Obamův plán boje proti "Islámskému státu": Danajský dar příštímu prezidentu USA i Evropě

18. 9. 2014 / Karel Dolejší

Tento plán je přitom mimořádně špatný, ještě mnohem stupidnější než nápad bombardovat Asada, proti němuž se oba zmínění činitelé ministerstva obrany po chemických útocích na předměstí Damašku postavili. Povede k velkým škodám v krizovém regionu, poškodí Obamova následníka zatažením do další v zásadě nekonečné války - a poškodí také Evropu, protože vyčerpané USA budou přinuceny dále zde omezit angažmá právě v okamžiku, kdy jsou bezpečnostní rizika na kontinentě největší od dob studené války a EU se ve sféře obrany chová zcela impotentně.

Jak chce Obama porazit "Islámský stát"? Plánuje rozšířit bombardování v Iráku a provádět nálety také na území Sýrie, bez ohledu na postoj nebo činnost Asadova režimu. Kromě toho hodlá v uprchlických táborech rekrutovat 5 400 nevycvičených Syřanů, poslat je na roční výcvik do Saúdské Arábie a potom je coby zesílenou brigádu vysadit v nějaké té syrské Zátoce sviní. Možná později tyto síly doplnit nějakými dalšími bojovníky. Zmíněné jednotky by měly být schopny porazit "Islámský stát" i armádu syrského režimu. Jak? Přece tak, že jejich příchod vyvolá všeobecné povstání. Jednoduché. S tímto plánem má USA pomoci Turecko (které islamisty bojující proti Sýrii na svém území stále toleruje), Saúdská Arábie (která organizace jako ISIL pomáhala stvořit), menší monarchie Perského zálivu (včetně Kataru, který patřil dlouho k hlavním sponzorům islamistů), Egypt (který má co dělat s vlastními islamisty a chaosem v sousední Libyi) a téměř neexistující Svobodná syrská armáda.

Odhadovaná síla jednotek "Islámského státu" činí asi 30 000 bojovníků. Syrská armáda má zhruba 150 000 mužů (asi třetinu z nich tvoří umírnění sunnité) a Íránem vycvičené alávitské milice mají dalších 100 000. To vše prý bude schopna porazit jedna, možná později dvě či tři brigády vycvičené Američany.

V reakci na zmíněný plán se od USA distancoval Írán, řada umírněných syrských povstalců se sblížila s radikálními islamisty a naopak Asad nabídl Obamovi spojenectví. Zřejmě marně, protože licoměrní Saúdové by za takových okolností odmítli s Američany spolupracovat. Vojenští experti by sice byli spíše toho názoru, že škoda je minimální, protože Rijád vlastní pouze petrodolary a maketu armády velmi vzdálenou budoucímu bojišti, kdežto Damašek početnou vojenskou sílu s bojovými zkušenostmi přímo tam, kde je jí třeba; ale saúdská a izraelská lobby se zjevně starají o to, aby takové hlasy nebyly slyšeny.

Američtí jestřábi tentokrát kladou Obamovým spolupracovníkům správné otázky - a odpovědi, jichž se jim dostává, jsou jednoznačně důvodem k velkému bolení hlavy. Když se jestřábové zeptali, co se stane, pokud plán A selže - tj. skromné Američany vycvičené jednotky neporazí početnější zkušené oddíly v Sýrii a jejich příchod "kupodivu" nevyvolá všeobecné povstání - bylo jim řečeno, že bude následovat americká pozemní operace. Ale to by znamenalo držet jen v samotné Sýrii statisíce vojáků po řadu let, ve stylu Afghánistánu a Iráku. A je dostatečně známo, že obě zmíněné války Spojené státy přesto nakonec prohrály.

Obamův plán má hlavní chybu Bushových plánů pro Afghánistán a Irák, plus několik dalších vážných chyb navíc.

Tak jako v minulosti, ani tentokrát není plán intervence prostředkem k dosažení promyšleného politického řešení spoléhajícího na místní síly, ale jakýmsi cílem o sobě. Bez politického řešení ale války vyhrávat nelze. Respektive lze v nich nějaký čas takticky vítězit, ale strategicky jsou nakonec stejně prohrány. Obamova administrativa nicméně prokazuje obdivuhodnou rezistenci vůči poučení z draze zaplacených minulých chyb. Takovou rezistenci si USA už dnes nemohou dovolit. Co "ustály" v době vietnamské války, kdy byly ekonomicky bezkonkurečně nejsilnějším státem světa a jasným lídrem Západu, to není myslitelné v dnešních podmínkách. Případná porážka ve třetím lokálním konfliktu v řadě hrozí naprostou katastrofou a ztrátou mezinárodního postavení.

Pokud další z amerických invazí by proxy do Sýrie (jedna už nenápadně proběhla z území Jordánska a neskončila právě slavně) selže, což je nejpravděpodobnější scénář, čekal by americkou armádu boj v Sýrii, kde se nemůže opřít téměř o žádné spojence. V Afghánistánu Američanům velmi významně pomáhala Severní aliance, v Iráku Kurdové a šíité; v Sýrii by ale kromě vlažné pomoci místních Kurdů, jimž už Asad poskytl autonomii a nemá s nimi zásadní spory, prakticky žádné spojence neměli. Neexistuje významnější politická a vojenská síla, která by byla nakloněna užší spolupráci s USA. Kromě Asada, ovšem.

A konečně, celý Obamův plán připomíná jakousi gigantickou motorovou konstrukci pohybující se kupředu rychlostí hlemýždě. Poměr masy a výkonu je doslova tristní. K výcviku a podpoře skromných povstaleckých sil, které chce Bílý dům do Sýrie vyslat, by bohatě postačoval jeden spolehlivý lokální spojenec. Namísto toho má zmíněný chabý výkon zajistit neskutečně rozmáchlá a různorodá koalice států sledujících zřetelně vlastní, nikoliv americké zájmy. Navíc zájmy mnoha těchto spojenců se i navzájem kříží a to představuje značný problém již dnes, v situaci, kdy se s přípravami ještě ani nezačalo. Jakmile přijdou první praktické problémy, frikce budou rychle narůstat, "spojenci" začnou protestovat a odpadat a vyvíjet aktivity blokující a podkopávající tu nebo onu možnou trajektorii pohybu koaličního stroje. Žádný plán nepřežije kontakt s protivníkem, a monstrózní Obamův plán na porod invazní myši rozsýpající se horou je ještě mnohem zranitelnější, než velká většina libovolných jiných plánů.

Evropa musí tedy počítat s tím, že Spojené státy s největší pravděpodobností ještě před skončením druhého mandátu Baracka Obamy uvíznou v dalším nedomyšleném a zpackaném lokálním konfliktu, který je dále ekonomicky a vojensky vysílí a povede k masivnímu šíření izolacionistických nálad mezi americkou veřejností.

Vše, co se během realizace zpackaného tažení proti "Islámskému státu" případně přihodí v Evropě, bude probíhat s minimálním a převelice opatrným zapojením přetíženého Washingtonu.

Vytisknout