Ruské liberální chiméry

31. 12. 2014 / Michael Kroh, Ilona Švihlíková

Tyto problémy se neobjevily v posledních letech, ale mají svůj původ v dlouhodobě utvářené struktuře sovětské ekonomiky a chybách, které nastaly již na počátku „transformace“ ruské ekonomiky. Sovětský průmysl byl od 30. let 20. století jednostranně zaměřen na budování materiální základny obrany izolovaného ostrova komunismu. Ani po druhé světové válce se tato orientace nezměnila. Díky nesmírnému nerostnému bohatství (nejde jen dnes o permanentně skloňovanou ropu a plyn, ale i o kovy, dříví, stavební hmoty či pšenici z dnešní Ukrajiny a Kazachstánu) mohl Sovětský svaz využívat rozvinutější průmyslovou strukturu dalších členů RVHP pro zajišťování domácího trhu technologiemi a spotřebním zbožím výměnou za suroviny. Sám nebyl schopen produkovat konkurenceschopné zboží pro náročnější trhy, s výjimkou zbraní a s nimi těsně spjatých produktů kosmického průmyslu. Charakter směny mezi SSSR a dalšími členy RVHP se co do věcné struktury prakticky nelišil od dnešního obchodu Ruska se Západem.

Ačkoli již v době tzv. „perestrojky“ vznikaly velké problémy spojené s opouštěním systému direktivního řízení a plánování, byla tzv. šoková terapie inspirovaná Washingtonským konsenzem právě v Rusku provedena nejrazantněji s děsivými socio-ekonomickými výsledky. Miloš Pick (Stát blahobytu, nebo kapitalismus?, str. 108) uvádí: „Snad největší katastrofu zažilo Rusko. Hrubý domácí produkt se při této terapii propadl asi na polovinu, ostatní postsovětské ekonomiky na čtyřicet i méně procent. To asi nemá v historii světa obdobu nejen v mírových dobách, ale ani v nejhorším období nejhorší války dějin.“

Servítky si při hodnocení „transformace“ Ruska nebere ani Joseph Stiglitz, který tomuto procesu věnuje celou kapitolu ve své knize Jiná cesta k trhu (v originále Globalization and its discontents). Stiglitz přímo konstatuje, že ruský kapitalismus byl podstatně horší, než jak jím kdy děsili komunističtí vůdce a používá přímo sousloví „mafiánský kapitalismus.“

Právě ruský příklad ukazuje, že bez institucionálního a právního rámce nemůže fungovat žádný systém, resp. bude „funkční“ pro tu skupinu, která se rychle zorientuje a přijde k obrovskému bohatství. Jak říká Stiglitz, „je snadné privatizovat rychle, pokud se žádná pozornost nevěnuje metodice, když se hodnotný státní majetek v podstatě odevzdává přátelům.“ Jenže to jen část pravdy, zdůrazňující subjektivní stránku procesu transformace. Aniž bychom chtěli kohokoli omlouvat, nesmíme opomenout objektivní faktory, které ovlivňovaly vznik kapitalismu kdekoli na světě. Tyto faktory rozebral Karel Marx v I. díle Kapitálu jako tzv. proces původní akumulace. K rozvinutí kapitalistické industrializace je zapotřebí kapitál a ten se nejrychleji kumuluje ve sféře obchodu. Proto se na státní podniky v oblasti exportu surovin nabalovaly skupiny predátorů (zčásti tvořené managementem zmíněných podniků a také politiky), které při ohromném objemu realizovaných obchodů pohádkově bohatly i při percentuálně skromných „provizích“. Tomu se objektivně dalo jen těžko zabránit ze strany politického vedení, podobné procesy probíhaly i v dalších postkomunistických zemích, jen objemy transakcí byly podstatně menší a proces akumulace kapitálu o něco pomalejší. Bylo to však právě spojení politiků a manažerů státních exportních gigantů, které podněcovalo k tomu, že vydělané peníze nebyly používány k investicím do modernizace průmyslu, ale byly vyváděny (často nelegálně) do zahraničí, kde sloužily k finančním spekulacím a soukromé spotřebě rodících se oligarchů.

Tuto situaci mohl vyřešit rozsáhlý dovoz kapitálu, například formou budování zvláštních zón, analogických těm, které již několik let předtím vznikaly v Číně. K tomu však nedošlo z různých příčin, z nichž některé byly objektivní, jako například přetrvávající politická a geostrategická nedůvěra mezi Západem a Ruskem či nutnost ochrany vlastního zbrojního a kosmického průmyslu. Důležité pro západní investory bylo ale i nákladové srovnání s čínskou konkurencí, které vyznívalo ve prospěch rodící se asijské supervelmoci, kde chyběly na rozdíl od Ruska nepřekročitelné sociální standardy. K subjektivním příčinám patřila nadměrná byrokracie, řádění mafiánských skupin či rozsáhlá korupce, což prohlubovalo nedůvěru zahraničních investorů.

Potíž je v tom, že každý systém a tedy i ekonomika má určitou „path dependency“, nemůže se tedy oddělit od minulých zkušeností, institucí, struktur. Jakmile se jednou systém „nastaví“, je nesmírně obtížné ho změnit. I proto je změna struktury ekonomiky nejtěžším národohospodářským úkolem. A také proto najdeme jen málo úspěšných příkladů – ale když už je najdeme, pak uvidíme, že nebudou mít liberální model. Pozitivní příklady najdeme v oblasti jihovýchodní Asie, na vrcholu s Čínou, přičemž až snad na malý městský stát Singapur, se bude jednat o země, kde stát měl pro změnu ekonomického modelu zásadní vliv.

Není zde prostor do hloubky analyzovat ruské reformy 90. let. Podívejme se spíše na výstupy, které mají do dnes značný dopad.

• Rozpad Sovětského svazu patří dodnes ke  klíčovým faktorům ruské ekonomiky. Jakkoli se může na první pohled zdát, že se vlastně nic nestalo, neboť mezi bývalými sovětskými republikami existovaly nadále bezcelní obchodní vztahy, záhy se projevily odlišné politické záměry a v některých státech se prosazovali nacionalisté. V Gruzii následně vznikly dvě samostatné enklávy, které se nechtěly smířit s odklonem od Ruska, totéž se týká Moldávie. Nejsložitější situace však vznikla v samotné Ruské federaci, kde vznikl dlouhodobý, krvavý a velmi nákladný konflikt s čečenskými povstalci. Mezi politickými vůdci postsovětských republik vznikala nedůvěra a někteří se začali orientovat na spolupráci se Západem. V důsledku těchto odstředivých tendencí nevznikla na území bývalého Sovětského svazu žádná obdoba Evropské unie či jiného obchodně-ekonomického uskupení. Současnou snahu o ustavení Euroasijského svazu provázejí problémy a těžko předvídat, zda se tento pokus o společný trh vůbec zahájí.
• Vliv oligarchů. Tato třída, která se ustavila v průběhu zmíněné „divoké transformace“ 90. let, reflektuje jak vysokou míru nerovnosti v Rusku, rovněž je ale dominantním strůjcem odlivu kapitálu ze země. Tzv. offshorizace, neboli využívání daňových rájů, je v Rusku enormně rozšířeno a znemožňuje de facto (viz dále) reálný pohled na toky přímých zahraničních investic. Rusko tak řadu let zažívá obrovské odlivy kapitálu ze země, což ho nutí o to více spoléhat na vyšší ceny ropy (a zemního plynu) a na zahraniční investice. Rusko by ale čistě finančně, mohlo velkou část svých investičních potřeb financovat samo a nebýt tak v této oblasti tolik zranitelné.
• Odliv kapitálu se odráží také v nedůvěře v rubl. Svou roli opět hrály zkušenosti 90. let (od hyperinflace, po krizi 98/99), kdy oligarchové masivně přemisťovali kapitál za hranice – avšak NIKDO jim v tom nebránil v důsledku těsného napojení na tehdejší jelcinovské vedení složené z bývalých komsomolců, kteří se ze dne na den změnili v „liberály“. Vysoké domácí úrokové sazby spojené s hyperinflací byly jednou z klíčových příčin, že ruské firmy se zadlužovaly a jsou i dnes zadlužené ve velkém objemu v zahraničních měnách, což je při charakteristice země, která má rysy holandské nemoci (byť ne tak silně jako většina členů OPEC) a počítá tak s udržením fixu, sebevražedná politika. Nedůvěra ve vlastní měnu není jen psychologickou záležitostí. Projevuje se také v omezeném přístupu malých a středních firem k úvěrům, neboť státní banky (např. Sberbank) mohou mít tendenci preferovat „velkou (obvykle energetickou) klientelu. Posiluje se tím struktura ekonomiky, který by měla být překonána. Státní banky tak sice dávají z užšího pohledu zkušeností s finančním sektorem určitý smysl, ale nejsou organicky začleněny do struktury hospodářství. Na rozdíl od Číny je ruský hospodářský model nekonzistentní – mísí se v něm prvky státního kapitalismu a neoliberální hospodářské politiky neefektivním způsobem.
• Toky přímých zahraničních investic nemají jasnou vypovídací hodnotu, jak v minulých vydání World Investment Report konstatoval i UNCTAD. Jedná se o „zdánlivé“ toky, neboť jde o přesuny investic mezi destinacemi jako je Kypr, Britské Panenské ostrovy, Lucembursko apod. Je nepochybné, že přitom ve velkém docházelo k praní špinavých peněz. ZDE (Podrobnější informace také jednotlivé World Investment Report)
• Nadměrná emigrace elit je málo viditelným, ale velice důležitým negativním faktorem. Nejde jen o to, že s ní odtékal kapitál, ale především Rusko přicházelo o kvalitní vědce, umělce, manažery. Důvodem byly obrovské rozdíly v odměňování, vysokým platům v zemích vyspělého Západu nešlo konkurovat.

Chybějící zdroje, vyjádřené odlivy z ekonomiky, posilovaly podinvestovanost ruské ekonomiky a zároveň, paradoxně, podkapitalizaci. Rusku chybí zdroje. O to víc se fixuje závislost na surovinových zdrojích (především ropě a zemním plynu). Tuto závislost ještě posílily jednostranně orientované západní investice do těžby surovin a dopravních cest, protože šlo prakticky o jedinou oblast, o kterou měli investoři zájem. Sledovali zde i vedlejší cíl v podobě privatizace, ta však až na výjimky nepřišla a základní podniky těžebního průmyslu zůstaly v rukou státu či ruských velkopodnikatelů. Naopak stát po nástupu Vladimíra Putina svoji moc v této citlivé sféře ruské ekonomiky upevnil na úkor některých solitérů (Chodorkovskij atd.). To ovšem nekoresponduje s evropskými neoliberálními pravidly a výsledkem jsou opakující se tahanice mezi EU a ruskými ropnými či plynovými giganty.

Putinovi se však díky obnovení kontroly nad exportem surovin podařilo využít růstu cen k vytvoření poměrně pěkné rezervy v obou tzv. suverénních fondech, byť tzv. Welfare fund není určen na řešení finanční krize. Akumulované zdroje se však nepodařilo efektivně investovat i do jiných odvětví, než je těžební a obranný průmysl a většina z nich byla neproduktivně tezaurována. Výsledkem je, že Rusové nevyužívají obrovského potenciálu pro rozvoj výroby spotřebního zboží a potravin. Neoliberálním dogmatismem zasažená elita žila po dlouhou dobu v přesvědčení, že za peníze ze surovinového obchodu si může do sytosti dopřávat luxusního zboží a dotovaných potravin západní provenience. Mezitím pole a sady pustly, protože chyběla potřebná infrastruktura pro skladování a dopravu vypěstovaných produktů. Výrobu technologií a spotřebního zboží nezachránily ani relativně nevýznamné, ale v poslední době rychle rostoucí investice zahraničních podnikatelů zejména ze zemí bývalé RVHP. ZDE

Do této situace přišla ukrajinská krize, následné sankce ze strany Západu a vše završil již zmíněný prudký pokles cen základních ruských exportních komodit. Muselo se stát to, co se stalo, kurs rublu se propadl. Nemusel se ale jednorázově propadnout tak hluboko, kdyby se ropný gigant Rosněfť nedostal do potíží se splácením úvěrů v cizích měnách a nepokusil se o jednorázovou přeměnu inkasované injekce ze strany ruské národní banky ve výši 625 miliard rublů do deviz. Jinou možnost ale v důsledku západních finančních sankcí neměl. Nicméně vedení ruské centrální banky mělo tento vynucený krok předvídat a být připraveno na jeho dopady. Jakkoli ruské devizové rezervy patří mezi nejvyšší na světě, dlouhodobá obrana kurzu (s neuvěřitelnými úvahami guvernérky Nabiulliny dokonce se záměrem na floatingový režim!) je může velmi rychle ztenčit, což už se koneckonců dělo v průběhu celého roku. (Jak uvádí Tradingeconomics, z půl bilionů dolarů na začátku roku 2014 se snížily na méně než 420 milionů dolarů). Určité tendence ke stabilizaci mohou být spojena s ohlášenou pomocí Číny při swapových operacích. Zároveň také nabídla širší používání čínského yuanu ve vzájemném obchodě. ZDE

Navyšování úrokové sazby, aby se přilákal zahraniční kapitál, je neoliberálním opatřením, které víc zkazí, než pomůže, a hlavně: vyjadřuje absolutní nepochopení skutečných problémů ruské ekonomiky. I když se následně objevily informace, že sazba bude mít variace (a centrální banka to tedy bude dotovat, ale z čeho?), navýšení úrokových sazeb je typickým opatřením a la MMF, které bylo vyzkoušeno ve finančních krizích v jihovýchodní Asii. Bez překvapení vedlo jen k prohloubení krize. Mnohem větší smysl dává si konečně došlápnout na unikající zdroje. V případě paniky nemá smysl „uklidňovat investory“, neboť chování stáda je vrcholně iracionální proces. Dále v krizové situaci je nutné administrativně omezit odliv kapitálu, uzavřít obchodování na měnových i kapitálových trzích. Přestat spekulovat o floatingovém režimu a raději nastavit fix se širším pásmem a nevyhýbat se opatřením jako jsou kontroly kapitálu a jiné nástroje centrálních bank. To se však bohužel i za blahosklonného souhlasu a následné pochvaly Vladimíra Vladimíroviče nestalo. Ruské vedení jakoby chtělo všem dokázat, že je nejliberálnějším ze všech liberálů, a že bude první v historii, kdo finanční a hospodářskou krizi zvládne odstranit čistě neoliberálními prostředky. To je ovšem výhled analogický vynálezu perpetua mobile.

Ruský prezident ve svém výročním poselství také oznámil, že Rusko krizi využije pro diverzifikaci ekonomiky. Kouzelné slovo „diverzifikace“ přitom nezaznělo poprvé, již jeho předchůdce Medveděv toto téma často reflektoval. Je nutné upřesnit, že ruská ekonomická struktura je pestrá, není to skutečně Saúdská Arábie. Problém není to, že průmyslové struktury neexistují, ale to, že nejsou dostatečně konkurenceschopné (kromě vojensko-průmyslového komplexu a vesmírného průmyslu). Stroje a zařízení tvoří jen okolo 5% ruského exportu. Je potřeba tedy spíše modernizace a lepší aplikace vědecko-technických poznatků do produkčního procesu. To je velmi obtížný úkol, i pro dobré časy, natož pak pro krizové či recesní období. Bez ironie by se dalo ptát, proč s tím Ruská federace otálela, resp. proč minulá snažení nepřinesla dostatečné úspěchy na tomto poli?

Přestože byla ruská transformace katastrofou, neoliberální uvažování nadále převažuje. Nemusíme hned uvádět příklad Kudrina, který za své neoliberální postoje byl i odměněn řadou cen (podobně jako Miroslav Kalousek). V nedávné tiskové konferenci ruského prezidenta najdeme řadu odkazů tímto směrem: od postavení „spekulantů“, role centrální banky, návrhy na deoffshorizaci (amnestie pro oligarchy) …

Path dependency liberálních chimér se v Rusku usadila pevně. Pro zemi jako je Rusko, s obrovskou rozlohou a velmi obtížným klimatem, je takovýto model rozvoje krajně nevhodný, jak se neustále ukazuje. Země ve fázi dohánění potřebuje centrální ruku státu (tvrdou, ale efektivní, ne zlodějskou), inteligentní plánování, ale také motivaci veřejnosti se na transformaci podílet i za cenu rizika. To poslední Rusko i díky ukrajinské krizi a projevům nepřátelství ze strany Západu nyní má. Upevnila se i role státu v ekonomice. Pro transformační manévr však bude muset mobilizovat především vnitřní zdroje a zavést mohutnou a efektivní podporu rozvoje domácího drobného a středního podnikání – úvěry s nízkou úrokovou sazbou, pronájmem nevyužívané půdy a výrobních kapacit za nízké nájemné či dokonce bezplatně, programy bezplatného školení managementu analogické existujícím programům EU, a dalšími úspěšně prověřenými nástroji.

Naopak vůči převzetí čínského modelu státního kapitalismu je nutná jistá skepse. Předně, Rusko by s tím přišlo pozdě a bylo by nuceno oproti Číně ještě přitvrdit. To ovšem kvůli domácím sociálním standardům nelze a náklady na pracovní sílu zvyšují i méně příznivé klimatické podmínky. Na extrémně nízké ceně pracovní síly nelze v případě Ruska stavět. Budování svobodných obchodně-průmyslových zón naproti tomu určitou perspektivu má, zejména na Dálném Východě v blízkosti Číny a Japonska či na pobřeží Baltského moře. Neměly by to být ale jen montovny dopravních prostředků nebo výroba subdodávek, ale přednost by měly mít společné vědeckovýzkumné podniky se zaměřením na hi-tech (procesy efektivnějšího využití a zpracování surovin se k tomu přímo nabízejí, je možné i společně rozvíjet kosmický průmysl, výrobu léků atd.). Ruský vnitřní trh je velký a zájemci se jistě najdou i v současné spletité situaci.

Při zamýšlené diverzifikaci bude nezbytné nespoléhat jen na opatření konformní s neoliberálním pojetím trhu, ale používat i „netržní“, administrativní nástroje – přímé dotace a jiné formy podpory. Naštěstí si v tomto Rusko může dělat, co chce, nestojí mu v cestě žádný „hlídač“ liberální konkurence v podobě evropských antimonopolních úřadů či Evropského soudního dvora. Díky nim totiž spolehlivě selhávají masivní evropské rozvojové programy, které se snaží marně zápasit s „železným zákonem kapitalistického trhu“, podle něhož neregulovaná či nedostatečně regulovaná tržní konkurence vede nutně k zachování stávajících rozdílů v ekonomické úrovni jednotlivých členských zemí, popřípadě ještě k jejich navýšení. Rusko by mohlo být v tomto směru úspěšnější, musí ale chtít. Uvalené sankce jsou v tomto směru nejen poškozením ruské ekonomiky, ale paradoxně i příležitostí splnit konečně v podmínkách sankčními protiopatřeními chráněného vnitřního trhu plány její diverzifikace a rozvinout ve větším měřítku potenciál výroby vyspělých technologií, potravin a spotřebního zboží.

Vytisknout