Celá řada selhání, která přivedla Spojené království na hranici rozpadu

17. 9. 2014

Výraznější, méně kompromisnický, často utopický nacionalismus, který nyní ovládl některé Skoty, má ekvivalent v některých jiných částech světa. Částečně je to v důsledku tvrdého pokroku globalizace, která vedla v mnoha zemích k prosazení distinktivnější a útěšnější místní totožnosti. Tento trend je zvlášť viditelný v Evropě, protože ta obsahuje tolik starobylých, kulturně odlišných komunit - jako jsou Katalánci ve Španělsku - kteří nemají vlastní stát, ale chtějí ho mít Avšak rostoucí touha oddělit se od existujících politických unií je zjevná i v jiných částech světa. V Texasu je aktivní separatistické hnutí, Texas se stal součástí USA teprve r. 1845, a je bezpochyby dostatečně velký a bohatý, aby mohl prosperovat jako samostatný stát.

Jak poznamenal John Stuart Mill v souvislosti s Irskem, jakmile si země a regiony dostatečně oblíbí myšlenku nezávislosti, politické ústupky jejich vládců ztratí efektivnost, protože mužům a ženám v takových zemích už nestačí jen ústupky shora. Chtějí jen nezávislost. Jestliže dospěla většina Skotů do tohoto kritického stádia, není to jen v důsledku dlouhodobého britského vývoje a změn v mezinárodní situaci a v mezinárodních tlacích, ale také v důsledku krátkodobějších faktorů. Zejména, pokud dojde ke skotské nezávislosti, stane se to především proto, že všichni hlavní protagonisté v tomto boji selhali a řádně nepochopili atraktivitu a dopady různých druhů nacionalismu.

Co se týče šéfů hlavních politických stran ve Westminsteru, ti často vůbec nebyli schopni vnítam důležitost a nestabilitu pocitu národní totožnosti alespoň ve dvou aspektech. Na jedné úrovni selhali v tom smyslu, že se nepokusili, tvůrčím způsobem a systematicky, nahradit staré, rozkládající se rekvizity britského unionismu novými argumenty a novou podporou. Také selhali i v tom smyslu, že vůbec nepředpokládali a neudrželi krok s výzvami, vzniklými v důsledku nového a podnikavějšího skotského nacionalismu.

Litanie chyb a omylů je deprimující. Rozhodnutí Margaret Thatcherové použít Skotska jako testovacího území pro zavádění daně z hlavy (poll tax), bylo zjevně nejkatastrofálnějším pokusem o fiskální inženýrství od doby, kdy Londýn v šedesátých letech osmnáctého století uvalil kolkovou daň (stamp tax) na americké kolonie. Thatcherová nechápala, že unie se Skotskem byla v praxi vždycky jen omezená. Od samého začátku si Skotsko zachovalo svůj vlastní právní, vzdělávací a náboženský systém a tradičně mu vládly jeho vlastní domácí osobnosti. Je tragicky ironické, že Thatcherová, arciprorokyně omezeného státu, chtěla roztrhat tuto formuli nepřímé správy Skotska a vnutit mu radikálně nové způsoby. To je důvodem, proč tolik lidí Thatcherovou ve Skotsku dosud tolik nenávidí.

Nová labouristická strana Tonyho Blaira se snažila trochu víc, protože její šéfové znali Skotsko lépe a více ho potřebovali. Jenže i při formulaci decentralizace z devadesátých let Blairova vláda nešla dostatečně daleko. Odmítla přijmout systematický federalismus, který by platil i pro Anglii, a vytvořila nový skotský parlament a místní volební systém, který pomohl Skotské nacionalistické starně získat tak velké množství moci, kterou nikdy předtím neměla. Tím, že Blair zahájil nepopulární válku v iráku, umožnil nacionalistům argumentovat, že britská Unie je jen mašinérií, která zatahuje Skotsko do prodělečných a drahých zahraničních vojenských agresí.

Co se týče nynějšího premiéra Davida Camerona, jeho chyby jsou známé. Odmítl akceptovat třetí možnost pro skotské referendum, totiž maximální decentralizaci v rámci Unie, a tak nezískal chválu pro politiku, kterou nyní na poslední chvíli byl nucen přijmout. Dovolil Alexi Salmondovi, aby zformuloval otázku pro referendum a vytvořil časový plán. A jak sám Cameron přiznává, domníval se, že dlouhá kampaň před referendem bude mít katartický účinek. Jenže nacionalismu je historicky jednou z nejvznětlivějších a nejnestabilnějších lidských vášní. Jeho předpoklad, že dlouhá debata o budoucnosti a totožnosti Skotska pročistí vzduch a povede ke konsensu bylo jako zapálit oheň v naději, že vyhoří a zhasne.

Pro mnoho Skotů je všechno tohle důkazem, že Londýn je izolovaný a zabývá se jen sám sebou. Lze ve skutečnosti však argumentovat obráceně: Důvodem, proč je Westminster tak neschopný reagovat na nacionalismus a na otázky národní totožnosti, je, že londýnští politikové fungují ve městě, které je už dlouho samou svou podstatou kosmopolitní. Londýn není jen mezinárodním finančním centrem, je to také jedním z etnicky nejrozrůzněnějších míst na světě. V Londýně lidé hovoří třemi sty různými jazyky a - podobně jako v mnoha jiných anglických městech - více než polovina jeho obyvatelstva se charakterizuje jako neběloši. Naproti tomu v Edinburku je jen 8 procent obyvatel neběloši a to je dvakrát tolik, než je průměr pro celé Skotsko. Je proto sotva překvapující, že (nikoliv všichni) Skoti prosazují takovou míru kulturního a etnického nacionalismu, jaký je mnoha politikům ve Westminsteru nesrozumitlený.

Kromě toho, to nejsou jen westminsterští politikové, kteří občas nedokáží řádně porozumět národním aspiracím. Jedním z nepochybných úspěchů britské Unie bylo, že během století brzdila anglickou národní asertivitu, avšak to pak vedlo k tomu, že někteří aktivisté ze Skotské nacionální strany berou anglické sebeuspokojení za něco automatického.

Argument, že referendum je jen otázkou pro obyvatele Skotska, je samozřejmě svou podstatou nepravdivý. Rozhodnutím z 18. září budou postiženi nejen Skoti, ale i Angličané, Velšané a obyvatelé Severního Irska. Z opakovaných průzkumů veřejného mínění vyplývá, že jasná většina v těchto třech zemích si silně přeje, aby Skotsko zůstalo součástí Spojeného království. Pokud z něho Skotsko odejde, budoucí rozdělování majetku bude stát Angličany, Velšany i lidi ze Severního Irska peníze, čas, vlid a tvář, a přesto nemají žádný způsob, jak se k této věci demokraticky vyjádřit. Je těžko pomýšlet na lepší předpis pro budoucí resentimenty a rozbroje.

Je pořád ještě možné, že se to všechno dá zvládnout: že i když Skoti budou hlasovat za nezávislost, političtí aktéři ve všech částech Spojeného království budou reagovat pozitivně a společně vytvoří nová konstruktivní řešení, možná volnou federaci britských ostrovů. Jenže automatické to není. Jak si připomínáme stoleté výročí vypuknutí první světové války, tato kampaň o referendu může být dalším příkladem, jak lehce dokáží převládnout ostré ideologie, kmenové vášně, dlouhodobý pocit křivdy, přílišný optimismus a politické chyby. Má to pak následky, které dlouho postihují životy milionů lidí.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Vytisknout