21. 10. 2014 / Veronika Sušová-Salminen
Další volby v řadě ukazují na to, že se česká politická scéna proměňuje spolu s úspěchem hnutí-projektu ANO 2011. Přes očividné volební úspěchy v parlamentních i v komunálních, ne už tak v senátních volbách, je ale podle mého názoru předčasné hovořit o ANO jako o plně etablované, tj. ucelené a stabilní, politické síle. Nicméně má tím směrem zatím nakročeno. ANO 2011 je stále stranickým projektem, kde se pojí či dokonce slévá v jedno velký domácí kapitál a politika, vlastnictví médií a politika a v němž pokračuje trend kumulace v politickém středu. Je ale vůbec otázkou, jestli v dnešních českých podmínkách je možné, aby ještě vznikla plnokrevná, klasická politická strana. V době neexistence zájmové politiky se politika stává na prvním místě otázkou kulturních politik a marketingových strategií, které do značné míry překrývají reálné politické praxe ve smyslu konkrétních řešení, strategii a rozhodnutí. Tento jev byl a je jedním ze základních rysů voličské podpory posledních zhruba dvaceti let.
V posledních dnech přitahuje pozornost především oslabování ODS a konec konjunktury TOP 09. Na to tvrdit, že obě strany už zcela skončily je nejspíš brzy, i když se to zdá dnes jako docela pravděpodobné především v případě ODS. Někteří komentátoři vidí v úspěchu ANO a neúspěchu obou "tradičních" politických stran určitý moment zlomu, kdy dochází k odklonu od "parlamentní demokracie", kterou měly reprezentovat či snad zosobňovat (a nyní "bránit") právě tyto politické strany. V realitě dochází v české politice k vývoji, který má obdoby v dalších středoevropských zemích. To, co s pomalým odcházením ODS (v případě TOP 09 je situace poněkud jiná) z velké politiky souvisí, je fakticky "jen" symbolický (a opožděný) konec české transformace a s ním spojených hodnotových rámců a vyprávění (narací).
ODS je na rozdíl od TOP 09 typická transformační strana, která výrazně dominovala české politice mezi roky 1991 až 1998 a potom znovu, i když už kvalitativně jinak, v letech 2006-2013. Byla ale zároveň stranou dominantního či hegemonního transformačního diskurzu. Vznikla, jak známo, odchodem z Občanského fóra (odsud pojem občanská) v roce 1991 a významnou měrou se podílela na tváři české transformace pod vedením Václava Klause. Poměrně dlouhou dobu představovala hegemona, který určoval ideologický i obsahový tón české politiky. Dělo se tak pomocí kombinace neoliberální doktríny, která byla v 90. letech ve světě dominantní, mobilizačního a lustrujícího antikomunismu, který ale demagogicky pokrýval celé levé spektrum a přispěl k vzniku české defektní demokracie, a konečně národních (národoveckých) diskurzů vymezování nejprve ve vztahu k sudetským Němcům a později ve vztahu k Evropské unii. Určitá mentalita možného "ohrožení" či nejistoty a ODS jako "jediného" řešení byla pro transformační diskurz ODS celkem typická a pokračuje dodnes i přes jeho očividnou neefektivitu. Hra na to, že každé volby jsou vlastně nejistou otázkou "života nebo smrti" české demokracie, české voliče už musela unavit. Kulturní hegemonie s těmito prvky ale dlouho zaručovala ODS solidní volební výsledky, a tím i kontrolu klíčových pozic ve státě, v krajích i v obcích a městech (a vysoké příjmy ze státních dotací stranám).
Po roce 2006 ale kulturní hegemonie ODS začala oslabovat a ztrácet na svém lesku. Byla pro to samozřejmě celá řada velmi různých příčin i mimo kulturně-symbolickou dimenzi: generační či kádrová obměna ve straně a stále patrnější kádrová a ideová vyčerpanost, postupná vyčerpanost transformačního modelu rozvoje a neschopnost strany pojmenovat chyby, vstup do EU, zdlouhavá ekonomická krize a její ne/zvládnutí a dopady v českém kontextu, přestup z dlouhé opozice do vlády atp.
Transformační model, který ODS prosazovala, se v 90. letech významně podílel na nové konstelaci vztahů mezi státem a společností a státem a trhem. Přitom právě formát vztahů mezi státem a trhem do značné míry určil i současnou formu vztahů mezi státem a společností. Převládly ekonomicko-soukromé zájmy a vztahy, i když ne bez rysů tzv. "path dependence" s dobou před rokem 1989, které v důsledcích oslabily stát i společnost a stojí i za poměrně složitým problémem korupce s jejím prorůstáním do politické sféry. ODS se stávala doslova synonymem korupčních praxí, i přesto, že na ně rozhodně nemá v českém prostředí monopol. Problematizace korupce se nakonec stala jedním z klíčových volebních témat ve vícero posledních voleb, což se stávalo ODS osudným a zároveň napomáhalo k poklesu důvěry v politiku jako takovou. Díky pomalému, ale nevyhnutelnému oslabování kulturně-hegemonického aparátu ODS začaly "problémy" převládat nad hodnotami a principy, které strana reprezentovala v rámci hledání voličské podpory.
ODS k tomu ale notně pomohla vládnutím během let 2006 až 2013, které se v mnoha rysech odlišovalo od Klausových let. Její vlády byly nejenom značně nestabilní, ale ukázaly se jako neschopné řešit problémy české společnosti, včetně negativních důsledků transformace. ODS prosazovala po roce 2006 "nutné reformy", které byly v podstatě jenom neflexibilní, ideologicky škrobenou odvozeninou neoliberální doktríny a jejichž reálné pociťování i celkové vyznění se spíš podobalo neřízenému chaosu a pomalé paralýze státu v jeho nejzákladnějších funkcích, které bylo těžké ignorovat. Strana se definovala jako demokratická, ale v parlamentní politice ukazovala, že jakýkoliv prostředek je hodný jejích de facto úzce mocenských cílů (Kubiceho zpráva, volba prezidenta Klause, formování vlády s pomocí přeběhlíků, pohrdání opozicí, absence konsensu, udržování vlády za každou cenu atp.). Poslední Nečasova vláda byla po slabém vítězství ODS ve volbách v roce 2010 už jenom projevem totálního politického marasmu s rysy tragikomické frašky, zatímco ale na veřejnost pronikaly nové a nové případy korupce, kmotrovství a klientelismu svázané s ODS. Nečasova ODS jako celek ztratila směr i cíl a vládla ve stavu vnitřní dezorientace a křeče. Maska spadla a zůstal jenom škleb moci, u které se snažila strana udržet.
Projevem oslabování ODS se stal vznik nového stranického projektu bývalého křesťanského demokrata M. Kalouska. TOP 09 sice jistě poškodila křesťanské demokraty ve volbách 2010 (i když jen částečně s ohledem ke kauze Čunek, která měsíce "bavila" českého voliče), ale stala se především a hlavně mocenským konkurentem ODS, jak potvrzovaly rivality uvnitř Nečasovy vlády. Strana vznikla z iniciativy M. Kalouska, nikoliv občanskou aktivitou zdola, čímž se řadí mezi další české stranické projekty. TOP do určité míry převzala ideologický aparát ODS s jistými konzervativně-náboženskými obměnami, havlismem a údajným proevropským postojem. TOP 09 ale nepředstavuje transformační stranu jako ODS.
TOP 09 byla schopná zaujmout část politického "market place" díky dobrému marketingu i odklonu voličů od ODS a bizarně v tom pokračoval i její prezidentský kandidát Karel Schwarzenberg v době prezidentských voleb. Tehdy TOP 09 de facto zápasila o šanci na politickou hegemonii pomocí husarského kousku, kdy se marketingově dařilo odtrhnout K. Schwarzenberga od politického marasmu reality vlády P. Nečase. Schwarzenbergovo prezidentství mohlo mít pro stranu významný mocenský potenciál, ale nestalo se tak. Prohra v prezidentských volbách byla v tomto smyslu pro TOP 09 bodem obratu. Marasmus, na kterém se notnou mírou strana podílela, nakonec začal dohánět i samotnou TOP 09. Marketingový image "knížete" se začal po určité době vyčerpávat, což bylo ale otázkou času. Stejně jako i v jiných případech, je také politický konzument rychle saturován a důsledkem je "pokles tržeb" produktu. TOP 09 jako politický projekt a marketingový produkt postavený na charismatické autoritě, bude muset nyní hledat nové strategie k získání dostatečné voličské podpory k zachování politického vlivu.
"Tradiční" ODS i "netradiční" strana-projekt TOP 09 jsou dnes "válcovány" nikoliv díky posilování české "levice", tedy KSČM a sociální demokracie, ale díky vzniku a posilování pravostředového ANO 2011 či "pravicové strany se sociálním cítěním" jak nedávno hnutí charakterizoval Andrej Babiš. ANO 2011 je v situaci, kdy na jednu stranu konkuruje těmto stranám a na druhé straně je také programovým konkurentem sociální demokracii, což je dnes trochu zjemněno vládní spoluprací.
Zatím je hlavní devizou ANO 2011 především a hlavně pragmatismus bez silného ideologického vymezování a vyhýbání se politické (a společenské) polarizaci. Politiku prezentuje jako manažerskou práci, kterou je třeba udělat profesionálně, nikoliv ale jako primárně otázku zosobněných principů a hodnot. Jako první obětovalo ANO 2011 svým pragmatismem na oltář antikomunismus jako vlivnou transformační naraci o zlém starém režimu, osobní odpovědnosti a nutné očistě, která se pravda realizovala pod kuratelou ODS selektivně jako součást její mocenské licoměrnosti. ANO 2011 nicméně nepředstavuje návrat ke klasickým politologickým poučkám staré dobré masové politiky. Ostatně je dobře vidět, že nemá demokratizační potenciál v tom smyslu, že by přivádělo větší počet voličů k urnám a posilovalo občanskou participaci. Děje se zatím přesný opak. ANO je tak ze své podstaty především politickým hnutím postdemokracie a sbírá hlasy ze stále zmenšující se skupiny občanů-voličů.
Změna, která nastává, se týká především symbolického konce české transformace a odumírání jejích legitimizačních narací, se kterými byly pupeční šňůrou spojeny ODS i její částečný spin-off TOP 09. To je celkem přirozený proces, který se po 25 letech dal očekávat, ale je otázka do jaké míry mu ANO dokáže dát tolik potřebnou reflexivní dimenzi, která by mohla pomoct udělat krok k jiným politickým praxím. ANO je nyní vzhledem k celkové situaci široce rozkročeno ve středu jako součást svého politického zakotvování a přináší novinky především s akcentem na politický pragmatismus a pracovní výkon. To je logicky dědictví sedmi let neúspěšného spravování země vládami ODS. Otevřenou otázkou je zda v tom bude dlouhodobě úspěšné a co bude následovat po této fázi v případě, že by se ANO 2011 stalo novou politickou silou, která skutečně pošle ODS a možná i TOP 09 do politické marginality.
Vytisknout8.6. 2015 / Amelie Horská
Tohle téma mi leží v hlavě dlouho, i když by vlastně dávno nemělo být aktuální. A přece. V průměru každé tři měsíce někde vyplave. Naposledy to sousoší v Bruselu. Jak jste si jistě všimli i vy, minulý režim a jeho dopady jsou kontinuálně jedním z nej...