Ani Kyjev, ani Moskvu

17. 9. 2014 / Daniel Veselý

Jistě, anexe Krymu Kremlem představovala porušení Budapešťského memoranda a byla tedy nelegální (koho ale dnes vzrušuje také izraelská anexe a kolonizace Golanských výšin, které mají patřit Sýrii a jedna jejich část Libanonu, a jejichž anexi a kolonizaci mezinárodní společenství nikdy neuznalo?). Z ruského pohledu šlo o "preemptivní akt", k němuž se tak rády uchylují západní země na čele se Spojenými státy, a to častokrát s hurónskou podporou intelektuální opričniny a ideologicky zpravovaných mas. Kreml pozoroval neústavní změnu vlády na Ukrajině s nelíčenou nelibostí a zasáhl, aby si na cizím území podržel strategicky významnou oblast včetně klíčové námořní základny, kterou měl v pronájmu.

Nic nového pod slunkem. Izrael dobyl Golanské výšiny v útočné válce a později je anektoval, nicméně veškeré výhrady vůči tomu byly smeteny ze stolu.

Ale znovu -- šlo o protiprávní akt a nelze se jej zastávat, pokud se Rusko zavázalo dodržovat územní celistvost Ukrajiny. Ad ono zmíněné Budapešťské memorandum.

Na celém konfliktu mi ale přijde nejzávažnější fakt, že vrcholná ukrajinská politika a ukrajinské ozbrojené síly jsou prodchnuty neonacistickými elementy a Západ to nepokrytě podporuje. Zatímco židovské organizace po celém světě bijí na poplach a žádají, aby evropské vlády zakázaly ukrajinskou politickou platformu Svoboda ZDE, tato neonacistická strana dále bez problému figuruje v nelegitimní kyjevské vládě. Obdobné je to s neonacistickým Azovským a Donbaským batalionem, jež spadají pod ukrajinské ministerstvo vnitra a jež bojují proti proruským separatistům. Ti, stejně jako ukrajinské ozbrojené síly, na východě Ukrajiny páchají násilné zločiny, jak píše Čulík; o tom žádná a je nutné o tom otevřeně hovořit.

Ruské vměšování do konfliktu na Ukrajině nelze nazvat přímou invazí, jak ji můžeme znát třeba z amerického útoku na Afghánistán nebo na Irák, avšak je třeba na něj hledět kriticky a neadorovat ho. Nicméně Čulíkovo tvrzení, že "je naprosto nesporné, že proruské vzbouření na východě Ukrajiny vedli především ruští agenti" vyžaduje věrohodné důkazy. Myslím, že řadu aspektů rusko-ukrajinského konfliktu nelze vůbec považovat za "naprosto nesporné".

Otázka je, jak by se Západ zachoval být v ruské kůži -- tedy kdyby čelil hostilní vojenské alianci, která se navzdory verbálnímu slibu danému Gorbačovovi bezprostředně po skonu studené války stále přibližovala k jeho hranicím a chtěla pojmout i státy, které bývaly součástí ruského impéria, či se nacházely v jeho blízkém zahraničí. O "transferu" NATO a EU na východ a jeho neblahým, nicméně předvídatelným dopadům na vztah Ruska k Západu píše bravurně například americký politický vědec John Mearsheimer ZDE. Také dokument amerického ambasadora v Rusku Williama J. Burnse z roku 2008, který byl zveřejněný Wikileaks, ukazuje, že se ruský premiér Lavrov silně stavěl proti rozšiřování NATO k ruským hranicím, čehož si americká strana byla dobře vědoma ZDE. Zejména snahy o rozšíření Aliance o Ukrajinu pro Moskvu představovaly "emociální a neuralgickou záležitost". Rusko se podle expertů především obávalo, že ostře rozporné postoje Ukrajinců vůči potenciálnímu členství jejich země v NATO -- s tím, že etničtí Rusové žijící na Ukrajině se stavěli proti členství Ukrajiny v NATO -- by mohly vést k násilí, přinejhorším pak k občanské válce.

To se psal rok 2008, kdy Gruzie podporovaná a vyzbrojená Spojenými státy a Izraelem po vzájemných provokacích provedla otevřený útok na ruské pozice v Jižní Osetii a zahájila gruzínsko-ruský konflikt. Ani koketování Gruzie se Západem a členstvím v NATO Rusku přirozeně nevonělo a nevoní.

Opět, jak musíme mít stále na paměti, si zkusme představit, jak by v podobné situaci reagoval Západ a jak vše zapadá do celkového kontextu daných událostí.

Není třeba si nalhávat, k čemu by toto hypotetické ohrožení západních zemí vedlo. Pokud chceme, aby "ostatní" dodržovali námi nastavené civilizační normy, musíme je o to přísněji aplikovat na sebe sama. Jinak budeme k smíchu.

Vytisknout