Jak se pan Cejcha chystal do války

31. 5. 2014 / Cyril Podolský

"Zase ty Rusové, hergot! To už jim nikdo nedokáže zakroutit krkem, mrchám bolševickejm?" Rozčiloval se pod obrazovkou Ferdinand Cejcha, mistr oknář. "I ten komunistickej negr v Americe je na ně slabej. Hodit na Rusáka atomovku a vymlátit to tam už od novorozeňat a byl by pokoj!"

"Od novorozeňat? No tak, pane Cejcha, tohle neříkejte. To jste křesťan?" vešel celý promočený do dveří učitel Macoun. Venku pršelo a tak si sem po práci přišel odpočinout od dětí. Odpočinout... "Já si sem jdu odpočinout a tady to běsní hůř než ve škole."

"Bodeť né? Křesťan jsem. Ale bůh je tady jenom pro ty, kdo ho uctívaj, ne pro Rusáky, ani pro ty, co jim lezou do zadku, ne? To jsou poruštěnci, horší Rusáků. A děcka? Ty už to tam maj geneticky daný, že z nich budou taky bolševici. Víte, učitelskej, bůh nemá Rusáka rád. Za každý zamordovaný bolševický děcko -- dyť to nejsou ani křesťani, ani lidi, ani zvířata, ještě něco míň -- za každý takový nám jednou potřese v nebi rukou. Kdepak, bez Amíků je nevymlátíme, těm můžeme jenom děkovat za všecko, co pro nás ve světě dělaj!"

"Já se ti, Ferdo, teda divim," rozvažoval u vedlejšího stolu pan Šustáček, hodinář. "Víš přece dobře, jak to je, Američan se ve světě chová, jako by mu patřil, Rus už s tím zase začíná taky a nemrkneme okem, Číňan se jim začne podobat. Já bych byl pro, aby se každá země chovala podle svého a nenechala si zvenku diktovat, obzvlášť, když to po ní nikdo ani tolik nechce."

"Ty blázne!" čílil se Cejcha. "Vždyť by nás to Rusko spolklo, nebejt Ameriky. A máš vůbec paměť? Víš co nám tady čtyřicet let prováděli?"

Valentýn Šustáček se podrbal za uchem a přivoněl k pěně čerstvého piva. "Já vím. Tátu zavřeli, sebrali nám živnost, bráchové se nedostali na školu. Já mám na trpkost patent, Ferdyš. Ale co Rusáci a co teď Amíci, neděláme si to celou dobu tak trochu sami? Sami sobě? Když vám tak vadili komunisti, proč jste je chodili volit? Vždyť to nebyla povinnost, na nikoho nikdo u voleb samopalem nemířil, obzvlášť ke konci ne."

"Tak to teda né!" práskl pěstí o stůl pan Cejcha. "Volit musel každej a povinně. Já to musím vědět, já v tý komisi seděl, už v sedumdesátejch létech. A když se někdo vzpíral, šup z práce ven, nebo bez prémií, nebo přijdeš o dovolenou. Já to musím vědět, já byl v eróhá, ve vedení, tam se o těch dovolených rozhodovalo, hošánku!"

"Co se čílíte, pane Cejcha?" potěžkal Macoun prvního malého frťánka v prstech. "Tak vy jste seděl u volební komise za komunistů a dokonce za okupace. A taky v eróhá. Vás bych si tenkrát docela poslechl na tý jejich schůzi, jak jste horoval pro Ameriku a proti bolševikům! To z vás asi museli mít hrůzu, že vás tam přesto nechali sedět." Naklopil do sebe Macoun panáčka a uchichtnul se. "Umíte vy vůbec anglicky?"

"Tak to pozor, učitelskej! Já tam byl tajně, abych naboural komunisty zevnitř. Bylo nás víc takovejch. Ve skutečnosti jsme čekali na Amíky, až přijdou a přidáme se na jejich stranu, heleď! ...Helou bajbé, emerikan..." zarazil se. "No vidíš, angličtinu jsme měli za bolševika zakázanou. To nám zakázali Rusáci, víš? A tobě se, Válo, divím, rodinu ti pozavíraj a ty ještě přemejšlíš! To je normální? Copak neposloucháš zprávy, copak nečteš noviny? Je to všude: hrozba je Rusko, Amerika je jediná záchrana, jinak to bejt nemůže."

Macoun pozvedl obočí a chtěl ještě něco říct. Cejcha se ale přerušit nedal.

"Říkám vám rovnou, přesně jako to ví každej a jak se všude píše, přijít sem teď ňákej Rusák, vezmu do ruky kvér a rovnou ho odstřelím. A každej v týhle zemi mi bude děkovat. Na to vemte jed!"

A jak už to bývá, když někdo nevěří v náhody, stane se zázrak. Do dveří vstoupil v elegantním koženém sáčku Pjotr Karamazov, moskevský finančník a čerstvý majitel místního zámečku. Svým podnikáním ve zdejším kraji už stačil zdevastovat tři kapličky, dva kostely a jeden výletní hrádek.

"Dobrýcho den, vám pžeju!" odložil u věšáku deštník a usadil se vedle Šustáčka. "Vite, mistže, já rozumím, že děláte chodiny i chodinové stroje. I opravujete. A já mám teď ve vašem zámku víc takových chodin. A ty nejdou. A já bych je potžeboval opravit. To byste uměl, ne?"

Šustáček se zamyslel. "No víte, Pjotre, když ty hodiny na zámku opravím... A jsou to dobré a staré a hodnotné hodiny, já je znám. Co s nimi pak bude?"

"Vy myslíte, že já vám dám málo peněz za práci?" znejistěl Karamazov.

"To ne. To si nemyslím."

"Nebo vy peníze nepotžebujete?" usmál se jízlivě.

"To taky ne. Mě zajímá, co bude s těmi hodinami pak. Zůstanou na zámku?"

Karamazov poplácal bodře Šustáčka po rameni. "To už není vaše věc, mistže. Já zaplatím, vy opravíte. Rozumíme si?"

"Vy je prodáte, že?" zamračil se Šustáček a usrkl piva.

"Prodám, co bych dělal jinécho, když do něčecho investuju? Tak kolik?" smál se na celé kolo Pjotr Karamazov.

"Nezlobte se, Pjotre. Já vám je nespravím. Ty hodiny na zámek patří a vždycky patřily a kdybych to udělal, vy je odtud odvezete pryč... a prodáte. To já udělat nemůžu."

"Když ne vy, tak někdo jiný, víte, mistže? Já se jenom ptal. A to né, protože jsem Rus? Vám Rusové nějak ublížili?"

"Ale hovno, pane hrabě! Jeho příbuzný sice seděli, ale v českým vězení, víte? A Rusové, ať to je jak chce, dyť jste nás osvobodili od Hitlera! Vděčný by vám některý lidi měli bejt, víte?" přisunul si židli Ferdinand Cejcha.

"A co osmašedesátej? Ten žádnej nebyl? Nemohli by nás obsadit i dneska, toho se nebojíte, pane Cejcha?" objednal si učitel druhého panáčka.

Cejcha na okamžik znejistěl. Protože to byl ale člověk pružného charakteru, věděl si brzy rady. "Co bylo to bylo. Co je to je. Evropa je i Rusko. Amíci jsou sice v pohodě, ale jsou až za mořem, co se mají co starat o to, co si tady upečem, ne? A s Rusama taky obchodujou, jakoby se nechumelilo a nás, poctivky, by nutili se uskromňovat a kašlat na vlastní sousedy?" máchnul půllitrem až z něj vycákla pěna. "Víte co, uctivosti?" obrátil se ke Karamazovi. "Ať si tady každej trucuje, jak chce! Ať se každej užírá morálkou! Já vám toho hodináře dohodím z města, když budete chtít. A taky... koukal jsem, že okna by potřebovaly vyměnit. Ty zámecký dřevěný jsou za nekřesťanský peníze. No a já křesťan jsem. Na památkovým mám kámoše, ten by to za pár drobných odklepnul a můžeme tam dát plasty. Na ty já vám dám cenu, jo?" zamával významně rukama a vyběhl z hospody.

"Kam šel?" nestačil se divit Šustáček.

"Asi pro ten kvér, aby mohl tady pana Rusáka odstřelit, ne?" chechtal se Macoun.

Nestačili se na tom ještě shodnout a už tu byl Cejcha zpátky. V ruce držel svazek šeříků a okázale jej podával hospodské.

"Helenko, dej to do vody a postav nám to na stůl, jo?" zamrkal spiklenecky. Pak se naklonil ke Karamazovi: "To je let, co? Tyhle jsme vám házeli na tanky, heleďte! Přesně tyhle, já to musím vědět, znám chlapa, co ty šeříky tenkrát tady trhal, víte?" posadil se a židli opěradlem přitisknul k té Karamazově. "Hodináře seženu, památkáře dohodnu, těch oken bude potřeba kolik, uctivosti?"

"Já ale žádný okna nechci..." odvětil Pjotr Karamazov.

"Ale to se nechápeme, víte?" naklonil se Cejcha tak blízko, že si skoro dýchali do tváře. "Žádný drahý eurookna z Německa. Z Polska, jenom přelepíme nálepky a dal by se sehnat i grant! Co to kdo bude řešit? A že to nic nevydrží, to je jasný, ten grant dostaneme za tři roky zas a pro vás by z toho kápla i provize, ne?"

"Nechápeme se, to máte pravdu," zvedl se ze židle Karamazov. "Já nechci okna, ani ze dževa ani z plastu. Nic nechci od vás. Já kupuju a prodávám, víte? A chodináře, děkuju, chodináře si najdu sám. Jésli nebude pán chodináž tady chtít. Nebo bude?"

"Nebudu to dělat, vy dobře víte proč." Zamračil se Šustáček.

"Nemáte rád Rusy? Já chápu," podal Karamazov ruku Šustáčkovi.

"Nic nechápete," povzdechl si hodinář, ale ruky podání slušně přijal.

Karamazov vyklepal deštník, zaplatil za celý stůl a odešel.

"Dobře jsi mu to řekl, Válo!" chytil Šustáčka Cejcha pevně za rameno. "Rusák zasranej! Dobře věděl proč zdrhá, měl strach, že bych mu jich pár vypálil. Takhle na ně! Dyť to ani nejsou praví křesťani, pravoslavný neznabozi. Ani prstem pro ně nehnout, pro mrchy okupantský! Já je pamatuju, jak jsme je všichni museli poslouchat a volit je. Dobře, že držíme při sobě. Tohle by Amík neudělal!" prohlédl si práznou sklenici proti světlu. "A tak on to teda všecko zaplatil, jo? Tak to bych tě mohl pozvat na rumíčka, co Válo?"

"Rumíčka si dám, Ferdyš, ale zaplatím si ho sám. A tady pan Macoun si taky ještě dá, že jo?" šťouchl hodinář učitele do žebra.

"Ty?" vykulil oči pan Cejcha. "Vždyť nemáš ani na eletriku, jsem slyšel. Co blbneš?"

A Valentýn Šustáček se zvedl od stolu a učitel Macoun se zvedl od stolu a oba vyšli s frťánky ven před hospodu. Neřekli si ani slovo, ale usmívali se, jako šťastní lidé se usmívali. A když se sluneční paprsky dotkly kraje sklínek, přiťukli si. Tiše, pokorně, přátelsky.

Vytisknout