Problematičnost článků o Taiwanu

27. 3. 2014

1) Na Britských listech bývají velmi často kritizována mainstreamová média s tím, že informují jednostranně a není dostatečně oddělen komentář od zprávy, případně je zdůrazňována politická orientace dotyčného média, aby bylo jasné, které straně a priori straní. Domnívám se, že podobný přístup by měl být uplatněn i u těchto typů článků, které se tváří jako objektivní hodnocení situace, nicméně na člověka, který má alespoň minimální povědomí o dění a politické situaci na Taiwanu, působí nevyváženě už po prvním přečtení. Ve všech třech článcích jsou odkazy pouze na anglicky psané články novin The Taipei Times, které jsou součástí konglomerátu The Liberty Times. The Liberty Times jsou jedny ze čtyř největších novin na Taiwanu a jsou známé svou politickou orientací na v současné době opoziční pan-zelenou koalici, tj. koalici stran sdružených kolem DPP (Demokratické pokrokové strany). Čtvrtý článek působí poněkud vyváženěji, snad i proto, že je citováno z deníku China Post, který je orientován na pan-modrou koalici (Kuomintang), nicméně bývá považován za vyváženější.

Pro příklad uvádím nejkřiklavější případy různých tvrzení, u kterých si navíc myslím, že by měly být odhaleny i redaktorem, který se daným tématem nezabývá. Když si navíc přečtete všechny čtyři články najednou, zjistíte, že si v dílčích věcech odporují a nepůsobí koherentně (a tím nemám na mysli případy, kdy se mění situace), což usvědčuje autora článků z nedostatečné znalosti místní situace a pouhém automatickém převzetí ideologicky podbarvených názorů z periodik, ze kterých čerpá.

V souvislosti s tím, že protestů se téměř neúčastní střední generace a s tím, že jedním ze základních charakteristik vládnoucí (zvolené) pan-modré koalice je politika postupného sjednocování s Čínou, působí zejména toto tvrzení nevěrohodně.

Ve čtvrtém článku autor nicméně připouští, že společnost je rozdělena přibližně na dvě skupiny - "pro-čínskou" a "pro-Taiwanskou".

Smlouva ještě nebyla ani uzavřena, pouze se o ní jedná, takže z logiky věci vyplývá, že ještě ani nemohla naplnit či zklamat optimistická očekávání.

Autor měl zřejmě na mysli smlouvu ECFA podepsanou oběma stranami v roce 2010 v Chongqingu (Čchung-čchingu), kterou zmiňuje o čtyři odstavce výše, nicméně z celkového vyznění to není jednoznačné -- o ještě nepodepsané smlouvě chvílemi mluví jako o ekonomické smlouvě, chvílemi s pejorativním nádechem jako o paktu.

Jednostranné vyjádření z hlediska opozice (viz bod 2).

2) V prvním článku se objevuje časté klišé "vedení komunistické Číny stále považuje demokratický Tchaj-wan za svojí vzbouřenou provincii a usiluje o jeho připojení k pevnině", které neodpovídá historickým událostem. V roce 1949 v důsledku občanské války se vláda Čínské republiky přesunula na ostrov Taiwan a město Taipei (čti Tchaj-pej) bylo ustaveno prozatímním sídlem vlády. Na pevninské části zvítězivší KS Číny ustavila Čínskou lidovou republiku s vládou v Pekingu. Obě vlády se do současné doby považují za legitimní vládu Číny. Z tohoto pohledu je nesmysl, aby komunistická vláda považovala Taiwan za "vzbouřeneckou" provincii, pokud, tak ji může považovat pouze za "neosvobozenou" provincii, a dále, ačkoliv nikdy Taiwan neovládala, považuje ho za integrální součást svého území a tedy neusiluje o "připojení", ale o získání kontroly nad tímto územím. Pokud se dá hovořit o "vzbouřeneckém území", tak pouze z pohledu vlády Čínské republiky, kdy je vzbouřená celá pevninská Čína. Tato zdánlivá maličkost v nepřesném pojmenování mnohdy vede ke zkreslení chápání vzájemných vztahů mezi oběma stranami u české veřejnosti. Jednak je tím zastřeno, že i vláda Čínské republiky (Taiwanu), která se stále formálně považuje za legitimní vládu celé Číny, si tak de facto činí nárok na celé její území, což se i vzhledem k stále menší pravděpodobnosti "návratu" na pevninu a stále silnějším pocitem odcizení vůči Číně u většiny Taiwanského obyvatelstva stává čím dále tím větším problémem; a na druhé straně je tím obtížnější lépe pochopit problematiku taiwanského sebeurčení. K mírovému řešení taiwanské otázky se v roce 1979 zavázala v bilaterální smlouvě ČLR, ve které USA uznávají vládu ČLR a princip jedné Číny, nicméně si vyhradily právo nadále udržovat vzájemné vztahy s "lidem Taiwanu".

3) Celý první článek vyznívá tak, že smlouva s Čínou je (i z hlediska studentů) a priori špatně, nicméně protesty původně začaly nikoliv kvůli smlouvě jako takové, ale kvůli nedemokratickému (byť legálnímu) způsobu, jakým se ji vláda snaží schválit -- přehlasováním bez debaty s opozicí. Ani pozdější požadavek na stažení návrhu na přijetí této smlouvy nelze brát za důkaz toho, že by většina společnosti či studentů byla proti této smlouvě.

4) Obecně nemám rád žádné přirovnávání k historickým událostem, které je vždy zavádějící. Tím spíše pokus přirovnat tyto studentské protesty k protestům na náměstí Tian'anmen (čti Tchien-an-men). S tím souvisí i zúžení důvodů protestů v roce 1989 pouze na problémy ekonomické. Podobně je nesmyslný pokus přirovnat tyto protesty k revoluci u nás v roce 1989. Už čistě jen z toho důvodu, že v ČLR i v tehdejší ČSSR, v dané době nevládl režim, který by nepotlačoval svobodu slova a shromažďování.

5) Rovněž doporučuji velikou opatrnost s "konfuciánskými schématy" a formou protestu. Okamžitě by se dalo namítnout, že ušlechtilý muž sice konfrontuje vládce s nepříjemnou pravdou bez ohledu na perzekuce, ale ušlechtilý muž nemůže zpochybňovat autoritu vládce, tím spíše se domáhat slyšení obsazením jeho trůního sálu. Konfucianismus je složitý myšlenkový proud postavený na dílech jednotlivých osobitých autorů a je založen spíše na hierarchickém uspořádání společnosti, nikoliv na konceptu demokracie a rovnosti. Vytrhávat tak jednotlivé myšlenky bez povědomí o celém myšlenkovém diskurzu je vždy zavádějící a nesmyslné.

Čínské myšlení obecně je postaveno na odlišné tradici a jeho pochopení vyžaduje dlouhá léta usilovného studia nejlépe textů psaných v originálu, protože i překlady se mnohdy dopouštějí dezinterpretací, proto je lepší se pokorně držet svého kopyta. Zvláště v českém prostředí je hodně častý jev, že si autoři článků přečtou několik knih o čínském myšlení a bez hlubšího pochopení se automaticky považují za odborníky na toto téma a dle mého názoru arogantně se dopouštějí zavádějících generalizací.

6) Značně zjednodušující je přístup k tzv. "generačnímu střetu" a popisu jednotlivých skupin. Nelze paušálně rozdělit společnost pouze z pohledu stáří, když právě na Taiwanu existují minimálně dvě velké skupiny (každému je koneckonců v občanském průkazu vyznačeno, zdali se jedná o "domorodého" obyvatele, "starousedlíka" (tj. přistěhovalce z dnešní provincie Fujian (Fu-ťien), kteří se na ostrově usazovali zhruba od 17. století před příchodem Čankajška a jejich potomky) nebo o "nově příchozího" (ti, kteří se přistěhovali v důsledku občanské války). I mezi těmito skupinami je zásadní rozdíl v chápání své vlastní identifikace vůči Čínské republice a potažmo Taiwanu. Celý problém je ještě složitější právě existencí sousedícího komunistického režimu, proti kterému jsou dodnes všichni od malička vedeni ve školách, kde je jim představován jako hrozba. Rovněž si nemyslím, že by mladé generaci nic neříkal Sunjatsen. Jeho texty jsou dodnes probírány ve školách a celý státní systém je postaven na jeho principech.

7) Osobně bych zvážil přepisování jmen v čínštině do českého přepisu. Jednak si myslím, že v dnešní době, kdy si člověk může vyhledávat informace na internetu, je lepší, pokud jsou jména uváděna v původním formátu (pro Číňany z pevniny tedy platí podoba v tzv. pinyinu /pchin-jinu/ a pro jména Taiwanců, Hongkonžanů apod. podoba v latince taková, jakou si vybral jejich nositel). Český přepis lze uvádět do závorky, pokud máme potřebu poučovat čtenáře, jak se dané jméno alespoň přibližně čte. Vycházím z toho, že každý má právo si sám svobodně určit, jak se jmenuje, proto když se prezident Ma Ying-jeou (čti Ma Jing-ťiou) rozhodl, že své jméno bude psát takto a např. bývalý premiér Čchen Čchung jako Sean Chen, netroufám si to jakkoliv měnit. Je to bezpečnější i v tom smyslu, že při převádění do různých přepisů často dochází k chybám.

To je nicméně pouze můj osobní názor a pravidla českého pravopisu v tomto ohledu nejsou jednoznačná (na straně jedné platí pravidlo, že existuje-li v daném jazyce zápis v latince, píše se jméno tak, jak je to v daném jazyce, na straně druhé uvádějí český přepis čínštiny). Každopádně je nepřípustné, aby v jednom článku byl striktně český přepis (byť s chybami) a notabene u stejného autora u dalšího článku přepis jiný!

Na závěr mi dovolte malé zamyšlení: snaží-li se autor objektivně popsat danou situaci, měl by vycházet z důvěryhodných zdrojů a minimálně si být vědom politické orientace jednotlivých periodik, aby mohl dostatečně kriticky přistupovat k předkládaným informacím. Toto u vzdálených zemí, které jsou postaveny na zcela odlišných kulturních a myšlenkových základech, platí dvojnásob. Jakékoliv zprávy (ať už z pevninské Číny nebo z Taiwanu) je třeba číst velice pozorně s vědomím historických, kulturních a společenských odlišností.

Z mé vlastní zkušenosti vyplývá, že obě strany (pevninská Čína i Taiwan) aplikují svou ideologii do celého vzdělávacího systému (včetně pokusů o indoktrinaci cizinců studujících čínštinu skrze učebnicové texty) a ta se samozřejmě promítá i do médií. Navíc, vzdělávací systém těchto dvou zemí je ve velké míře založen na memorování a opakování zavedených vzorů a na studenty klade mnohem větší časové nároky, čímž dochází k tomu, že tito studenti sociálně dospívají mnohem později než studenti v Evropě či Americe a mnohem později se učí principům kritického myšlení. Tím chci říci, že mnohem snáze díky nedostatečným sociálním zkušenostem a mladickému zápalu podléhají skryté propagandě a často bývají mnohem snadněji manipulovatelní než studenti u nás.

Předložené články velmi jasně straní studentským protestům a z článků čiší názor, že cokoliv znamená sblížení s Čínou, je a priori špatně. To je nebezpečné už jen z toho důvodu, že to ve své podstatě podporuje xenofobii proti pevninským Číňanům, což není dobře ani pro jednu ze stran.

Ačkoliv se plně ztotožňuji s požadavky studentů, totiž že vláda by měla přijímat zákony a smlouvy demokraticky, tedy na základě celospolečenské diskuse a nikoliv proti vůli vlastního obyvatelstva bez ohledu na to, jestli má v parlamentu momentálně většinu, minimálně problematická je forma protestu, byť alespoň zpočátku bez fyzického násilí, kdy studenti obsadili nikoliv veřejný prostor, ale legislativní dvůr, čili naši obdobu parlamentu.

To, že tentokrát je jejich cíl ušlechtilý, ještě neznamená, že takovýto precedent, tedy v případě nespokojenosti s vládní politikou okupovat zákonodárný sbor, je žádoucí zhlediska udržtelnosti co nejdemokratičtějšího systému.

Je jen důkazem mnohem větší demokratičnosti současné Taiwanské vlády, že k násilnému střetu s policií došlo až při pokusu obsadit budovu vlády o několik dní později. Nejsem zastáncem toho, aby se za každých okolností tvrdě dodržovala litera zákona bez ohledu na účel, pro který byl přijat, a mám za to, že svoboda, demokracie a spravedlnost by měly mít přednost před nedokonalým právem, ale alespoň základní principy by dodrženy být měly vždy, abychom neupadli do anarchie. Má-li být státní systém předvídatelný a udržitelný, musí být měřeno všem stejným metrem. Jakékoliv porušení by mělo být jasně pojmenováno. Pojmenovat, že někdo něco udělal špatně by nemělo znamenat, že nutně musí za každou cenu následovat sankce.

V tomto smyslu rovněž doufám, že bude chápán můj text, tedy jako snaha zlepšit kvalitu Britských listů a upozornit autora na chyby, kterých se dle mého názoru dopustil s tím, že si milerád vyslechnu kritiku a názory ostatních lidí, neboť jsem se sám jistě v textu dopustil spousty chyb.

Vytisknout