Rozpor mezi lidskoprávním a mezinárodně právním přístupem rozděluje politiky i veřejné mínění

25. 3. 2014 / Michael Kroh

Nechme stranou fakt, že obě strany sporu argumentují jednostranně a používají i podpásová vyjádření (vystoupení novináře Jefima Fištejna v televizních Událostech toho je zářným příkladem) a věnujme se právě výše uvedenému rozporu poněkud obecněji. Mezinárodní právo je v podstatě souborem různých dvou a vícestranných smluv, žádná "světová ústava" neexistuje. Nelze tedy mluvit o porušení mezinárodního práva Ruskem a odvolávat se na ukrajinskou ústavu. Ta byla ve víru chaotických událostí pod taktovkou Majdanu rozcupována na padrť a dnes je na Ukrajině zmatek, ve kterém se málokdo vyzná. V souladu s dosud formálně platnou ústavou Ukrajiny nebylo ani sesazení legitimně zvoleného prezidenta ani existence ozbrojených, nikým nekontrolovaných bojůvek.

Podporou odtržení Krymu a jeho následnému připojení Ruska se však Kreml skutečně porušení mezinárodního práva dopustil, i když ne tak výrazného, jak mu předhazují USA, NATO a EU. Smlouva z roku 1994 totiž nevyžadovala ratifikaci a tudíž nešlo o dokument kardinálního významu. Naproti tomu ruská strana argumentuje nikoli bez důvodu, že majdanský převrat pošlapal platnou ukrajinskou ústavu a na jejím území vznikl fakticky nový stát. A nad také často citovaným porušením smlouvy o přátelství z roku 1997 se můžeme jen pousmát, tu přece porušila jako první Ukrajina poté, co na Majdanu získaly hegemonii nacionalisté nejrůznějších odstínů (všichni nejsou neonacisté, jak se někdy zjednodušeně konstatuje). Zrušení jazykové rovnoprávnosti ruštiny s ukrajinštinou byl jednoznačně protirusky zaměřený akt i přes jeho pozdější pozastavení pod mezinárodním tlakem.

Kromě toho právní pozice EU není tak jednoznačná, jak nám prezentují média a bruselský establishment. Doslova pár hodin před vyhnáním prezidenta Janukovyče byla mezi ním a opozicí podepsána dohoda, ke které připojili svůj podpis tři ministři členských států EU, kteří Unii fakticky zastupovali. Tím se tato vnitrostátní smlouva posunula de facto do roviny mezinárodního práva. Ale co potom udělali oni tři ministři a jejich kolegové z EU, včetně našeho Lubomíra Zaorálka? Namísto trvání na splnění této mezinárodně garantované dohody, které by vytvořilo podmínky pro postupné uklidnění situace a dalo i národnostním menšinám záruky kulturního a hospodářského rozvoje, jen pokrčili rameny s konstatováním, že vývoj tuto dohodu již překročil a že je nutno vycházet z nové situace. Neuvědomili si (nebo nechtěli uvědomit), že když chceme vyžadovat na ostatních starou římskou právní zásadu pacta sunt servanda, musíme se jí řídit především my sami. Podobně totiž může dnes Rusko argumentovat, že vývoj na Krymu předběhl politická jednání a vytvořil nevratnou situaci.

Právní situace je docela zamotaná a soudci v Haagu by měli před sebou nelehký úkol, kdyby se rusko-ukrajinský spor přenesl na jeho jednání (k tomu ovšem nemůže dojít, protože by s takovým postupem musely souhlasit obě strany). Ještě komplikovanější je ovšem zapojení lidskoprávních principů, které by žádný politický subjekt vyhlašující sama sebe za levicový neměl pominout. Pokud to udělá a postaví se do jedné řady s nekonzervativními jestřáby typu McCaina či Boehnera, vytvoří si problém ve vztahu k voličům a zákonitě na to doplatí v nejbližších volbách.

Právě důsledné zohlednění lidskoprávních zásad v otázkách mezinárodního práva s odvoláním na Všeobecnou deklaraci lidských práv přijatou OSN by mělo levici odlišit od konzervativních přístupů, které upřednostňují zachování právního statu quo za každou cenu bez ohledu, co na to občané. Krystalicky a s příznačnou arogancí to vyjádřil Miroslav Kalousek v pořadu Michaely Jílkové "Máte slovo" 20.3.: "Pokud skutečně přistoupíme na to, že na základě lokálního hlasování může být napadeno suverénní území, pak jsme v ohrožení". Žádné právo na sebeurčení tedy neexistuje s výjimkou toho, které sami mocensky posvětíme. Lidé do mezinárodních otázek nemají právo mluvit. Tady přece vládnou složitá geopolitická hlediska, kterým nerozumí.

Pokud levicový politik či publicista tuto argumentaci bezvýhradně přijme, oponenti z pravicového tábora mu zatleskají, ale jeho voličský tábor oslabí. Když už takovou pozici z různých důvodů (ohled na spojence, na jejich většinový názor atd.) akceptuje, měl by to alespoň srozumitelně vysvětlit (sorry, já s tím jako osoba nesouhlasím, ale jako politik musím vážit i jiná než lidskoprávní hlediska). Takto vyváženě postupuje například prezident Miloš Zeman, tradiční bojovník za lidská práva Lubomír Zaorálek ovšem jen papouškuje konzervativci diktované mezinárodně právní postoje a spoléhá, že na to veřejnost během tří let do příštích voleb zapomene. Groteskně přitom působí jeho zaklínání se levicovostí v údajném kontrastu s ruským nacionálním konzervatizmem. Ohledně Putina má nepochybně pravdu, to žádný levičák není, nicméně voliči ČSSD by jistě uvítali vysvětlení, jak se jeho přístup liší od výše uvedených amerických neokonzervativců, kteří by levicové stanovisko přijali snad jedině s pistolí u spánku. Zatím to chápou tak, že jeden typ konzervatizmu přebíjí jiný a sdílejí pochybnosti prezidenta republiky o vhodnosti nominace příliš emotivního Zaorálka na post šéfa diplomacie.

Právě levicoví politici a publicisté by měli na základě dosavadních zkušeností z ukrajinské krize (ale i z předchozích událostí v Kosovu, Iráku, Lybii i jinde) vyvinout iniciativu směřující k upřesnění mechanismu uplatnění práva na sebeurčení, který by současně neuvedl svět do chaosu a na pokraj války. Velmi podnětný je v tomto směru článek Jakuba Patočky v Deníku Rerendum 21.3. "Baskové na Krymu", kde výslovně píše "Právo na sebeurčení a samosprávu je ušlechtilejším právem nežli právo států na neměnnost hranic, i když i k němu je nutné vždy s ohledem na konkrétní situaci přihlížet. Třebas rozdělení Československa mělo jedinou a v kontextu dnešní debaty zvláště pikantní vadu: nastalo protiústavně bez referenda." (kurzíva MK).

Tady Patočka trefil hřebíček na hlavičku. Právo na sebeurčení je nutno respektovat, ale podmínky a mechanismus jeho uplatnění by měly být zakotveny v nějakém státy ratifikovaném mezinárodně právním dokumentu. Nelze přitom přijmout konzervativci účelově (tudíž výběrově) raženou zásadu, že s vystoupením určitého území ze státního svazku musí souhlasit i většinová populace ostatních regionů. Tím se toto významné lidské právo redukuje na formální neuskutečnitelnou floskuli. Respektování práva na sebeurčení ale neznamená, že nemůžeme ruský nacionální konzervatizmus kritizovat, ostatně sám Patočka není žádný kremlofil.

Připojení Krymu k Rusku není tedy žádným anšlusem, ale výsledkem dlouhodobého úsilí většiny obyvatel Krymu o odchod ze státního svazku Ukrajiny a připojení k Ruské federaci. Tato vůle byla potvrzena referendem, ve kterém pro připojení hlasovali nejen většinoví etničtí Rusové, ale i část zde žijících Ukrajinců a Tatarů. Rusko však zaslouží kritiku za způsob, kterým byl tento proces uskutečněn. Přítomnost ruských vojáků bez identifikace lze ještě omluvit hrozbou ze strany ukrajinského vedení, které by se jinak nepochybně pokusilo realizaci práva na sebeurčení krymských obyvatel silově zabránit. Zabírání lodí či vojenského materiálu je však prachobyčejnou válečnou zlodějnou a s civilizovaným oddělením části území na základě svobodné vůle jeho obyvatel nemá nic společného.

Na základě takto vymezeného přístupu nemůže levice proto akceptovat jednostrannou podporu ruského postupu ze strany českých národoveckých konzervativců (Václav Klaus, Petr Hájek), protože ignoruje lidskoprávní přístup a argumentuje pouze geopoliticky. Skutečnost, že mají pravdu a shodují se s levicí v kritice pokrytectví a dvojího metru reprezentantů Evropské unie, na tom nemůže nic změnit.

Levice, která má silné zastoupení v Evropském parlamentu a prostřednictvím svých premiérů či ministrů i v dalších orgánech EU, by měla odstartovat alespoň v evropském měřítku iniciativu směřující k uzavření mezinárodní smlouvy o změnách hranic. Vždyť Krym není jediným problémem, brzy nás čeká referendum ve Skotsku, o něco podobného usilují v Katalánsku či Baskicku. A to jsem ještě opomněl poněkud nezvyklé, nicméně legitimní předběžné elektronické hlasování v Benátkách. A není samozřejmě vyloučeno uplatnění tohoto práva i v samotné Ruské federaci.

Základem legitimního práva na sebeurčení by mělo být referendum pod mezinárodním dohledem. Mezinárodní právo by mělo zakotvit podmínky, za kterých je možné jej uskutečnit (kdo jej může vypsat, kolik petičních podpisů je třeba, jakého území by se mohlo týkat atd.) a jaké procento z počtu oprávněných osob (bez ohledu, zda přišly hlasovat) je nutné pro přijetí změny. Současně by měla být uplatněna pod sankcemi zásada, že ostatní regiony musí výsledky respektovat a nesmí se snažit je zvrátit silou. Podmínky se - nejen v Evropě - v důsledku integračních procesů a globalizace ekonomiky mění natolik výrazně, že hranice nakreslené před mnoha lety jako výsledek válek či mezistátních dohod přestávají leckde vyhovovat. Zavírat před tím oči a pod záminkou stability a míru trvat na jejich absolutní neměnnosti vede často k pravému opaku - zvýšení napětí a destabilizaci.

Ronit slzy nad překreslováním map vzniklých po první či druhé světové válce nemá smysl, protože vývoj globálního kapitalismu relativizoval pojem "národní" a vnesl do mezinárodních vztahů nebývalou dynamiku, která může vyústit až v nový válečný konflikt nedozírných rozměrů. Jednání světových politických elit přitom neskýtá jistotu, že k němu nedojde, jakkoli vývoj v posledních letech mohl budit zdání, že boj lidových mas za mír je v podmínkách po ukončení studené války vlastně zbytečný. Stanovení nových, mezinárodně závazných pravidel pro změny hranic je nanejvýš potřebné a levice by měla mobilizovat veřejné mínění pro jeho podporu a ne účelově či pod tlakem spojenců a partnerů pokrytecky akceptovat geopolitické zájmy velmocí bez respektu k lidským právům, včetně práva na sebeurčení.

Vytisknout