13. 12. 2014 / Karel Dolejší
Symboly, o které se Česko do krve pře, možná jsou zcela bezvýznamné ZDE; anebo možná také ne. Devótnost, jediný přírodní zdroj, jenž se na území České republiky ještě vyskytuje v nadbytku, totiž prostřednictvím sporných symbolů dostává vektor, který vyznačuje orientaci jeho exportu.
Václav Havel byl konkrétní osobou, jejíž názory se v čase vyvíjely, často se však ani v jediném časovém bodě vzájemně neslučovaly - a také byly kombinovány s problematickými osobními vlastnostmi. Pro účely ideologů je Havlova osoba špatně využitelná z důvodu přílišné plastičnosti a nejednoznačnosti. Naproti tomu Vaklav Hejvl je mentální reprezentace Havla ve vědomí naivního Američana. Shrnuje exotickou osobnost hovořící o hodnotách, o nichž se i v USA často a s radostí hovoří, přitom bezvýhradně podporující americkou zahraniční politiku, kdyby kvůli ní měl zhynout svět. Hejvl se proto stal mocným symbolem české devótnosti orientované západním směrem a transoceánsky. Ti kdo Hejvla hájí tvrdí, že jeho kult je jediný možný způsob, jak by Česká republika mohla ještě někdy získat na mezinárodním významu. V tom je zdánlivě utvrzují takové marginálie jako umístění jakési busty kdesi ve foyer.
Kdysi si Češi mysleli, že budou významnou ekonomickou mocností, jakousi Jižní Koreou Střední Evropy, což jim samo od sebe zajistí patřičný mezinárodní význam a respekt. Ještě za premiéra Zemana si to chvíli nalhávali. Postupně zmíněná perspektiva zcela vybledla a selhaly i všechny náhradní programy instalace rádobymezinárodního významu v české kotlině, včetně brdského radaru. Zbývá tedy již jen instalace letišť (lépe mezinárodních), knihoven, laviček, pisoárů, popelníků, krmítek pro sýkorky, bleších cirkusů a dalších větších či menších svatyní věnovaných Hejvlovu kultu. Touto pietou se nectí jen zklamané naděje vyznavačů, neměří se jí jen věčná úcta k první ideologické lásce, ale zároveň se také demonstruje, že Hejvlově devótnosti vůči americkému imperialismu na věčné časy věrni zůstaneme.
Alternativní kulty Hejvlových nástupců kromě valorizace normalizačních životních priorit vyznavačů kódují také odlišné zaměření české devótnosti, které si doufá vydobýt mezinárodního významu jinde. Žádají například vyjadřovat absolutní důvěru k prohlášením ruského ministra zahraničí, kterým nevěří ani běloruský diktátor Lukašenko, dušovat se, že se Češi nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí Hongkongu ani přes množství stranických sponzorů, kteří se odsud údajně vměšují do české politiky, prosazovat ruskou svatyni Temelín, mazlit se v totalitní televizi s krtkem, jakož i další projevy naprosté oddanosti páníčkovi dlícímu na přesně opačném azimutu než páníček uctívaný kultem Hejvla.
Proto žabomyší spory v Česku bohužel nezahrnují zdaleka jen na smrt znepřátelené tábory obojživelníků a hlodavců, ale mají širší význam souboje božstev různých geopolitických živlů. Řádně praktikovaný hejvlismus způsobuje libé pocity zaměstnancům State Departmentu, kdežto alternativy zajišťují, že ČR je vnímána coby měkčí verze Maďarska, drazí spojenci pak mračí se na nás a zápalných obětí nepřijímají. Na druhé straně vznikající železné opony to pochopitelně vnímají přesně naopak.
Otázka, k čemu se upíná česká devótnost není bez významu. Jediné, co se spolu s různými konkurenčními politickými kulty nemění, je bohužel devótnost sama. A projekt překonání českého psovství by byl ovšem jednou z největších pošetilostí, jaké lze vůbec vymyslet. Upřete Čechům šanci podlézat tomu, koho považují za sobě nadřazeného, a nezůstane z nich téměř nic.
Celý prostor Střední a Východní Evropy začal být letos vnímán coby prostor potenciální geopolitické nestability, ve kterém může náhle a bez většího varování dojít ke střetu mezi Východem a Západem. Jižní Korea Střední Evropy stejně jako předtím Švýcarsko Střední Evropy zůstala snem, který žije již jen v politických kultech zdánlivě čelících nejisté budoucnosti, v praxi však tuto budoucnost definitivně stvrzujících, neboť život je jinde.
Možná je načase kulty odstranit; otázka ovšem zní, co by se pak stalo s potřebou, která je vyvolala.
Vytisknout12.12. 2014 / Jan Čulík
Píše mi jeden z mých studentů: "To, co se mi líbí na České republice, a co je důvodem, proč jsem se o ní toho tolik naučil, je, že většina akademických pracovníků, ani těch, věnující se středovýchodní Evropě, se jí nezabývá, a to ani ve ...