Důsledky rozšiřování Černomořské flotily, aneb Výzva NATO na jižním křídle

26. 9. 2014 / Karel Dolejší

Zcela nezávisle na ukrajinské krizi a již v únoru 2013 byl oznámen ruský úmysl dosáhnout trvalé vojenské přítomnosti ve Středozemním moři ZDE. Motiv získání přístupu k teplým jižním mořím se v imperiálních snech ruských elit s až nudnou pravidelností vrací od 18. století a jeho vzkříšení tedy těžko může překvapit. Jinou věcí je však nová dynamika plánů, kterou odstartovala anexe Krymu.

V případě Krymu nejde zdaleka jen o to, že na poloostrově byly rozmístěny zatím nejmodernější ruské stíhací letouny Su-30MS ZDE a pluk bombardérů Tu-22M3, nebo že se tu klade mimořádný důraz na protivzdušnou obranu ZDE a protilodní obranu moderními střelami typu Onyx/Strobile. Černomořská flotila má obdržet celkem 80 nových plavidel ZDE. A navzdory předpokladům západních analytiků i po obsazení Krymu dál pokračuje výstavba ponorkové základny v Novorosijsku.

Jakožto suchozemec nebudu další suchozemce příliš unavovat počty a TTD nových ruských bojových plavidel, omezím se jen na stručný ilustrativní výčet. V Novorosijsku bude sídlit šest útočných ponorek typu Varšavjanka/Kilo s mimořádně tichým provozem, pro protivníka velice obtížně zjistitelných. Sevastopol se zřejmě stane základnou jedné z ve Francii zakoupených vrtulníkových výsadkových lodí třídy Mistral, Vladivostoku. Staví se také šest fregat třídy Admiral Grigorovič a deset raketových korvet třídy Bujan-M určených pro Černomořskou flotilu.

V postsovětské periodě se nejsilnější námořní mocností černomořského regionu stalo Turecko. To se nyní opět změní, protože Rusové Turky z dominantní pozice vytlačí. S výrazným rozšířením Černomořské flotily budou také usilovat o další zdůraznění své přítomnosti ve Středozemním moři. Kromě dlouhodobě pronajaté základny v syrském Tartúsu by k tomu mohla posloužit podobná základna na Kypru, o které se již jednalo, nebo případně ještě další v Černé Hoře.

Vojenské posilování Ruska se vzájemně podporuje s politickým vývojem v černomořském regionu a jeho blízkém okolí, který je vcelku vzato pro Rusko příznivý. Gruzie po odstavení Saakašviliho zvolila cestu opatrné akomodace s Ruskem, ačkoliv nemění primárně západní orientaci. Turecko se pod vlivem konzervativního politického islámu a samostatných mocenských ambic ve stále větší míře vyvazuje z postavení někdejšího "velkododavatele kanónenfutru" pro NATO, jež mu bylo přisouzeno za studené války. Ačkoliv zájmy Turecka se s ruskými kříží, je nepravděpodobné, že by Ankara dlouhodobě dokázala solidně koordinovat svou politiku vůči Rusku s bruselskou centrálou aliance. Sýrie je proruská podobně jako Kypr, tradiční proruské tendence a politický vliv ožívají v Řecku, Bulharsku, Srbsku i Černé Hoře. (O Maďarsku se netřeba rozepisovat a Albánii lze v tomto kontextu vynechat.)

Jako spolehlivě "prozápadní" zde figurují pouze Rumunsko usilující přes ruský nesouhlas o sjednocení s Moldavskem - a ve velice prekérním postavení se nacházející Ukrajina.

Vybudování regionálně dominantní flotily postaví Turecko, Rumunsko a Ukrajinu coby země usilující o samostatnější zahraničněpolitický kurs před vážné problémy, protože Moskva proti nim může soustavně hrát kartou námořní strategie. Turecko zůstává na moři silné, má relativně moderní letectvo, ale při ohromné délce pobřeží (celkem 7 200 km) to nemusí stačit ani přes avizované oprášení plánů na pozemní obranu strategicky důležitých úžin. Rumunsko je na moři slabé a mimořádně slabé zastaralé letectvo to těžko kompenzuje. Po případném sjednocení s Moldavskem by země bez spolehlivého regionálního spojence měla nezabezpečenou hranici v délce 411 km s Rusy obsazeným Podněstřím a dalších 225 km nezabezpečené námořní hranice konstantně ohrožené výsadkovými operacemi. Ukrajina prakticky bez námořnictva, se slabým letectvem a pobřežím v délce přes 2 500 km, zůstane za takových okolností navždy mimořádně zranitelná, i kdyby masivně investovala do pobřežní obrany - což si aktuálně rozhodně nemůže dovolit.

Rusko se již dnes chlubí, že má ve Středozemním moři více válečných lodí než USA. Masivně rozšiřovaná Černomořská flotila z něj jednoznačně udělá dominantního hráče v regionu a to zpětně posílí jeho prestiž a vliv v okolních státech. Pokud Ukrajina a Rumunsko zůstanou ještě několik let bez podstatné západní pomoci, prozápadní orientace se i pro ně stane neudržitelným luxusem, neboť trvalou hrozbu konfrontace s hostilním Ruskem si pravděpodobně již ve střednědobém výhledu nebudou moci dovolit.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 26.9. 2014