USA se nerozhodují podle názorů disidentů, ale podle vlastních zájmů

19. 7. 2014 / Jan Kavan

Byl jsem v té době předsedou Valného shromáždění OSN. Krátce po zahájení prvního zasedání Valného shromáždění, které jsem řídil, tedy 12.září 2002, vystoupil tehdejší prezident USA George W. Bush. Asi hodinu před jeho napjatě očekávaným projevem požádal prezident Bush o schůzku se mnou a přišel na ní s ministrem zahraničí Colinem Powellem, poradkyní pro národní bezpečnost Condoleezou Riceovou a velvyslancem USA při OSN Johnem Negropontem. Prezident Bush přešel brzy k jádru problému a zdůraznil nutnost boje proti iráckému diktátoru Saddámu Husajnovi, kterého přirovnal k Adolfu Hitlerovi. Podělil se o svůj názor, že Liga národů umožnila 2.světovou válku svým appeasementem vůči Hitlerovi a zdůraznil svou obavu, aby se OSN nezachovala podobně, neboť jinak by prý ztratila smysl a důvod své existence. Vysvětlil jsem, že stejně jako diplomaté většiny členských zemí OSN, odsuzuji iráckou diktaturu, ale dávám přednost politickému a diplomatickému řešení. Prezident Bush reagoval varováním, že pokud by OSN nepodpořila vojenskou akci proti Iráku, tak by USA mohly zaútočit samy a v té souvislosti odkázal na bombardování Kosova z roku 1999, k němuž došlo bez mandátu RB OSN. Mimochodem toto "humanitární bombardování", jak to tehdy nazval Václav Havel, bylo nakonec zastřešeno Severoatlantickou aliancí.

Pamatuji si, jak mne tenkrát zamrazilo, neboť jsem v té chvíli pochopil, že k válce s Irákem dojde i proti vůli OSN. Přesto jsem považoval za nesmírně důležité, aby mandát OSN pro invazi do Iráku nebyl jen vetován Ruskem, Čínou nebo Francií, ale aby proti němu hlasovala i jednoznačná většina z 10 nestálých členů Rady bezpečnosti, tedy, aby tato válka nezískala ani tzv.morální většinu RB, jak jí nazývali představitelé USA. To se nakonec, po měsících jednání, podařilo. Invaze nedostala, na rozdíl od Kosova, ani mandát NATO, a musela být provedena pod hlavičkou jakési "koalice ochotných", tedy států ochotných uvěřit neprokázanému tvrzení o ukrytí zbraní hromadného ničení na území Iráku. Této anglosaské argumentaci uvěřil i tehdejší český ministr zahraničí Cyril Svoboda, který v Poslanecké sněmovně prohlásil, že má osobní poznatky o existenci těchto zbraní v Iráku.

Pamatuji si, jak jsem byl s neúprosnou pravidelností zasypáván dotazy, zda je či není Česká republika členkou koalice ochotných. Přiznám se, že samotnému mi to nebylo jasné. Ministr zahraničí Svoboda jednoznačně tvrdil, že ČR je členkou koalice ochotných, premiér Špidla mlžil ("vláda není součástí válečné koalice, avšak poskytuje podporu USA") a prezident Klaus to odmítal. Hlavní břemeno vysvětlení bylo však na českém velvyslanci při OSN Hynkovi Kmoníčkovi, který k tomu přistoupil s bravurou chytré horákyně a vysvětlil, že Česká republika není příliš ochotnou členkou koalice ochotných. ("Czech Republic is not that much willing member of the coalition of the willing").

Proti invazi vystupovali důsledně představitelé Německa a Francie. Pamatuji si na obrovský potlesk, který sklidil francouzský ministr zahraničí Dominique de Villepin, který na jednání RB prohlásil, že "Použití síly je spojeno s tak velkými riziky pro lidi, pro region a pro mezinárodní stabilitu, že by se o něm mělo uvažovat jenom jako o zcela poslední možnosti".

Spojeným státům velmi záleželo na tom, aby invazi podpořila aspoň "morální většina" nestálých členů RB. Navzdory obrovskému tlaku se jim to nepodařilo. John Ruggie, bývalý podnáměstek generálního tajemníka OSN Kofi Annana, k tomu tenkrát ostře poznamenal, že "nejmocnější zemi v dějinách světa se nepodařilo přesvědčit a posléze podplatit čtyři z nejchudších zemí na planetě, aby ji podpořily v RB". Edward Mortimer, Annanův ředitel komunikací a hlavní autor jeho projevů, který dříve jako britský novinář důsledně podporoval Chartu 77 a české disidenty, poukázal na statečnost Mexika, pro nějž "není nikdy snadné jít proti přání USA" a shrnul, že se "prokázala síla demokracie". Edward byl jeden z patronů mé agentury Palach Press a velkým stoupencem Václava Havla. I další můj přítel, bývalý britský ministr zahraničí Robin Cook, který se kvůli Iráku pohádal s Tony Blairem a rezignoval na své funkce tři dny před vypuknutím války, ironicky poznamenal, že "dějiny budou zmateně hloubat nad tím, proč britská vláda nenašla stejně nezávislého ducha, jaký předvedly vlády Mexika a Kamerunu". Dodávám, že například i vlády Angoly a Chile.

Velká Británie se nesmírně snažila prosadit tzv."druhou" rezoluci, která by s odvoláním na ultimativní rezoluci 1441, přinesla jakékoliv argumenty, že Irák svými zbraněmi hromadného ničení představuje hrozbu pro svět, a tak by dala invazi do Iráku stejný mandát RB, jaký získal na začátku 90.let americký zákrok proti okupovanému Kuvajtu. Takovou rezoluci si přály i tak loajální američtí spojenci jakými jsou Saudská Arábie a Turecko, z jejichž území byla invaze plánována.

Musím přiznat, že se američtí politici, spolu s britskými, snažili získat mandát, který by dal invazi jistou legitimitu téměř do poslední chvíle. Ještě 5.února 2003 se ministr zahraničí Colin Powell snažil přesvědčit Radu bezpečnosti, že USA mají důkazy o velké hrozbě, kterou Saddám Husajn představuje pro USA a svět. Na obrovskou obrazovku nám promítl záběry na nákladní vozy, které údajně odvážely chemické laboratoře z dosahu zbrojních inspektorů OSN. Jako laik jsem nechápal, jak mohli odborníci vědět, co se v těch vozech skutečně skrývá. Argumenty o údajném propojení sekularizovaného baasistického režimu s fundamentalistickými fanatiky z Al-Kajdy zněly ještě méně věrohodně. Vedle mě seděl Jorgos Papandreu, řecký ministr zahraničí, s nímž jsem na jaře 1999 dojednal česko-řeckou mírovou iniciativu, která přispěla k zastavení bombardování bývalé Jugoslávie, a ten plně sdílel mé skeptické pocity. Pamatuji si, jak argumentoval, že právě sekularizovaná baasistická diktatura v Iráku je jediným arabským státem na Středním Východě, kde islámští teroristé nemohou operovat. Dnes kontrolují část Iráku i Sýrie a jsou jen několik desítek kilometrů od Bagdádu. Jsou velmi bohatí a bojují vybaveni moderními americkými zbraněmi.

Colin Powell tenkrát RB nepřesvědčil. Velvyslanci USA a Británie stáhli 17.března svůj návrh tzv.druhé rezoluce protože pochopili, že nemá šanci na schválení a o tři dny později, 20.března začala válka.

Evropští stoupenci války se pokusili negovat hlasitý odpor zemí jako Francie a Německo. 30.ledna 2003 vyšel tzv.Dopis osmi, tedy sedmi evropských premiérů a českého prezidenta Havla, který vyzněl jako zcela jednoznačná podpora politiky prezidenta Bushe a přípravy na válku proti Iráku. Dopis podepsali premiéři Španělska, Británie, Itálie, Portugalska a Dánska z tzv.nové Evropy premiéři Polska a Maďarska. Ke cti českého premiéra Vladimíra Špidly je absence jeho podpisu, který na prosbu Alexandra Vondry nahradil Václav Havel, jen 2 dny před skončením jeho prezidentského mandátu. Mezi signatáři byl Havel jediným významným bývalým disidentem. Dopis osmi podtrhl nejednotu Evropy, což se promítlo i do neschopnosti NATO dojít ke konsensu, ale nevím o žádném důkazu, že by přispěl k rozhodnutí USA zahájit válku, kterou připravovaly nejméně od léta 2002.

Není mi známá žádná významná aktivita disidentů z "nové Evropy", kteří údajně mohli pomoci svou prestiží legitimizovat válku proti Iráku. Válku mohla legitimizovat jen RB OSN a ta to odmítla. Disidenti, i kdyby si to sebevíce přáli, toto rozhodnutí nemohli ovlivnit. Je však důležité si uvědomit, že si to většina známých českých disidentů nepřála.

Dvacet let jsem byl v pravidelném kontaktu s českými disidenty. Mí kurýři vyváželi do Londýna nejrůznější texty od všech opozičních skupin, které jsem pak zveřejňoval bez ohledu na to, zda jejich autoři byli orientováni více levicově nebo pravicově. Mohu ale potvrdit, že například pokud šlo o postoje chartistů, tak s výjimkou jednoho dokumentu, kterého pak využil prezident Ronald Reagan, tak disidenti nikdy nezaujali stanoviska, která by se významně blížila americké zahraniční politice. Ba, právě naopak. Vedli například dialog se západním mírovým hnutím, (britská END, holandská IKV atd), které bylo kritické jak k postojům USA, tak i k postojům Sovětského svazu. Mezi signatáři podobných dokumentů byl občas i Václav Havel.

Souhlasím s tím, že některé vlády některých postkomunistických zemí, včetně České republiky, preferovaly "lidskoprávní atlantismus" před "multilaterální správou světa", ale netýkalo se to například vlády, v níž jsem sloužil jako ministr zahraničí, a v žádném případě nelze tvrdit, že by takovýto postoj měl podporu jednoznačné většiny bývalých disidentů. Na druhé straně musím přiznat, že když jsem se vrátil domů po roce v OSN, kde jsem celou dobu ostře kritizoval invazi do Iráku, tak jsem tu narazil na nepochopení a odmítnutí českých stoupenců této politiky, tedy, chcete-li, "lidskoprávního atlantismu". A brána do diplomacie se přede mnou zavřela a zůstala zavřená i poté, co byl prezidentem USA zvolen Barack Obama, který válku proti Iráku odmítal. Ti, kteří jí zavřeli, však nebyli bývalí disidenti, z nichž naopak mne řada podpořila a dodnes podporuje. Chci tím jen varovat před zjednodušováním a zevšeobecňováním. Velikášské pohrdání "neeuroamerickými" tradicemi a bezvýhradné přijetí amerického unilateralismu, upláceného z postkomunistického antikomunismu, antiruského resentimentu a amerického mesianismu" nelze spojovat s komunitou bývalých disidentů jen proto, že několik nejznámějších jednotlivců po roce 1989 toto vidění světa přijalo.

Všechny citáty týkající se roku 2003 byly převzaty z knihy Diplomacie (autoři J. Kavan, Z.Matějka, A.Ort, Plzeň, 2008).

Vytisknout