Jak se má v ukrajinské krizi našinec v Česku vyznat

1. 9. 2014

Velmi dobře je u nás implantován také třídní boj, nebo alespoň třídní postoj (pozor ale i tady, jak zleva, tak zprava). Taková soudobá dětská nemoc levičáctví i pravičáctví v Česku. Navíc v posledních letech hodně věcí probíráme místo v hospodě spíše na sociálních sítích, což tu ještě určitě tak masivně taky nebylo a nedá se říci, že by to něco jaksi "politicky" řešilo nebo dokonce vyřešilo. Na jiné názory nebo jinakost taky nějak nejsme dlouhodobě v Česku zařízený a pokud nějaká jinakost byla, tak jsme se jí "šikovně" sami nebo historickou náhodou tak nějak zbavili (např. 1918, 1945, 1993).

České strany zase nedokázaly za posledních 25 let zformulovat jjakýkolkiv program, který by občany nějak alespoň střednědobě zaujal (kromě historických nebo naopak operativních politických frází) a ruku na srdce, běžní občané to od nich asi ani neočekávali a v tuto chvíli už ani neočekávají. Protože však i to málo strany povětšinou jen deklarovaly, tak je občané v poslední době hodili povětšinou přes palubu celý sytém stran.

Začali "z nouze" si vypomáhat volením různých sdružení či spolků, které si politiku v podstatě realizují jako svůj business. Nebo taky žijící legendy (na prezidenta, strany a sdružení podle tváří do koalice atp.). Jediné, co je jisté, to je doma nebo u našince.

Jako třeba "jako dříve" budovat byt, dům, chatu, zahrádku, zajistit krásnou dovolenou (nejlépe v Chorvatsku nebo jinde "all inclusive") anebo provozovat "moderní" volnočasové aktivity jako kolo, jídlo, nakupování (ve slevách a akcích nebo výhradně nejdražší značky) atp. a pochopení současného světa či místní politiky může sejít v klidu z mysli.

Navíc se přece medián fyzického bohatství ve společnosti opravdu přes několik vln privatizací a jednu, dvě krize nápadně jaksi přiklonil k těm, co "už měli" nebo co "vždycky věděli" nebo co "už vládli". Nu a opřít se o víru nebo názor církve se v Česku jaksi našinec taky moc nemůže, tak nějak z historických důvodů. Jednak moc nevěří ani sám sobě, natož v pána boha a také v poslední době tyto "struktury" dostaly zpět nějaké ty své majetky, no tak to just ne.

Současný stav ukrajinské krize a pohled na ní z Česka má tři dle mého specifické fenomény, abych tak řekl čistě subjektivního českého povětšinového vnímání:

Prvním fenomén je problém identifikace většinového českého zájmu v ukrajinské krizi. To je něco, co bychom mohli velmi volně přirovnat ke speciální teorii relativity, tj. jak by to velké těleso mohlo ovlivňovat spoustu malých. V Česku nijak. Každý totiž z politiky říká, co ho zrovna napadne nebo co mu zrovna osobně nebo jaksi politicky vyhovuje. Prezident, předseda vlády, bývalý prezident, ministr zahraničí, pravice, levice, komunisti, koalice, opozice, ANO atp. A je to jako rozplizlé vlákno na facebooku, teze-antiteze, teze-osobní útok, osobní útok-antiteze, teze-antiteze Jak si z toho mumraje má chudák našinec jednoduše vybrat správný názor na věc?

Druhým fenoménem je jakási tichá revoluce občanů oproti celé české politice vůbec. To je něco, co bychom velmi volně přirovnat k obecné teorii relativity, tj. jak by mohlo spoustu malých tělísek ovlivňovat to velké. V Česku nijak. Většina totiž na sledování politiky peče, do stran se nehlásí a klasické noviny ani na internetu už nečte. Někteří jsou mladí, tak o ní vykřikují (nebo "lajkují") politická hesla na facebooku.

Někteří jsou starší, tak o ní mluví v místní hospodě nebo v jídelnách při večeři v městských domovech seniorů. Produktivní občané středního věku řádně chodí do práce a užívají si poté zaslouženého odpočinku.). Není tudíž v Česku žádná masovější platforma, kde opravdu lze vytvořit nebo zaujmout "trochu rozumný" postoj na ukrajinskou krizi a co z ní pro nás aktuálně jaksi plyne. Jak si z toho mumraje má chudák našinec jednoduše vybrat správný názor na věc?

Třetí fenomén je velmi rozšířen napříč politickým spektrem. Je to buď rigidní uplatňování vlastní historické paměti, nebo na druhé straně její úplná ztráta. Jakože jestli k dnešní situaci na Ukrajině mají vazbu události u nás v roce 1938 nebo 1968, nebo nemají. Nebo je to celé jen o naší ekonomice na pozadí historického souboje Amerika versus Rusko za ne zcela jednotného postoje "naší" (nebo taky "umělé") skupiny států, tedy Evropské unie?

To vše za vydatné mediální masáže z obou stran fronty včetně obrázků mrtvých civilistů na straně jedné a nalezených ozbrojených ruských turistů na straně druhé. Včetně "místních osvětových" projevů, článků, či statusů na téma boje proti fašizmu i za svobodu a sebeurčení národů. Protože práce s pamětí (nebo její ztrátou) zcela prostupuje prvníma dvěma fenomény téměř organicky, udělá z toho v jedné hlavě úplný galimatyáš. Jak si z toho mumraje má chudák našinec jednoduše vybrat správný názor na věc?

Vytisknout