná shoda na tom, co nechceme; hůř se vždycky hledají styčné body tam, kde se máme dohodnout na tom, co naopak chceme…

Takže: Před volbami Syriza mohla docela beztrestně cokoliv slibovat i čímkoliv vyhrožovat. Nenesla za nic odpovědnost. Teď po volbách musí cítit nutnost udržet politický kredit splněním mezinárodně daných závazků (předchozí vládou) – což snad deklaroval i Alexis Tsipras, nynější premiér. Dluhy je třeba platit!

4) Dílčí reflexe naznačených bolestí

Byly vynaloženy získané prostředky účinně? A co požadované reformy? Copak byla odstraněna korupce? Začalo se lepšit vybírání daní? Aby bylo možno účinně snižovat enormní (a ochromující) státní dluh?

Politika boje proti zajisté bolestivým škrtům zajisté neznamená, že zrovna takto jako kdyby se automaticky vytvářely předpoklady či možnosti ekonomického růstu. A kdyby byla úspěšná aspoň dočasně větší velkorysost ve finanční politice? Nejen pro Španělsko by to byla inspirace k následování. Ale i Francie by se ráda na nějakém úlevném programu přiživila! (Přitom zrovna Francie a Itálie jsou ekonomicky 2. a 3. hospodářsky nejvýznamnějšími státy Eurozóny! Viz i ZDE.)

Možná je to tu zbytečné připomínat: Řecko neplnilo adekvátně podmínky pro vstup do Eurozóny od samého počátku. (Mělo schodek státního rozpočtu nad povolená 3 % HDP; a přesto bylo centrálními orgány EZ tolerováno, že předložené údaje byly manipulovány!). Přitom je tu mezi námi dávná (a stále přehlížená!) zkušenost USA: má-li fungovat federace, pak musí jednotliví její členové respektovat fiskální potřeby a nároky vyladěné pro všechny z jednoho centra! Což v tomto nově vznikajícím americkém společenství hned na počátku nebylo. Zatím to neplatí ani v Eurozóně! Nejen proto, ale také proto, to stále někde nějak v EZ skřípe. (Ty členské státy, které v rámci EZ nedodržují 3 %-ní limit deficitu státního rozpočtu, zatím kupodivu nenesou za to žádné sankce!)

Rizika jsou sice v rámci EZ společná, ale podněty k nim nejednou vznikají a vznikly lokálně. Přitom: místo aby se postupně a poměrně přijatelně přibližovala celková úroveň méně výkonných zemí Zóny k těm špičkovým, ekonomická nerovnováha s tím často připomínaným „jihem Evropy“ se prohlubuje. (V dalších některých zemích EU jako kdyby se ekonomický život zcela zastavil, třeba v Rumunsku či v Bulharsku; což rovněž vede k rozmanitým doprovodným problémům, včetně často nežádoucí migrace obyvatel.)

K všeobecnému obnovení ekonomického růstu jsou ovšem všude nezbytné volné peníze. Ve stávající situaci by snad mohl být nepřímo poněkud ten tlak na disponibilní finance snížen stávajícím a zatím trvajícím poklesem cen ropy. (Teď nemůžeme rozvádět či přímo analyzovat nadhozené jakoby východisko pro Řecko v tom, jako kdyby mu Rusko mohlo odlehčit nějakým úvěrem, když má samo starosti s dramatickým snížením hodnoty rublu a se svým vlastním rozpočtem, a to mj. vzhledem k povaze celého svého vývozu.)

Čili: Má možnost Řecko, ale i EZ tohle přežít? Už po roce 2008 řada zkušeností napověděla, že možnosti tu jsou. Ta někdy mnohými s despektem vzpomínaná „Trojka“ (raději si to tu připomeňme: Evropská komise, Mezinárodní měnový fond, Evropská ústřední banka) není pouze fackovací panák, na který se beztrestně hází špína na řeckých náměstích; nýbrž zároveň možná záruka před finanční katastrofou, nejen Řecka jako státu. Záchranné balíky (v podobě finančních úvěrů) nebyly nějakým darem, nýbrž zároveň vyjádřením mezinárodní důvěry, že Řecko své problémy – byť s nemalými oběťmi – překoná. Je tu ovšem zatím nesplněný předpoklad: věrohodný a zodpovědný přístup současné vlády k mezinárodním závazkům a k úsporně podloženému programu „obnovy“ tak, aby zároveň byla účinná její schopnost oslovit v těchto intencích právě ty voliče, kteří jí zatím dali mandát k nezodpovědnosti. Což nemusí být hned automaticky realita.

5) Má to řešení?

V té složité ekonomické „hře“ jsou stále miliardy euro, a spíše pořád jejich desítky, ba stovky miliard. Řecko si potřebovalo v rámci toho „záchranného balíku“ vypůjčit těch miliard euro hned 160! Zrovna v prosinci 2014 mělo dojít k proplacení posledních 7,2 miliard euro Řecku. Přitom „Trojka“ si uvědomila, že Řecko by mělo zodpovědněji se svěřenými penězi hospodařit. Takže „Trojka“ žádala tehdejší řeckou vládu o další úsporná opatření. Přičemž na počátku zcela nové řecké vlády zůstává otevřeno, jak hodlá ony požadavky „Trojky“ splnit, když zatím především klíčoví představitelé vlády ze strany Syriza hřímali, že takovým diktátům se nelze podrobit. A je tu termín do konce února. A nelze počítat s tím, že někdo bude někomu jednostranně pomáhat, aniž by byly minimální záruky návratnosti takových půjček.

Není tedy přece jen stávající postoj nové řecké vlády výrazným rizikem pro nejen stabilitu Eurozóny, ale i EU? Zatím průběžně dochází k odlivu finančních prostředků z řeckých bank do zahraničí, takže jejich likvidita je stále víc ohrožena (a bez případné zahraniční pomoci se tč. neobejdou!). Čas vždycky pracuje v něčí prospěch. Není to tentokrát hned a automaticky ve prospěch nové řecké vlády (i když její ministr financí navštívil již Londýn i Paříž). Už v březnu jsou splatné některé hypotéční půjčky. Na další termínované platby dojde krátce nato, hned v létě. (Státní dluh Řecka představuje tč. 175 % HDP!) Copak se může premiér Tsipras obejít bez třetí vlny mezinárodní výpomoci, aby stát neskončil v bankrotu?

Takže: má ten řecký problém řešení? Předpoklady k tomu může mít. Vždyť strana Syriza dostala za své volební vítězství dalších 50 poslanců darem, takže moc jí samé nechybí do málem takto získaných 50 % v parlamentě. Aby mohla, byť po výchozích potížích, nastolit pragmaticky přijatelnější kurz, než by byl ten rizikový, který ji přivedl k moci. I když to nebude jednoduché. Ale je to, a bude to zřejmě na programu. Bez ohledu na úvahy o minimální či maximální roli státu při jeho správě. A bez ohledu na to, že ze Španělska pokukuje po Řecku teď zrovna „Podemos“; anebo i mnohem územně bližší Maďarsko s uvažovanými (a zčásti již realizovanými) pokusy o nastolení „antiliberalismu“; ale i z Francie hledí k Řecku zas nemálo sebevědomější teď „Národní fronta“ paní Le Penové.

Copak je pořád důvěra v EU a v její hodnoty pouze transponována do floskule „Brusel“? (Bohužel ani zastupitelské orgány EU nemají v jednotlivých zemích mezi voličstvem dost váhy, tím méně jejich aktivity!) Jako kdyby bylo možné zapomínat na to, jak se postupně po 2. světové válce začala rodit širší relativní stabilita v tehdy poničené Evropě, politická, sociální, kulturní, ale i ta hospodářská, a to bez ohledu na tehdy také propuknuvší studenou válku. — A pokud se týká přímo Eurozóny? A jejího výchozího, zcela překvapivého rozmachu? Copak lze hned – když všechny bezpečnostní záklopky EZ zrovna nebyly včas a operativním způsobem nastaveny – sýčkovat, že je té pohádky již konec? (A nastavovat jako zrcadlo, jak se „všecko“ rozpadlo, když se rozložil SSSR, ČSFR nebo Federativní Jugoslávie? A že to teď čeká nejdřív Eurozónu, a pak i Evropskou unii?)