Mýtus zvaný Blitzkrieg. Odkud se vzal?

18. 9. 2014 / Karel Dolejší

Protože však výraz přece jen existuje a přes širokou kritiku ho řada historiků a zejména populárních prací stále používá, co by se jím vlastně dalo označit?

Nejspíše ještě specifický styl ofenzívních vševojskových operaci, které vedlo Německo v letech 1939-1942, v kontrastu s pozdějšími ofenzívními vševojskovými operacemi Spojenců. Kde se tedy tento styl vzal?

Organizační předpoklady

Carl von Clausewitz teoreticky shrnující praxi válčení v napoleonských dobách si už byl dobře vědom toho, že obrana je silnější forma války, než útok. Moltke starší (Helmuth Karl Bernhard von Moltke) navíc pochopil význam technologických změn, k nimž došlo od Clausewitzových dob do do 60. let 19. století, jako byla výměna mušket za zadovky s drážkovanou hlavní a mnohem modernější děla se sofistikovanou municí. To jej vedlo k dalšímu posunu od tradičního důrazu na frontální útok mas pěchoty v opotřebovací válce k vyzdvihování obchvatu, což se ještě později vyvine v posedlost Alfreda von Schlieffena obkličovacími operacemi.

Kromě toho se ale Moltke starší zabýval logistikou a především mu došlo, že doba celých armád manévrovaných výlučně jedním velitelem je definitivně pryč, takže bude nutno provést organizační změny odpovídající relativně nezávislému působení armád a sborů. Žádný jeden geniální velitel kontrolující osobně všechny parametry válečného úsilí už v jeho době nemohl existovat, bylo tedy nutno přijít se sofistikovanější kolektivní organizací. Namísto slepého plnění do detailu vypracovaných rozkazů od zeleného stolu bylo třeba působit tak, aby velitelé používající vlastního úsudku plnili celkový záměr nadřízeného a časový harmonogram s přihlédnutím k místním aktuálním podmínkám, které mohou včas znát pouze oni (později Auftragstaktik, dnes v Bundeswehru Führen mit Auftrag).

Organizační decentralizace, kterou ještě hluboko v 19. století Moltke zahájil, umožnila později během I. světové války německé armádě taktickou revoluci "za pochodu". Britské vojenské myšlení, které v podmínkách přidělování důstojnických hodností podle třídní příslušnosti a s nepříliš početným profesionálním mužstvem rekrutovaným z řad chátry lpělo na rigidních lineárních formacích a palebném boji stupňovaném technologickým rozvojem, k takovým změnám nebylo disponováno - a francouzské posedlé kultem velkého vojevůdce Napoleona a jeho nepovedeného synovce také ne. Britský pokus zavést zmíněný typ řízení jednotek (mission type command) se odehrál teprve na konci 80. let 20. století a selhal.

V armádách předních mocností Moltkeho doby se technologický pokrok přijímal převážně receptivně, v nejlepším případě se k němu přistupovalo jako k pouhému prostředku vystupňování palebné síly v rámci tradičnějšího válčení.

Organizační a doktrinální změny, s nimiž v Německu začal Moltke starší, byly dále prohloubeny během defenzívní fáze I. světové války na západní frontě - zatímco na frontě východní, kde nikdy nedošlo k plnému přechodu na zákopovou válku, byly paralelně rozvíjeny některé ofenzívní techniky. Jestliže Moltke posílil především autonomii velitelů jednotlivých armád a sborů, model elastické obrany v hloubce, kterým Němci pod vedením Ericha von Ludendorffa reagovali na zkušenost s Materialschlacht na Sommě, vyžadoval kvůli pružnosti reakce na protivníkův průlom další oslabení pravomocí "hradních generálů" vzdálených od fronty -- a naopak zesílený důraz na schopnost ještě nižších velitelů pružně reagovat na aktuální situaci v místě.

Moltke přešel k rámcovým rozkazům, kdežto první taktická revoluce I. světové války přinesla navíc zásadu "v kritické situaci nečekat na rozkazy a jednat samostatně", o čemž Moltke sice hovořil, ale bylo to v rozporu s poměry ve feudální pruské armádě. Především organizační pružnost ostře kontrastující s populární představou "tupého prušáckého drilu" Němcům během I. světové války umožnila v podmínkách nedostatku mužstva a materiálu držet západní frontu do roku 1918. V případě lokálního průlomu fronty Němci reagovali rychleji a efektivněji než protivník stále spoléhající na podrobné centrálně vydávané rozkazy.

Podmínkou fungování tohoto modelu byl vždy předpoklad, že podřízený musí pochopit smysl rozkazu, místo aby jej jen bezmyšlenkovitě plnil, a je přitom vycvičen tak, že dokáže jednat samostatně. Z druhé strany nadřízený nesmí vydávat více rozkazů, než je nutné, přičemž ty, které vydá, musejí být formulovány stručně a naprosto srozumitelně. A je důležité doplnit, že i samotný způsob, jakým německá taktická revoluce od roku 1915 vznikala, strukturálně odpovídal této zásadě. Šlo o kolektivní dílo zahrnující také nižší taktické velitele, Ludendorffem pouze koordinované. V jiných armádách se podobné přístupy zahrnující programově praktické zkušenosti a nápady nižších velitelů systematicky nevyskytovaly, případně vznikaly mnohem později (Čujkov v SSSR, v Británii tragicky a neúspěšně Wigram).

Důraz na kompetenci nižších velitelů a poddůstojníků byl dále vystupňován po roce 1918 v Reichswehru vedeném Hansem von Seecktem. Kádrová armáda vyžadovala, aby důstojník dokázal vykonávat funkci o dva stupně vyšší, než jakou byl aktuálně pověřen -- tedy aby detailně rozuměl ještě i práci velitele svého nadřízeného. Za takových okolností nebylo nereálné očekávat, že nižší důstojník zvládne vlastní úkol na základě rámcového rozkazu. Během 30. let se navíc přistoupilo k praxi stáží důstojníků u jiných zbraní -- například pěšák nějaký čas sloužil u dělostřelců -- což později velmi napomáhalo lepší koordinaci vševojskových operací.

Nic s touto specificky německou vojenskou kulturou nekontrastuje více než amatérský způsob, jímž válku vedl původně rakouský frajtr a frontový kurýr Hitler, jehož neschopnost porozumět dělbě práce v organizaci, zarytý tlak na neustálou kontrolu nad profesionálními veliteli, jimž kvůli mindráku amatéra nedůvěřoval, a sklon k tyranskému mikromanagementu podřízených vedly v roce 1942 ke zmrzačení organizace německé armády profilované už od bitvy u Jeny jako protijed vůči tyranii "geniálních" jednotlivců. Když filosof Theodor W. Adorno v roce 1944 napíše, že Třetí říše i ve vojenské oblasti zničila invenci a nahradila ji slepým spoléháním na rutinu a technický pokrok, bude to pravda. Povýmarský politický systém se neslučoval s vojenskou tradicí vyrůstající z Moltkeho.

Taktické předpoklady

Druhá taktická revoluce v Německu proběhla počátkem roku 1918 v rámci příprav na ofenzívu po vyřazení Ruska z války. Tyto změny již bezprostředně předcházely tomu, co bude později populárně označováno jako "Blitzkrieg".

Přínosy ke vzniku "Blitzkriegu" ovšem ani zdaleka nezahrnují jen německé autory. Na vývoj německé ofenzívní taktiky mělo například velký vliv pojednání francouzského kapitána Andrého Laffargua "Útok v zákopové válce" z roku 1915, kterému samotní Francouzi nevěnovali větší pozornost a Britové jej zcela ignorovali. Němci se jednoho výtisku zmocnili při lokálním útoku, stať nechali přeložit a široce ji diskutovali.

Laffargue prosazoval nenadálý útok usilující o hluboký průlom nepřátelské obrany. Útoku předchází náhlá dělostřelecká příprava vedená do hloubky obrany, s důrazem na napadení dělostřeleckých baterií. Útok měl poté být proveden na jeden zátah, jeho váha měla nepřítele ochromit a vyvést z rovnováhy, předejít tomu, aby dokázal účinně reagovat. Aby se otřesu a paralyzování protivníka co nejlépe využilo, navrhoval Laffargue postupovat okamžitě co nejdále do hloubky obrany. První útočící vlna má za úkol pouze identifikovat pevnůstky a další centra odporu, přičemž je obejde a postupuje dále, jejich redukci přenechává následujícím útvarům. Posledně zmíněná zásada ostře kontrastující s tradičním uvažováním v lineárních formacích s důrazem na zabezpečení křídel později bude charakterizovat "Blitzkrieg" jako nic jiného.

Ofenzívní německá doktrína z roku 1918 se zcela rozchází s dobovými představami typu "dělostřelectvo dobývá, pěchota obsazuje" a klade důraz na neutralizaci a supresi jako hlavní cíl dělostřelecké palby. Dělostřelectvo následující "šokovou doktrínu" Georga Bruchmüllera ("Durchbruchmüllera") nemělo konat podle systému předem naplánovaných paleb zaměřených na zničení protivníka, ale naopak úzce koordinovat činnost s pěchotou, která navíc dostala vlastní lehká hipomobilní děla. Úderné oddíly (Stoßgruppen) soustředěné kolem lehkého kulometu se staly předobrazem taktiky družstva přežívající v Německu až do doby velmi nedávné. Byly nasazovány v druhé vlně za průzkumníky a útočily zpravidla společně s plamenometníky. Jednotky třetí vlny podporovaly palbou útok a chránily křídla. Za nimi postupoval zbytek divize provádějící redukci obklíčených kapes.

Útočná taktika osmnáctého roku uspěla, ale závisela na svalové síle vojáků a koní a chyběl jí tedy potenciál pro využití průlomů k dalšímu postupu zničeným terénem do hloubky rozvrácené obrany. Německo vyrobilo za celou I. světovou válku jen pár desítek nepříliš kvalitních tanků.

Technické předpoklady

Britové, kteří ignorovali Laffarguea, hledali technické řešení problémů spojených se zákopovou válkou. Měli více zdrojů a širší průmyslovou základnu než Němci, takže se soustředili nejprve na masivní nasazení dělostřelectva. V září 1916 pak přivezli na bojiště tanky, nový typ zbraně pro průmyslové válčení, která při útoku na připravená postavení nahradila takřka již nepoužitelnou hipomobilní jízdu.

Koncepce prvních britských bezvěžových tanků s kasematovou lafetací zbraní se však neosvědčila a mezi válkami prakticky všichni konstruktéři následovali vzor v podobě věžového tanku Renault FT s motorem vzadu, prvního úspěšného francouzského typu, jenž nebyl odvozen od pásového traktoru.

V meziválečném období došlo k velkým, byť spíše nenápadným změnám v konstrukci zvyšujícím spolehlivost tankových motorů, převodové soustavy a pásů. Z mechanicky křehkého stroje trpícího řadou poruch se stala konečně relativně spolehlivá zbraň.

Zatímco v Rudé armádě ještě během II. světové války a dokonce i po ní zabezpečovala komunikaci mezi tanky praporková signalizace, přičemž radiostanicí byl dlouho vybaven jen tzv. velitelský tank, Němci byli první, kdo začal důsledně používat ve všech tancích tehdy dostupné lampové vysílačky a také vnitřní komunikační systém osádky (interkom). U některých vozidel byl interkom vyveden na zadní část korby a zakončen polním telefonem, což usnadňovalo komunikaci s doprovodnou pěchotou, která během této války stále viděla mnohem lépe, než ten nejlepší optikou vybavený tank.

Některé inovace v konstrukci tanků Němcům unikly, nebo je aplikovali jen pomalu. To se týkalo technologií odlévání odolnějších součástí tanků (věží, masky kanónu), než jaké vznikaly v té době svařováním, neřkuli nýtováním; dále revolučního Christieho podvozku či využití dieselových motorů, které masivně zvyšovaly požární bezpečnost a umožňovaly spalovat mnohem méně kvalitní palivo.

Původně u námořního letectva vznikla myšlenka střemhlavých bombardérů schopných na rozdíl od strojů bombardujících ve vodorovném letu zasahovat cíl velmi přesně, navíc méně ohrožených protiletadlovou palbou. Jedním z prvních strojů schopných tohoto manévru byl americký palubní stíhací bombardovací dvouplošník Curtiss F-11C Goshawk. Dva kusy exportní verze Curtiss Hawk II získal od Göringa Ernst Udet zodpovědný za technický rozvoj Luftwaffe -- a z tohoto důvodu podporoval vývoj letounu Ju-87 Stuka, který reprezentoval ve své době ideální podporu obrněných divizí.

Jestliže letectvo a obrněné či výsadkové jednotky představovaly elitní útvary ozbrojených sil, pěší divize zůstaly levným komponentem Wehrmacht, do nějž se příliš neinvestovalo a zůstával převážně hipomobilní. Německo s nedostatkem benzínu ve skutečnosti nemělo kapacity k úplné motorizaci armády. Pěšáci sice dostali výborné kulomety MG 34 a kvalitní ruční granát Model 24 Stielhandgranate, většina vojáků však zůstala vybavena opakovačkou Mauser 98k, zbraní konstrukčně, ale ve statisících případů i fyzicky pocházející z období I. světové války; původně rakouské divize dokonce ještě během mnichovské krize používaly již zcela nevyhovující mannlicherovky. Zavádění samopalů MP 40 bylo podstatně pomalejší, než jak sugerují "realistické" válečné filmy, a kromě výsadkových jednotek zpravidla platilo, že samopalem disponuje pouze velitel. Lehký minomet 5 cm Granatwerfer 36 byl kvalitní podpůrná zbraň, ale náročná na výrobu a s dostřelem pouze 510 m, které nikdy nebylo k dispozici dostatečné množství; 8 cm Granatwerfer 34 byl vhodnější zbraní, která nicméně nijak nevynikala nad zahraniční protějšky. Protitankový kanón 3.7 cm PaK 36 představoval konvenční zbraň 30. let a v době vypuknutí války už nestačil na střední a těžší typy francouzských, britských a sovětských tanků. Pěchotní dělo 15 cm sIG 33 bylo ve své kategorii mimořádně výkonné, ale vážilo 1 800 kg a dokázalo dělenou municí z horizontálního závěru vystřelit pouze 2-3 rány za minutu. K podpoře operací proti obklíčeným kapsám nepřátelského odporu se jistě dobře hodilo, k mobilnímu boji už o dost méně.

Klíčovým předpokladem úspěšných německých operací první poloviny války byl rozvinutý komunikační systém v Evropě. Bez něj se doprava a logistické zabezpečení rapidních operací ukázaly nemožnými. Počátkem října 1941 už přišlo Německo na sovětských "cestách" o 120 000 nákladních automobilů, vesměs ukořistěných při tažení v Evropě. Mezitím automobilky přecházely pomalu na výrobu obrněných vozidel a motorizovanou silniční přepravní kapacitu z roku 1941 se Němcům nikdy nepodařilo nahradit.

Vševojskové operace Wehrmacht v první polovině války byly podmíněny převahou ve vzduchu. Luftwaffe ovšem nikdy nebyla tak silná, jak věřili její příznivci, což vyplývalo z nedostatku strategických materiálů a pohonných hmot i počátečních chyb při rozhodování o dalším rozvoji. Většina prvních protivníků měla malá a zastaralá letectva, Francie v roce 1940 letectvo šetřila na "potom", které se ukázalo být kapitulací. Sovětské letectvo bude zničeno prvním úderem na zemi, jeho obnova se značně protáhne. Až zmizí letecká převaha, skončí i "Blitzkrieg".

Teoretické předpoklady

Britský historik sir Basil Liddell Hart v reflexi jatek I. světové války zdůrazňoval nepřímou strategii. Hledal způsob omezení obrovských ztrát během vojenských operací a byl přesvědčen, že právě nepřímá strategie je to, co může fungovat. Jeho meziválečný vliv v Británii byl minimální, v Německu však byl čten a Guderian ho ve své knize Achtung! Panzer! výslovně zmiňuje.

Podle Liddella Harta spočívá nepřímá strategie na dvou principech: Přímý útok na nepřátelskou pozici téměř nikdy nefunguje a velitel by se o něj ani neměl pokoušet. Za druhé, nepřítele je třeba vyvést z rovnováhy, čehož se nedosáhne samotným hlavním útokem, ale jde o podmínku, již je třeba splnit ještě před útokem -- mimo jiné tím, že nepřítel nebude mít jistotu o záměrech útočníka. Psychika je zde důležitější, než materiální skutečnost.

Liddell Hart mezi válkami navrhl složení obrněných jednotek kombinovaných z tanků, mobilní pěchoty ("tanková námořní pěchota") a mobilního dělostřelectva, tj. koncepci velmi blízkou obrněné divizi, kterou později v Německu navrhl Guderian.

Britský generál John Frederick Charles Fuller už v roce 1919 navrhoval zavedení kompletně mechanizovaných vojenských formací. To se mu nepodařilo prosadit ani později a armáda mu navíc nevytvořila podmínky pro rozvoj teoretické koncepce paralelně s výkonem velitelských povinností, na něž rezignoval. Fuller se postupně odklonil od demokracie, která podle něj není schopna prosadit vojenskou reformu, a patřil k předním příznivcům britských fašistů sira Edwarda Mosleyho. Fuller byl 20. dubna 1939 hostem na oslavě Hitlerových padesátých narozenin a oba okultisté se při té příležitosti zúčastnili přehlídky německých mechanizovaných jednotek. Britská armáda Fullera coby záložního důstojníka v době II. světové války kvůli politické nespolehlivosti neaktivovala.

Britský generál Giffard Le Quesne Martel za I. světové války spolupracoval s Fullerem na vývoji tankové taktiky a později se zabýval zejména využitím tanků pro ženijní účely. Byl autorem kontrovezní meziválečné koncepce průzkumného tančíku. Jakožto velitel britských tankových vojsk v letech 1940-1943 bývá zmiňován mezi autory, kteří byli mezi válkami v Německu čteni, aniž by však byl specifikován konkrétní vliv. Je pravděpodobné, že jako vojenský atašé v SSSR měl později větší vliv tam, než v Německu.

Britská taktika použití tanků, jakkoliv rozvinutější, než francouzská, pracovala s metaforami převzatými z námořních operací ("křižníkový tank") a to ji oproti Němcům značně omezovalo.

Meziválečná kniha Charlese de Gaulla Armáda budoucnosti prosazující malou mobilní profesionální armádu, která by kompenzovala nevýhody francouzské demografické situace, byla doma v zásadě ignorována. Francie lpěla na defenzívní doktríně opřené o masovou mobilizaci záložníků, se kterou vyšla z I. světové války. Naproti tomu v Německu knihu budoucího francouzského prezidenta široce studovali a údajně ji předčítali Hitlerovi.

Když nakonec došlo na lámání chleba, západní mocnosti uplatňovaly proti Hitlerovi "doktrínu" války v sedě ("Sitzkrieg").

Sovětské vojenské myšlení ohledně budoucích mechanizovaných operací se vyvíjelo v relativní nezávislosti na západních koncepcích, hlavní doktrinální inovátor a autor koncepce "hluboké operace" maršál Tuchačevskij skončil během stalinských čistek v roce 1937 na popravišti. Sovětský vliv na "Blitzkrieg" nelze přeceňovat. Guderian sice ve své hlavní knize věnoval určitý prostor sovětským tankovým konstrukcím, ty novější však před ním zůstaly utajeny a o sovětské doktríně neměl valného mínění.

Heinz Guderian, později pověstný konfikty s Hitlerem, formuloval tři principy pro použití obrněných jednotek: Překvapení, masové nasazení a vhodný terén. Ve druhé polovině 30. let navrhl podobu pancéřových divizí v zásadě tak, jak budou později postaveny: Jako mix tanků s doprovodnou mechanizovanou pěchotou a dělostřelectvem. Jeho plus proti návrhům Liddella Harta představovala mj. teze, že všechny podpůrné zbraně tanků musejí mít stejný standard pohyblivosti, dále důraz na pružné spojení -- trval na tom, že každý individuální tank musí mít vlastní radiostanici (i s operátorem, osádka má být pětičlenná) a vnitřní interkom, což v mnoha armádách nebylo pokládáno za prioritu -- a kromě toho požadoval taktické letectvo působící v těsné spolupráci s postupujícími obrněnými kolonami. Německá koncepce vševojskových operací se od pozdějších spojeneckých protějšků lišila v tom, že za nejnižší úroveň systematické efektivní integrace různých zbraní považovala právě divizi -- a netvořila tedy zpravidla smíšené jednotky např. na úrovni praporu.

Guderianovo volání po bombardérech schopných působit coby "létající dělostřelectvo" bylo vyslyšeno, když bývalé letecké eso I. světové války Ernst Udet prosadilo pokračování vývoje střemhlavého bombardéru Ju-87 Stuka navrženého konstruktérem Hermannem Pohlmannem. Stuky měly sehrát během polních tažení v letech 1939-1942 zásadní roli, jakkoliv se později, když Německo ztratilo převahu ve vzduchu, stal tento pomalý a zranitelný letoun velkým problémem.

Obecně lze říci, že autoři klíčových německých koncepcí sledovali technický vývoj své doby, ale nejprve sami přicházeli s nápady a požadavky a konkrétní technická řešení nacházeli až úplně naposledy, na základě předem jasných představ.

Na druhé straně není pravda, že by technický vývoj v Německu byl integrován s rozvojem vojenského myšlení. Proces vývoje zbraňových systémů se naopak do značné míry vyznačoval chaotičností, nezdravou rivalitou mezi konstruktéry a výrobci a v neposlední řadě osobními spory. Nechybělo mnoho a Erhard Milch pohřbil slavný Messerchmitt Bf-109, protože nesnášel jeho konstruktéra, a Udet zase jen tak tak zachránil Stuku před Göringem.

Německé tanky vznikající na rýsovacích prknech konstruktérů bez větších praktických zkušeností měly daleko k dokonalosti. Velká většina toho, s čím Wehrmacht dosáhla největších úspěchů, byly ve skutečnosti průměrné či podprůměrné konstrukce -- zatímco později táž armáda s technicky nejvyspělejším středním tankem celé války, Pantherem, slavně prohraje.

Zejména literatura sovětské provenience se u obrněnců tradičně soustředí na fyzické ukazatele typu ráže tankového kanónu, pancéřová ochrana a pohyblivost v terénu. Tyto parametry zcela určitě mají velikou důležitost, ale německá tažení z počátku války ukazují ještě něco jiného, než o čem psávali sovětští autoři. Ti tvrdili, že protivníci Wehrmachtu měli sice často lepší tanky (i polský 7TP překonával velkou část toho, co Němci v září 1939 nasadili), ale nevypracovali správnou tankovou doktrínu. To je sice pravda, ale nikoliv celá. Německé tanky byly ergonomicky lépe navrženy, práce pětičlenné osádky racionálněji rozdělena, optické vybavení a spojení bylo lepší, než u konkurenčních konstrukcí v jiných státech. V nečasové nadsázce lze říci, že německé stroje disponovaly lepším "systémem řízení palby" než jejich konkurenti, a také proto je dokázaly porážet, ačkoliv za nimi jinak v mnoha důležitých parametrech zaostávaly.

Závěr

Německá Auftragstaktik prosazovala především důraz na splnění úkolu, v případě potřeby bez ohledu na předchozí rozkazy, polní řády nebo doktrinální pravidla, podle individuálního úsudku příslušného vojáka. Je snad s tímto přístupem slučitelná představa, že by se německé ozbrojené síly řídily jakousi striktně definovanou doktrínou zvanou "Blitzkrieg", kterou by prostě jen aplikovaly? Při bližším pohledu je zřejmé, že to nedává smysl.

Německá tažení z let 1939-1942 představovala sérii postupně improvizovaných invazí, které do jisté míry charakterizoval společný styl, jemuž, chcete-li, můžete říkat třeba "Blitzkrieg", nebo také jakkoliv jinak. To podstatné ovšem nebyla doktrína, ale pružná vojenská organizace s kvalifikovaným personálem a maximálním využitím iniciativy moderně vybavených a vedených malých jednotek, organizace, jejíž teoretikové dostali možnost ovlivnit probíhající technologickou revoluci mnohem dříve a důkladněji, než jejich doma vesměs ignorovaní a v Německu pečlivě studovaní kolegové z jiných zemí. Budoucí supervelmoci SSSR a USA z tohoto stylu nakonec napodobily, co napodobit dokázaly, zatímco ostatní aspekty kompenzovaly nasazením nadbytku zdrojů, jímž Německo nedisponovalo.

Vybrané prameny:

(Upravená a zkrácená verze studie vyšla v časopise II. světová 8/2014: Blitzkrieg.Wehrmacht během bleskové války 1939-1941 nakladatelství Extra Publishing ZDE)