Bezdomovci jako svědectví o nás samotných

16. 7. 2014 / Boris Cvek



Když jsem poslouchal českou hymnu, zpívanou bezdomovci, z nichž jeden drží ceduli s nápisem "Co ještě máme udělat, abyste nám pomohli?", uvědomil jsem si, že ten nápis by měl znít správně takto: "Co ještě máme udělat, abyste sobě pomohli?"

Míváme vždy jaksi mimoděk pocit, že mezi námi, kteří máme domov, a těmi bez domova je ostrá hranice, kdy my jsme na tom dobře, zatímco oni jsou odstrašující případ. Jenže bezdomovectví není žádná přírodní nutnost, společnost může existovat i bez nebo aspoň s co nejmenší mírou bezdomovectví. Jak na to a proč se o to vůbec snažit?

Karl R. Popper, jeden ze základních teoretiků moderního liberalismu, kdysi prohlásil proti utilitaristům, kteří hlásali, že spokojenost společnosti se měří jako součet spokojenosti všech jejích členů (tedy pokud budou bohatí stále spokojenější a chudí stále stejně nespokojení, jedná se o pokrok), památnou větu: "Úroveň společnosti se pozná podle toho, jak se stará o své nejchudší". Plané moralizování nějakého filozofa? Nikoli.

Jaký užitek má společnost z toho, že stát nedokáže vybírat daně, že nedokáže ochránit občany před exekutory a vykořisťováním, že nechává rozkrást obrovské peníze, které zakládají moc mafiánských struktur? Lidské osudy bezdomovců jsou velmi často produktem bezpráví a vznikají jako symptom širší nefunkčnosti společnosti, ve které se prostě žije tak či onak špatně všem poctivým lidem (naopak gauneři na lidském utrpení vydělávají obrovské peníze a zuby nehty se brání změně poměrů). Kdybychom dokázali pomoci sobě a zajistili základní fungování práva a potlačení mafiánských struktur, bylo by i méně bezdomovců a o ty, kteří by i tak byli, bychom se dokázali mnohem lépe postarat.

Škoda, že to lidé v Česku většinou nechápou, totiž že všichni jsme s bezdomovci na té samé lodi a že kdybychom všichni žili ve slušnější společnosti, bylo by to vidět i na počtu a stavu našich bezdomovců.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 16.7. 2014