Stepan Bandera a banderovci

26. 3. 2014

Kontroverzní osobnost Stepana Bandery v dnešní, pro Ukrajinu složité a zřejmě pro její budoucí vývoj klíčové, době, Ukrajince rozděluje. Jedna jejich část v něm vidí velkého národního hrdinu, který celý svůj život obětoval boji za svobodu Ukrajiny, ale pro druhou je naopak zosobněním zla -- etnické nesnášenlivosti a terorismu.

S. Bandera (narozen 1. ledna 1909 v západoukrajinské obci Staryj Uhryniv, 15. října 1959 zavražděn v Mnichově agentem KGB) byl od mládí aktivním členem nacionalistického hnutí, jehož cílem bylo vytvoření nezávislé Ukrajiny, jejíž území tehdy bylo rozděleno mezi Sovětský svaz (cca 75 %), Polsko (cca 20 %), Rumunsko (cca 3 %) a Československo (cca 2 %). Žil v části, která připadla Polsku, a významně se podílel na organizování teroristických útoků proti představitelům polské moci (včetně atentátu na ministra vnitra Pierackého), za což byl v r. 1934 zatčen a odsouzen k trestu smrti, který mu ale byl následně změněn na doživotí.

Po porážce Polska Německem na podzim 1939 ho nacisté z vězení propustili, ale v r. 1941 ho znovu uvěznili poté, co po vyhnání Rudé armády Wehrmachtem ze Lvova tam společně s dalšími nacionalisty proklamovali nezávislost Ukrajiny a následně na jednání v Berlíně, kam byli nacisty odvezeni, odmítli prohlášení nezávislosti odvolat a podřídit se německé okupační správě.

Když byl v r. 1938 zavražděn exilový vůdce Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) Jevhen Konovalec, stal se jeho nástupcem Andrij Melnyk. Ten rovněž odešel do exilu a po propuštění Bandery z polského vězení ho určil za svého zástupce ve vlasti. Zanedlouho poté se však OUN rozštěpila na dvě frakce -- melnykovce a banderovce. Otevřenější sympatie k fašismu než Bandera projevoval Melnyk, který byl příznivcem Mussoliniho, k Hitlerovi ale měl určité výhrady. Melnyk a jeho stoupenci (většina jich působila v emigraci) věřili, že se jim podaří Hitlera po vítězství nad Sovětským svazem přesvědčit (i díky podpoře Mussoliniho) k dobrovolnému uznání nezávislé Ukrajiny.

Banderovci (většina jich ilegálně působila ve vlasti) naopak doufali, že se jim podaří vynutit si nezávislost Ukrajiny ozbrojeným povstáním. Proto vytvářeli ozbrojené oddíly, ze kterých později (na přelomu let 1942/1943) vznikla tzv. Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), která pak dočasně ovládala některá území na západní Ukrajině. Počet bojovníků UPA v době jejího největšího rozmachu se odhaduje na 35 000. Byli mezi nimi i někteří, kteří byli původně vycvičeni v Německu instruktory SS a vyzbrojeni německými zbraněmi byli vysazeni v předvečer vypuknutí 2. světové války na severovýchodě Slovenského státu s úkolem, aby pronikli na území polské Ukrajiny a partyzánským bojem tam pomáhali nacistům ve válce proti Polsku.

Bojovníci UPA napadali střelbou ze zálohy německé i sovětské vojenské transporty. Nejznámější obětí těchto útoků byl velitel 1. ukrajinského frontu Rudé armády generál N. F. Vatutin (15.4.1944 zemřel na následky zranění způsobeného bojovníky UPA 29.2.1944).

Bandera byl propuštěn z koncentračního tábora Sachsenhausen na podzim r. 1944, kdy po znovuobsazení západní Ukrajiny Rudou armádou se UPA stala přirozeným spojencem nacistického Německa, ačkoli za nacistické okupace proti ní bojovala. On i další propuštění ukrajinští nacionalisté dostali za úkol verbovat válečné zajatce ukrajinského původu ke vstupu do jednotek, které měly slábnoucím nacistickým silám pomáhat v boji proti postupující Rudé armádě. Na Ukrajinu už se mu nepodařilo vrátit, zůstal v Německu, kde po porážce nacismu žil v americké okupační zóně, kde se snažil s představiteli americké armády vyjednávat o spojenectví proti SSSR ve 3. světové válce, kdy předpokládal vítězství USA, které pak měly garantovat ukrajinskou nezávislost.

Banderovci zastávali extrémní nacionalismus generující nenávist vůči všem národnostním menšinám na Ukrajině, zvláště pak vůči Židům, Polákům a Rusům. Některé jejich ozbrojené oddíly, pokud se jim k tomu naskytla příležitost, prováděly v ukrajinských vesnicích etnické čistky a vraždily i Ukrajince považované za kolaboranty s okupanty (sovětskými a později i německými, mnohdy byly vyvražděny i celé jejich rodiny). Zesílení ozbrojeného odporu a vytvoření UPA se na jaře a v létě 1943 projevilo i zlikvidováním desítek polských vesnic na ukrajinském území. (Terčem banderovského teroru se někdy stávali i Volynští Češi, ale s podstatně menší intenzitou než Poláci a Židé.) Odhady celkového počtu civilních obětí banderovců se pohybují kolem 100 000 lidí.

Přímá vina S. Bandery na těchto válečných zločinech je sporná, neboť, jak vyplývá z výše uvedeného, fakticky neměl možnost přímo řídit ty, kteří se zaštiťovali jeho jménem, byl spíše jen jejich ikonou než skutečným velitelem. Je však zjevné, že takový teror neodsuzoval, nýbrž jej považoval za ospravedlnitelný bojem za nezávislou Ukrajinu.

Potlačit UPA se podařilo až v r. 1947 masivními zásahy ozbrojených sil SSSR, Polska a Československa. V ukrajinské části Karpat ale banderovské partyzánské oddíly aktivně operovaly až do poloviny padesátých let a ještě i daleko později se tam někteří jejich příslušníci skrývali v horských bunkrech, aby se vyhnuli popravě či Gulagu. Malé části banderovců se podařilo v letech 1947-1948 postupně v menších skupinách projít přes území Československa do americké okupační zóny.

Banderovci byli většinou příslušníky Řeckokatolické církve (sám Bandera byl synem řeckokatolického kněze) a část řeckokatolického duchovenstva je podporovala, což pak bylo záminkou k zákazu této církve v SSSR i v Československu. (V Československu byla znovu povolena v době tzv. Pražského jara, v SSSR až v době Gorbačovovy "perestrojky".)

V lednu 2010 tehdejší prezident Viktor Juščenko Stepana Banderu vyznamenal titulem Hrdina Ukrajiny in memoriam. Má se za to, že i to přispělo k Juščenkově drtivé porážce v následujících prezidentských volbách (neprošel ani do druhého kola) a k volebnímu vítězství nyní svrženého Viktora Janukovyče.

K odkazu Stepana Bandery se dnes na Ukrajině vehementně hlásí hlavně extrémní pravice sdružená v hnutí Pravý sektor a nacionalistická strana Svoboda. Oba tyto subjekty se velmi aktivně projevovaly při protestech na Kyjevském Majdanu, které vyústily ve svržení prezidenta Janukovyče a ustavení nové ukrajinské vlády.

Vytisknout