Konzervativní ekonom Jeffrey Sachs:
3. 1. 2015
V přednášce pro pořad Four Thought rozhlasové stanice BBC Radio Four obvinil americký konzervativní ekonom Jeffrey Sachs, který byl v osmdesátých a devadesátých letech postupně poradcem bolívijské, polské a ruské vlády při ekonomických reformách, americkou vládu z arogantního triumfalismu po ukončení studené války, v jehož rámci odmítla poskytnout hospodářskou pomoc ruským reformátorům. Ruská hospodářská reforma proto podle něho selhala a k moci se dostal Vladimír Putin.
Když Gorbačovova vláda v letech 1990 a 1991 viděla příznivé výsledky Polska, požádala mě, abych jí jako poradce pomohl s ekonomickým reformami, svědčil Sachs v pořadu BBC. Rusko v té době čelilo podobné finanční kalamitě, která v polovině osmdesátých let postihla Bolívii a v roce 1989 Polsko.
Na jaře 1991 jsem společně s kolegy z Harvardské univerzity a z Massachussetského technologického institutu pomáhal Gorbačovovi získat finanční pomoc Západu. Šlo o součást jeho úsilí o politickou reformu a ekonomický přerod. Jenže naše snaha vyšla naprázdno - ve skutečnosti se vůbec nezdařila.
V létě 1991 odcestoval Gorbačov ze summitu G7 a vrátil se do Moskvy s prázdnýma rukama. Po návratu bez jakýchkoliv výsledků došlo k pokusu o převrat během nechvalně známého srpnového puče. Gorbačov se z něj politicky nikdy nevzpamatoval. S nástupem Borise Jelcina a rozpadem Sovětského svazu na stole, mě Jelcinův ekonomický tým znovu požádal pomoc, a to jak s technickými úkoly při stabilizaci, tak při pokusu získat životně důležitou pomoc od Spojených států a Evropy.
Předvídal jsem, že se pomoc brzy objeví. Konec konců naléhavá pomoc Polsku byla záležitostí několika hodin nebo týdnů. Měl jsem za to, že to samé teď čeká nezávislé a demokratické Rusko. Jenže k mému úžasu a rostoucímu zděšení potřebná pomoc nepřišla.
Zatímco Polsko získalo úlevy na splácení dluhů, Rusko místo toho čelilo tvrdým požadavkům Spojených států a Evropy na úplné splacení. Polsku se dostalo rychlé a velkorysé finanční pomoc. Do Ruska místo toho přijížděly studijní skupiny Mezinárodního měnového fondu, ale žádné peníze.
Jednoho dne mi volal Jegor Gajdar, který byl tehdy hlavním ekonomem v Jelcinově týmu, že do Moskvy přijede delegace zástupců G7. Šlo o první náměstky ministrů financí sedmi hospodářsky nejvyspělejších zemí světa. Dal jsem mu informace, oč je může požádat, a jak vysvětlit, že nově nezávislému a demokratickému Rusku docházejí den po dni rezervy a vzniká finanční hrozba.
Nikdy nezapomenu na to, když z té schůzky odcházel. Čekal jsem venku a počítal s dobrou zprávou - stejně, jak tomu bylo v případě Polska. Vyšel s popelavým výrazem ve tváří a povídá: “Chtějí úplné a okamžité splácení dluhů. A hrozí, že pokud splácení jakkoliv zastavím, tak lodě s potravinovou pomocí se na moři otočí a vrátí se do svých domovských přístavů.”
Prosil jsem a naléhal na Spojené státy, aby udělaly víc. Odkazoval jsem na poučení z Polska, ale marně. Americká vláda neustoupila.
Zhoubná finanční krize v Rusku nakonec zadusila reformní úsilí a normální vývoj. Reformní vláda Jevgenije Gajdara upadla v nemilost a musela odstoupit. Po dvou těžkých letech, kdy jsem se snažil pomoci a nedosáhl jsme téměř ničeho, jsem rezignoval. O pár let později nahradil Jelcina Vladimír Putin.
Z celého debaklu vinili američtí odborníci samotné reformátory, nikoliv fakt, že je Spojené státy a Evropa nechaly krutě na holičkách. Jak se říká, historii píší vítězi a Spojené státy se cítily vítězem studené války. [Z pohledu Američanů] Spojené státy tedy zůstávají, pokud jde o ruské maléry po roce 1991 bez viny, a to trvá až dodnes.
Trvalo mi dvacet let než jsem přesně pochopil, co se po roce 1991 vlastně stalo. Proč Spojené státy, které jednaly tak moudře a prozíravě v Polsku, tak krutě zanedbaly Rusko? Krok za krokem a jedna vzpomínková kniha za druhou vyšla tehdejší skutečnost najevo. Západ pomohl Polsku finančně a diplomaticky, protože Polsko se mělo stát východní hradbou NATO. Polsko patřilo k Západu, a mělo tedy cenu mu pomoci. Naopak na Rusko pohlíželi američtí představitelé zhruba stejně jako Lloyd George a Clemenceau na Německo ve Versailles - jako na poraženého nepřítele, kterého je třeba porobit, nikoli mu pomoci.
Nedávná kniha bývalého velitele NATO, generála Wesleyho Clarka, líčí rozhovor, který vedl v roce 1991 s Paulem Wolfowitzem, tehdy ředitelem politického oddělení Pentagonu. Wolfowitz tehdy Clarkovi řekl, že Spojené státy zjistily, že na Blízkém východě, a údajně i v jiných oblastech mohou jednat, jak se jim zachce, bez jakékoliv hrozby ruského vměšování.
Ve zkratce, Spojené státy se budou chovat jako vítěz a mazák sklízející ovoce vítězství ve studené válce prostřednictvím válek dle libosti, bude-li třeba. Spojené státy budou mít navrch a Rusko se tomu nedokáže postavit.
Ve svém nedávném projevu v Moskvě popsal Putin chování Spojených států téměř stejnými slovy jako Wolfowitz. “Studená válka skončila,” řekl Putin, “ale nedošlo k podpisu mírové smlouvy s jasnými a transparentními dohodami uznávajícími existující pravidla a zakotvujícími nová pravidla a standardy.”
Těmito postřehy nechci nijak omlouvat Putinovu odpovědnost za nedávné nezákonné, cynické a nebezpečné počínání Ruska na Ukrajině. Mohou je však pomoci vysvětlit. Stín roku 1989 je převeliký. A pokračující touhu NATO přijmout za člena Ukrajinu a dostat tak Alianci přímo až na ruskou hranici je nutno považovat za v zásadě chybnou a provokativní.
1914, 1989, 2014. Žijeme v historii. Na Ukrajině čelíme Rusku zahořklému kvůli rozšiřování NATO a kvůli americkému “mazáctví” po roce 1991. Na Blízkém východě čelíme troskám osmanské říše zničené první světovou válkou a nahrazené evropskou koloniální nadvládou a americkou imperiální samolibostí. Především však čelíme své vlastní generační volbě. Budeme používat sílu cynicky k tomu, abychom dominovali ve víře, že území, dosah NATO, zásoby ropy a další kořist jsou odměnou za moc? Nebo ji použijeme odpovědně, s vědomím, že velkorysost a dobrodiní vedou k důvěře, prosperitě a jako základu pro mír? Každá generace musí tu volbu provést znovu.
Zkrácený přepis přednášky ZDE, audio v angličtině ZDE
Vytisknout5.1. 2015 / Karel Dolejší
Autor koncepce ekonomické "šokové terapie" aplikované s těžkými sociálními a politickými dopady v zemích Latinské Ameriky a Východní a Střední Evropy, americký ekonom Jeffrey Sachs ZDE, obviňuje z kolapsu demokratických reforem v Rusku a následného n...