Proč USA uvolňují vztahy s Kubou a zároveň je vyostřují s Venezuelou?

30. 12. 2014 / Daniel Veselý

Tání diplomatických ledů mezi Washingtonem a Havanou vedle jistých pozitiv doprovázejí oprávněné obavy kubánské vlády, příkladně opětovná, zprvu plíživá „amerikanizace“ Kuby v rozmezí let 1898 až 1959; investice západních a především amerických korporací by mohly kubánskou ekonomiku či nepopiratelné výdobytky v sociální sféře a zdravotnictví ostrova destruovat, tak jak se během uplynulých dekád i nyní děje.

Není žádným tajemstvím, že Kuba sedí na téměř 5 miliardách barelů ropy, a tato skutečnost v amerických ropných kruzích představuje vidinu lákavé kořisti ZDE.

Každý, kdo zná dějiny vztahů mezi regionálním hegemonem a nevelkým karibským státem počínaje rokem 1898, kdy se Kuba snažila vymanit z tenat španělské nadvlády, to bez průtahů pochopí. Spojené státy suverénní kubánskou vládu sice nesvrhly, avšak podle historiků Ernesta Maye a Phillipa Zelikowa se Kuba do roku 1959 stala „de facto kolonií Spojených států“ ZDE. USA navíc od téhož roku vojensky okupují jihovýchodní část Kuby, kde se nachází klíčový přístav a proslulá věznice v Guantánamu ZDE. Proto se na otevírání Kuby Spojeným státům dívám s nemalou obezřetností.

„Otevírání se Kubě“, které nejen Havana, ale i další státy v latinskoamerickém regionu schvalují, doprovází opačný krok americké vlády v podobě sankčního režimu uvaleného na kubánského spojence Venezuelu. USA oficiálně na Venezuelu sankce uvalily proto, že Caracas nese zodpovědnost za zabití 40 osob, které demonstrovaly proti své vládě od února do dubna tohoto roku, nicméně Bílý dům opomenul klíčový fakt, že nemalou část z usmrcených tvořily členové bezpečnostního aparátu a provládní demonstranti ZDE.

Navíc lidskoprávní organizace včetně Human Rights Watch konstatovaly, že venezuelské úřady zahájily trestní řízení se 17 členy bezpečnostních složek, kteří jsou obviněni ze spáchání násilných činů proti demonstrujícím ZDE.

Podle Alexandera Maina z Centra pro ekonomický a politický výzkum (CEPR) spolu obě dvě události, tedy americké sbližování s Kubou a americké embargo na Venezuelu úzce souvisejí ZDE.

Main píše, že úzká skupina amerických kongresmanů udržující blízké styky s radikálně pravicovými kubánskými exilovými skupinami se roky snaží vyostřit vztahy mezi americkými vládami a levicovými jihoamerickými vládami, které pěstovaly přátelské vztahy s Havanou.

Jejich chvíle přišla právě letos na jaře, kdy Venezuelou otřásaly protivládní protesty – a krok za krokem se vztahy mezi Washingtonem a Caracasem zhoršovaly: sankčnímu režimu předcházelo zrušení víz pro venezuelské politické představitele, a pak přišel zákaz exportu amerického vojenského materiálu do Venezuely, jak pokračuje Main.

Když Obamova administrativa po půlročním vyjednávání oznámila změnu v americké politice vůči Kubě, vzbudil tento krok velké pobouření u kubánsko-amerických členů Kongresu majících silné pozice a důležité známosti. „Prezident se jim zjevně snažil hodit aspoň kost; tato úlitba je měla zklidnit – prezident Obama se jim zavázal k tomu, že podpoří návrh zákona o uvalení sankcí na Venezuelu,“ uzavírá Main.

Trable ale spočívají v tom, že téměř dvě třetiny Venezuelanů podle průzkumu veřejného mínění uskutečněného nezávislou agenturou Datanalisis americké sankce uvalené na jejich vládu nepodporuje ZDE. Ani další latinskoamerické země embargo nepodporují.

Vytisknout