24. 3. 2014 / Jan Miessler
Oficiální vlajka Čínské republiky před tchajwanským parlamentem visí vzhůru nohama. Obří oficiální portrét zakladatele Čínské republiky a zároveň zakladatele Kuomintangu doktora Sunjatsena v hlavním sále tchajwanského parlamentu je oblepený hesly proti kontroverznímu obchodnímu paktu s Čínou a proti "devítiprocentnímu prezidentovi", který by měl odstoupit, protože ztratil veškerou legitimitu. Dotyčný prezident Čínské republiky a zároveň předseda Kuomintangu Ma Jing-ťiou se s protestujícími studenty odmítl setkat a poslal místo sebe předsedu vlády Ťiang I-chuaa, kterého studenti vypískali poté, co odmítl přistoupit na jejich požadavky.
Vlajka před tchajwanským parlamentem, okupovaným od úterka několika stovkami demonstrantů, převážně studentů, symbolizuje stav, ve kterém se Tchaj-wan poslední týden nachází: všechno je vzhůru nohama. A co se týká bitvy o veřejné mínění, prezident se svými argumenty o tom, že protesty jsou nelegální, nedemokratické, a že pakt s pevninskou Čínou přinese dvanáct tisíc nových pracovních míst, tahá za kratší konec.
Protesty vede student politologie na nejprestižnější Národní tchajwanské univerzitě Lin Fej-fan, jehož ústy demonstranti vyhlásili dvě podmínky pro dialog s vládou: zaprvé stažení paktu z projednávání parlamentem a za druhé připravení legislativního návrhu, který by zajistil transparentní průběh všech dalších jednání a uzavírání smluv s pevninskou Čínou. Ty doposud ze složitých historických důvodů probíhaly velmi diskrétně prostřednictvím neoficiálních organizací. Televizní obrazovky jsou ale rovněž plné transparentů, vyzývajících prezidenta k odstoupení.
Protestující studenti argumentují tím, že Kuomintang smlouvu s Pekingem dojednal za zavřenými dveřmi a prezident Ma ji chtěl parlamentem protlačit jako balík. Kdyby se položky balíku projednávaly jednotlivě, s některými by nemuseli souhlasit ani poslanci jeho vlastní strany, zatímco při projednávání balíku prezident počítal se stranickou loajalitou. Případným vyřazením některých položek by navíc poslanci celou dohodu, kterou již Peking odsouhlasil, de facto odepsali.
Protože Čínská lidová republika stále prosazuje politiku připojení Tchaj-wanu k pevnině, jakékoliv paktování se s Pekingem je v Tchaj-peji pořád ještě velmi citlivá záležitost. Kritici paktu a kritici vlády prezidenta Ma - v podstatě jde o tytéž osoby - nyní argumentují, že prezident, kterého podle průzkumů veřejného mínění podporuje sotva desetina tchajwanské veřejnosti, by v žádném případě neměl uzavírat důležité mezinárodní smlouvy, které ovlivní budoucnost ostrova. Navíc by to neměl dělat nedemokraticky, tedy bez řádné parlamentní diskuze bod po bodu. Pro mnohé je prohlubování ekonomických vazeb s pevninskou Čínou špatné už jen z principu, pro další je zase špatně cokoliv, co prosazuje prezident Ma a jeho vláda.
Prezident je vůči svým oponentům v nezáviděníhodné pozici také proto, že některé charakteristiky protestního hnutí - a některé reakce jeho vlády - poněkud připomínají čtvrt století starý scénář z pekingského náměstí Tchien-an-men z roku 1989.
Za prvé, jde o převážně studentský protest proti vládě, která nesplnila očekávání, nepřinesla ekonomickou prosperitu, ale navzdory své nízké popularitě prosazuje další kontroverzní ekonomická opatření. V Číně na konci osmdesátých let reformisté kolem tehdejšího premiéra Čao C'-janga liberalizovali státní ekonomiku takovým způsobem, až se jim podařilo vyrobit rychle rostoucí nezaměstnanost a inflaci v řádu několika desítek procent, což vedlo v zemi navyklé na jistotu Maovy "železné misky rýže" ke všeobecnému pocitu nejistoty. Na Tchaj-wanu měla prosperitu přinést už první smlouva s Čínou z roku 2010, životní úroveň většiny obyvatel však kulantně řečeno spíše stagnuje. Ohledně dalšího paktu s Čínou panují obavy, že další liberalizace ekonomiky někdejšího asijského tygra jejich situaci spíše zhorší než zlepší, protože povede pouze k tomu, že se další pracovní místa přestěhují na pevninu.
Za druhé, studentský protest je (zatím) úzkostlivě nenásilný a dobře organizovaný. Zatímco se vláda Kuomintangu a některá provládní média snaží vykreslit okupaci parlamentu jako chaos a zaměřují se na údajný vandalismus, potyčky s policií a na nedostatek dobrého vychování zpovykané mládeže, která vlastně ani neví, co činí, protestující studenti naopak dělají všechno proto, aby na televizní kamery a objektivy novinářských fotoaparátů udělali co nejlepší dojem: nepovykují, nemalují po zdech, nedělají si z parlamentního nábytku táborák, chovají se disciplinovaně, ale zároveň cílevědomě tlačí na vládu, aby s nimi jednala a aby přistoupila na jejich požadavky. Ostentativně nenásilné byly i protesty v Pekingu v roce 1989 - tedy až do té doby, než na demonstranty vláda poslala ozbrojené jednotky.
Za třetí, bez ohledu na demokracii nebo komunismus zapadá forma obou studentských protestů do tradičního konfuciánského schématu, podle kterého je povinností intelektuálů konfrontovat vládu s nepříjemnou pravdou bez ohledu na možnou perzekuci. Pokud nejvyšší státní představitel nadělá z nepohodlných intelektuálů sekanou, alespoň tím konečně ukáže, co je zač, ze svých odpůrců vyrobí mučedníky a sám definitivně ztratí legitimitu.
Za čtvrté, navzdory volání po "dialogu" spolu demonstrující studenti a vláda nejsou ochotni najít společnou řeč. Místo toho si přes média posílají výzvy, o kterých předem vědí, že je druhá strana nevyslyší, protože by to znamenalo její kapitulaci. V roce 1989 v Pekingu i dnes v Tchaj-peji vládní představitelé vyzývali studenty, aby byli rozumní a šli domů. Demonstranti zase vyhlašují ultimáta, teprve po jejichž splnění jsou případně ochotni se s vládou bavit. Ani v jednom případě nejde o kompromis, ale o mobilizaci veřejného mínění pro jednu nebo druhou stranu.
Není bez zajímavosti, že dva veteráni tchienanmenských protestů z roku 1989, někdejší studentští vůdci Wu-er Kchaj-si a Wang Tan, žijící nyní v exilu právě na Tchaj-wanu, zabarikádovaný parlament během minulého týdne navštívili a vyslovili demonstrantům podporu. Podporu jim vyslovila rovněž řada profesorů tchajwanských univerzit, kteří demonstrujícím studentům nebudou zapisovat absence. Média blízká opozici pak protesty pokrývají s neskrývanými sympatiemi.
Vzhledem k tomu, že Kuomintang má z éry tchajwanského výjimečného stavu (1949-1987) ve skříni spoustu kostlivců a nyní se navíc snaží o sbližování se svým někdejším úhlavním nepřítelem, který před čtvrt stoletím ve svém hlavním městě "obnovil pořádek" takovým způsobem, že se o tom pořád ještě na veřejnosti nesmí mluvit, není těžké si spočítat, k čemu budou odpůrci kontroverzního paktu případné vyklizení parlamentu policií přirovnávat.
Prezident Ma je tak v nezáviděníhodné situaci: pokud parlament vyklidit nenechá, studenti mu budou ještě dlouho propagandisticky zatápět. Pokud naopak k zásahu dojde, definitivně se z něj stane opovrhovaný slouha čínských komunistů, který se do Pekingu jezdí učit, jak demokratickým studentům zakroutit krkem. Ma ale má na své straně jednu výhodu: se svými legendárními devíti procenty veřejné podpory je v podstatě na dně, a ať udělá cokoliv, jen těžko už může klesnout hlouběji. Do karet mu bude hrát také to, pokud se studenti dopustí nebo nechají strhnout k násilí.
Ma nejprve v průběhu týdne zkusil otcovský přístup: ve středu studenty pochválil za jejich zápal ohledně veřejné politiky a za jejich nezištnou motivaci. Jiní politici Kuomintangu nicméně ve stejnou dobu prohlásili, že studenty navedla "hrstka politiků" opoziční Demokratické progresivní strany, která je rovněž proti kontroverznímu paktu, a že okupace parlamentu je nelegální a nedemokratická. Na demonstranty to neudělalo dojem a vyzvali prezidenta, aby se s nimi setkal v pátek v pravé poledne. Ma se nedostavil a poslal místo sebe premiéra, který k parlamentu dorazil teprve v sobotu, navíc s hodinovým zpožděním oproti dojednanému termínu, a nakonec studentům sdělil pouze to, že vláda si trvá na svém a že stejně o nějakém jejich ultimátu nemůže rozhodnout on sám, protože to je záležitost především pro prezidenta.
Studenti na to logicky reagovali prohlášením, ať se tedy prezident konečně dostaví. Ma nicméně v neděli dopoledne na tiskové konferenci o svém případném setkání se studenty řekl, že by nejspíš nebylo k ničemu. Demonstranty pak vyzval, ať okupaci parlamentu ukončí. Připustil sice, že pravděpodobně brzy dojde k dohodě ohledně schvalování kontroverzního paktu položku po položce, jenomže to je vlastně návrat k předchozímu slibu, který jeho strana už jednou porušila.
V neděli večer místního času nicméně došlo k dalšímu vývoji: skupina demonstrantů se pokusila o vniknutí do sídla vlády, došlo ke strkanici s policií a podle posledních zpráv rozbíjeli neznámí maskovaní muži okna budovy sídla vlády. Z hlediska vlády by případně násilí demonstrantů mohlo být vhodným důvodem pro ukončení demonstrací i k vyklizení okupovaného parlamentu.
Jak ve svém únorovém článku předvídavě napsal mezinárodně-politický analytik Michal Thim, přestože je podle čínského kalendáře rok 2014 rokem koně - a prezidentovo příjmení Ma shodou okolností v překladu rovněž znamená "kůň" - Ma Jing-ťiou má na problémy zaděláno. Odcizil si značnou část tchajwanské společnosti včetně členů své vlastní strany a jeho zpočátku úspěšná politika oteplení vztahů s Pekingem nakonec zavedla vládní Kuomintang do slepé uličky. V důsledku toho nyní musí obhajovat pakt, o kterém vůbec není jisté, zda Tchaj-wanu přinese něco dobrého, a o který ani veřejnost příliš nestojí.
Je sice pravda, že Kuomintang má ke schválení demokratický mandát, protože ve volbách získal parlamentní většinu. Jenomže fungování tchajwanské demokracie, ve které proti sobě stojí stranická mašinérie "pro-čínského" Kuomintangu a podobná, i když ne tak efektivní mašinérie "pro-tchajwanské" Demokratické progresivní strany, uspokojuje málokoho. Odcizení voličů mělo vést k jejich apatii a političtí komentátoři tradičné kritizovali zejména takzvanou "jahodovou generaci" mladých lidí, narozených v devadesátých letech.
Jahodová generace měla být zkažená ekonomickým blahobytem, oddaná konzumerismu, apolitická, emocionálně snadno zranitelná a neschopná tvrdě pracovat. Obsazení tchajwanského parlamentu univerzitními studenty právě jahodové generace naznačuje, že to s jahodovou mládeží není tak tragické. Naopak: do odcizené tchajwanské demokracie může vnést novou dimenzi politického aktivismu, který půjde mimo stranické struktury, vůči kterým bude představovat protiváhu.
Zároveň jde i o generační střet v tradičním slova smyslu, ale s tchajwanskými charakteristikami. Prezident Ma představuje generaci, která na Tchaj-wan přišla z pevniny a zahájila politickou kariéru v období výjimečného stavu. Ma Jing-ťiou kdysi začínal jako ministr ve vládě Čankajškova syna Ťiang ťing-kuoa, jenž podobně jako jeho otec nebyl žádný demokrat. Tato starší generace chápe Tchaj-wan - formálně stále ještě Čínskou republiku, odvozující svůj počátek od Sunjatsenovy revoluce v roce 1911 - jako integrální součást Číny, kterou - dočasně - rozdělila občanská válka. Naproti tomu jahodová generace vyrostla v realitě de facto nezávislého a formálně demokratického Tchaj-wanu. Sunjatsen jí mnoho neříká a nějaké sjednocování s pevninou ji ani v nejmenším neláká.
Není divu, že před tchajwanským parlamentem visí vlajka Čínské republiky vzhůru nohama.
Vytisknout25.3. 2014 / Jan Miessler
Po několik dnů víceméně stabilní situace v centru tchajwanské metropole se vyhrotila v noci z neděle na pondělí, když policie tvrdě zasáhla proti odpůrcům vládou prosazovaného ekonomického paktu s Čínou. Asi dvěma tisícovkám demonstrantů se ...