SIPRI: Obchod se zbraněmi roste, význam Evropy jako producenta i odbytiště klesá

26. 3. 2014 / Karel Dolejší

Klíčová zjištění:

• Celkový objem transferů těžké výzbroje v letech 2009-2013 byl o 14% vyšší, než v letech 2004-2008.
• Pěti největšími exportéry v letech 2009-2013 byly USA, Rusko, Německo, Čína a Francie. Dohromady zmíněné země zajistily 74% všech vývozů zbraní. Samotné USA a Rusko zajistily dohromady 56% všech exportů. Rozdíl mezi jejich podíly na trhu byl minimální (29 versus 27%).
• Čína přeskočila Francii a zaujala čtvrté místo.
• Největšími importéry v letech 2009-2013 byly Indie, Čína, Pákistán, Spojené arabské emiráty a Saúdská Arábie. Dohromady na ně připadá 32% všech importů zbraní.
• Podíl regionů ve sledovaném období: Asie a Oceánie 47%, Blízký Východ 19%, Evropa 14%, obě Ameriky 10% a Afrika 9%.
• Vývozy zbraní do Afriky ve sledovaném období vzrostly o 53%, do Asie a Oceánie o 34% a do Amerik o 10%. Blízký Východ víceméně stagnuje, import zbraní do Evropy poklesl o 25%.

Pokud jde o Evropu, několik zemí se vloni rozhodlo zrušit plánovaný nákup nové výzbroje a místo toho nakoupily "secondhandové" vybavení. Například Rumunsko pořídilo 9 starších letounů F-16C z Portugalska a 3 další z USA. Chorvatsko koupilo z Ukrajiny 5 ks zastaralých MiG-21. Polsko zařadilo do výzbroje 119 starších německých tanků Leopard 2A4 a podobný nákup provedlo i Finsko v Nizozemsku (100 ks).

Největší nárůst importů zbraní ve sledovaném období zaznamenal Ázerbájdžán, a sice o 378%.

***

Situace v Evropě se ovšem v návaznosti na ukrajinskou krizi rychle mění. Eurounijní líbánky mezi Polskem a Německem vystřídalo ve Varšavě zjištění, že Berlín se nehodlá ve věci společné obrany Evropy nijak výrazněji angažovat, že nepodnikne prakticky nic pro obranu Pobaltí, ale dokonce ho nezajímá ani tradiční evropský invazní koridor, tj. Polsko samotné. V této situaci ředitel americké agentury Stratfor George Friedman přichází s vlastní variantou Pilsudského plánu Intermarium a rýsuje na postkomunistickém východě Evropy sanitární kordon sahající od Estonska přes Lotyšsko, Litvu, Polsko, Slovensko, Rumunsko a Bulharsko až k Turecku, které by mělo hrát roli nezávislého svorníku spojujícího východoevropskou část aliance s částí kavkazskou. Ta by zahrnula Gruzii a Ázerbájdžán a zajistila zásobování Evropy zemním plynem z Kaspiku. Celý projekt by fakticky obcházel NATO a byl primárně postaven na lokálních silách vyzbrojených a vycvičených USA, které by v případě nutnosti intervenovaly na obranu tohoto sanitárního kordonu, finančně a v nouzi nejvyšší i vojensky.

To že Německo nechce slyšet na obavy postkomunistických států a hrát roli svorníku autonomní evropské obrany skutečně vytváří zřetelný prostor pro zachování amerického vlivu v Evropě na další desítky let. Západ Evropy, v terminologii Bushe mladšího "stará Evropa", by se v takovém případě stal pro USA a do značné míry i pro zbytek světa vojensky prakticky bezvýznamným, což by v důsledku přispělo i k politické marginalizaci. EU by se fakticky rozpadla na americké šampióny vedené z Varšavy a zbytek "německé" Evropy setrvávající v bezčasé režii škrtací bruselské byrokracie až do skonání věků - případně do pádu nedopečeného projektu jednotné měny.

Možná se v Německu ještě odehraje nějaké politické zemětřesení a jeho politici se pokusí využít příležitosti, jaká se po další dvě tři generace nemusí opakovat. Ale muselo by k tomu dojít velmi rychle, poněvadž do roka a do dne už Šípkové Růžence v Berlíně nepomůže ani zázrak.

Vytisknout