Hitler žije

21. 3. 2014

Je možné, že pokud někdo bude za pár století studovat politické projevy a diskuse ze současnosti, pomyslí si, že Hitler byl nejinspirativnějším politikem druhé poloviny 20. století i počátku století jedenadvacátého.

Slovy stuttgartského novináře Daniela Erka: "Každý má k Hitlerovi co říct. Opravdu každý. Sloupkaři v novinách, žvanilové u baru i v talkshow, historikové, vydavatelé, politikové, placení komikové i vtipálkové na internetu. Hitler žije dál, Hitler je všude -- a není možné ho zabít. Ať chceme nebo nechceme, Třetí říše je dál přítomná."

Obdobně Daniel Veselý poukazuje na osvědčenou resuscitaci Hitlera jako strašáku establishmenty západních zemí.

Jestliže se totiž k Hitlerovi, nacismu a fašismu, Mnichovu a holocaustu vyjadřuje kdekdo, stejně neomezená je škála témat, ve kterých je to možné využít jako konečné řešení jakékoli debaty.

Možná jako první si tohoto zneužití všiml George Orwell, a to ještě za druhé světové války. Roku 1944 v článku "Co je fašismus?" napsal: "Pokud pročtete současný tisk, zjistíte, že téměř není skupina lidí -- a rozhodně ne žádná politická strana nebo organizace jakéhokoli druhu -- která by v uplynulých deseti letech nebyla označena jako fašistická. Viděl jsem slova "fašistický sympatizant", "fašistická tendence" nebo prostě "fašista" použitá ve vší vážnosti na tyto skupiny:

Konzervativci: Všichni konzervativci jsou považováni za profašistické. Britská vláda v Indii a koloniích je nerozlišitelná od nacismu. Jakákoli patriotická či tradicionalistická organizace je označena za kryptofašistickou nebo "fašisticky orientovanou". Elitní školy jsou semeništěm fašismu.

Socialisté: Obhájci klasického kapitalismu tvrdí, že socialismus a fašismus jsou to samé. Někteří katoličtí novináři říkají, že hlavními kolaboranty nacistů v okupovaných zemích jsou socialisté. Stejný názor, z jiného úhlu, prosazovali komunisté. V letech 1930-35 Daily Worker psal o Labour Party jako o labourfašistech. To tvrdí i anarchisté. Někteří indičtí nacionalisté považují britské odbory za fašistické organizace.

Komunisté: Mnozí myslitelé odmítají uznat rozdíl mezi nacistickým a sovětským režimem a tvrdí, že všichni fašisté a komunisté jsou stejní. Předválečný The Times psal o Sovětském svazu jako o "fašistické zemi". To z jiného úhlu tvrdí i anarchisté a trockisté.

Trockisté: Komunisté označují trockisty za kryptofašisty v nacistických službách.

Katolíci: Mimo své přívržence je katolická církev považována takřka všeobecně za profašistickou, objektivně i subjektivně.

Odpůrci války: Pacifisté a ostatní protiválečně ladění lidé jsou často nařknuti nejen z toho, že pomáhají Ose, ale že mají profašistické sympatie.

Zastánci války: Odpůrci války argumentují tak, že britský imperialismus je horší než nacismus, a označují jako fašistu každého, kdo si přeje vojenské vítězství. Domobrana (Home Guard) byla hned po svém založení označena za fašistickou organizaci. Celá levice tenduje k tomu, že militarismus ztotožňuje s fašismem. Politicky uvědomělí vojáci skoro vždy mluví o svých důstojnících jako o "fašisticky orientovaných" nebo o "přirozených fašistech". Leštění bot a zdravení důstojníků vede k fašismu. Před válkou byl vstup k teritoriální nebo profesionální armádě kritizován jako fašistický jev.

Nacionalisté: Nacionalismus je všeobecně považován za inherentně fašistický, ale to pouze u těch nacionálních hnutích, s nimiž řečník nesouhlasí. Jako fašisté jsou označováni arabští nacionalisté, polští nacionalisté, finští nacionalisté, indičtí nacionalisté, Muslimská liga, sionisté a IRA, ale ne těmi samými lidmi."

Druhou světovou válkou to však neskončilo.

V poválečném období byla především Amerika v souvislosti s mccarthismem zaplavena pojmy jako rudí fašisté a komunacisté a tak obdobný postřeh jako Orwell učinil i zcela jinak -- konzervativně -- orientovaný Leo Strauss, který v roce 1951 formuloval pojem "reductio ad Hitlerum", kdy je nějaký názor odmítnut na základě porovnání s Hitlerem.

Ani padesátými lety to neskončilo.

Tématu začala využívat nová levice a z ní vzešlé antifašistické organizace, které mají boj s Hitlerem v popisu práce (Jürgen Habermas některé z nich v roce 1967 označil za levicové fašisty). Stranou nezůstala stát -- přesně podle Orwellem popsané logiky -- ani nová pravice. A tak při tomto argumentačním ping-pongu je nacistou Obama kvůli svým reformám. Nacisté jsou podle amerického libertariána Grovera Norquista všichni, kdo požadují omezení daňových úniků. Americký filozof Paul Gottfried sarkasticky poznamenává, že "je zřejmé, že všichni obhájci sociálního státu byli nebo jsou fašisté nebo se účastnili Hitlerových zločinů.". Nacistou byl Kennedy, Reagan, Clinton i mladší Bush. S Hitlerem byl porovnáván Nixon i Johnson, Blair i Erdogan, Lafontaine i Chávez, Násir i Noriega, Čankajšek i Gándhí, Sarkozy i Hollande. Angela Merkelová je porovnávána s Hitlerem v Řecku, Polsku, Španělsku, na Kypru, v Maďarsku, Itálii a Venezuele. Objevil se křesťanský fašismus, islamofašismus, feminacismus i korporátní fašismus. Fašistická je arabská mládež na barikádách v pařížských předměstích, demonstranti na majdanu i antimajdanu, ten, kdo se zastává tradiční rodiny, i gender studies na univerzitách.

Oblíbené je, jak poukazuje Veselý, využití při amerických válkách. Hitlerem ospravedlňoval Truman vstup do války v Koreji, Johnson a Nixon válku ve Vietnamu, Reagan intervence na Grenadě a v Nikaraguji, Bush starší první válku proti Iráku, Clinton bombardování Srbska a Bush mladší druhou válku proti Iráku. Madeleine Albrightová to vyjádřila výstižně: "Žiji Mnichovem".

Podle Justina Logana z Cato Institute "pokud žijete ve Spojených státech a chcete zahájit válku, prvním krokem je porovnání nějakého zahraničního politika s Adolfem Hitlerem." Při jedné televizní debatě neokonzervativec Norman Podhoretz celkem čtyřikrát srovnal íránský režim s nacisty. Podle něj Írán může "nahradit současný globální řád novým řádem dominovaným Íránem, kde by vládla nábožensko-politická kultura islamofašismu." Tento slovník však není cizí ani oponentům establishmentu.. Před nástupem fašismu v Americe varují William Robinson, Mario Barrera, Arnold August a Naomi Kleinová. V roce 1980 o tom psal Bertram Gross v knize "Přátelský fašismus: Nová tvář moci v Americe".

Hitler a fašisté nechyběli ani v řeči Ala Gorea, když přebíral Nobelovu cenu. Připomeňme jen, že jeho projev se týkal globálního oteplování.

Hitler sice nedobyl Stalingrad, zato však ovládl počítačové sítě. Někdy se na nich z nacismu či fašismu osočují obě strany nějaké debaty. Proto je výhodné s tímto argumentem přijít co nejdřív a nečekaně, přesně podle vzoru blitzkriegu. A tak již v roce 1990 Mike Godwin přišel s tvrzením, které později proslulo jako Godwinův zákon. Zní: "Čím delší dobu trvá jakákoli online diskuse, tím více se blíží pravděpodobnost srovnání s nacisty nebo Hitlerem jistotě."

Tato argumentace přitom není vyhrazená pouze pro politickou sféru. A tak je fašistou jeden z autorů komiksu Superman (neznamená to náhodou v překladu "nadčlověk"?) a nizozemský fotbalový trenér Louis van Gaal je rumunskými médii označován za "van Hitlera". Nic nového. Orwell v roce 1944 napsal, že slyšel, že jako fašisté byli označeni farmáři, obchodníci, lov lišek, homosexualita, mládežnické hostely, býčí zápasy, Kipling, astrologie, ženy a psi.

Pak je tu to, co tvrdí Daniel Erk, totiž, že "postava Hitlera už dávno vystoupila z politické sféry a prožívá druhou kariéru jako reklamní návnada". Leo Fischer, vydavatel satirického časopisu Titanic, říká, že "my Němci máme Hitlera rádi, máme ho rádi na obálkách časopisů a okamžitě po něm sáhneme, když ho vidíme. Je to starý reflex, který stále dobře funguje." Pro Erka je Hitler "největší popstar všech dob". Týdeník Spiegel měl jen do roku 2010 Hitlera nebo jiného nacistu na obálce celkem šestačtyřicetkrát. Tento sklon Spiegelu paroduje Titanic, i když Leo Fischer musel přiznat, že frekvenci Hitlera na úvodní straně museli omezit na jednou ročně. Mezi roky 1995 až 2009 byl dokumentární seriál Guida Knoppa o Hitlerovi a válce vysílán v Německu třináctkrát. Herec Serdar Somuncu, původem z Istanbulu, odehrál po Německu více než 1400 vystoupení, při nichž četl z Mein Kampf, a neodolal svodům tohoto tématu, když jeden ze svých programů pojmenoval jako Hitler Kebab. Film Pád Třetí říše shlédlo jen v Německu 4,5 milionu lidí a YouTube je plný parodií na jednu z jeho scén. Není bez zajímavosti, že při natáčení tohoto filmu došlo k pozoruhodnému rozmazání hranic mezi realitou a jejím ztvárněním, když jeden z komparsistů byl neonacista, který byl podle svých slov "dojat" tím, když mu Hitler potřásl rukou. Tato scéna však byla později vystřižena. Podle tohoto komparsisty se natáčení účastnilo dalších 15 až 20 osob z neonacistického tábora.

A co u nás?

Oblíbená je u nás přetahovaná, kdy si levice a pravice předhazují, kdo zrodil Hitlera, a kdo je tím pádem zcela nepřijatelný, nebo nekonečné debaty, zda byl horší nacismus nebo komunismus.

Hitler, nacismus, fašismus, náckové a náckovství jsou oblíbenou zbraní u lidí označovaných za levicové liberály, ne však výhradně. Takový Václav Klaus mladší spojuje fašismus s podnikatelem Karlem Janečkem. Bohumil Pečinka mluví o zemanovském fašismu, zatímco samotný Miloš Zeman s oblibou srovnává s nacisty muslimy.. Zfašizovaná je ODS i ekonomika. Fašisty byli obrozenci, Beneš i komunisté. Schwarzenberg přirovnává Zemana k nacistům, samotný Schwarzenberg je pak fašista i nacista. Kalousek varuje před hnědnutím politiky a před nácky. Ani on se však nevyhnul tomu, že ho osočili z fašismu. Milan Valach varoval před fašismem i nacismem u Strany zelených. Ekonom Karel Kříž srovnává s fašisty Babiše. Na možnost fašizace společnosti zase poukazují Oskar Krejčí, Ilona Švihlíková a Vojtěch Filip. Václav Bělohradský vidí nové holocausty.

Možná tak přišel čas na zavedení takzvaného nazometru, přístroje, který ve své show představili němečtí komici Harald Schmidt a Oliver Pocher a který reaguje na nacisticky zabarvené pojmy jako dálnice, sprcha či plynová kamna. Nebo by se do prodeje mohl dát protinacistický šampon Anti-Fa ze stejné show.

Ani u nás není Hitler vyhrazen jen pro politiku. Culí se na nás z časopisů, promenáduje se po Berghofu v televizi, rozesmívá nás v České sodě. V hlavním katalogu Moravské zemské knihovny je v češtině k Martinu Lutherovi 9 záznamů, k Bismarckovi 21, k Marii Terezii 68, k Napoleonovi 181. K Hitlerovi jich je 314.

Možné příčiny

Jak je to možné? Opravdu stojí fašisté před branami? Skutečně z Hitlera čerpají současní politikové?

Skutečnost je mnohem střízlivější. Nikde, kde se strany, jimž se dnes připisují fašistické ideje, dostaly k moci, nedošlo k zavedení diktatury. Ve Francii Front National ovládla radnice v Saint-Gilles-du-Gard, Toulonu, Marignane, Orange a Vitrolles. Nikde tam nevznikly koncentrační tábory. V Itálii se dokonce Alleanza Nazionale, jejíž předseda Gianfranco Fini prohlásil, že Mussolini je pro něj "největší státník století", stala součástí vládní koalice a přesto nedošlo k žádnému pochodu na Řím ani napadení Řecka. Na sjezdy této strany jezdí liberální i socialističtí politikové. Diktaturu nezavedl ani korutanský hejtman Jörg Haider. V České republice získala Dělnická strana sociální spravedlnosti v parlamentních volbách 0,86 % hlasů. Odhaduje se, že militantních neonacistů jsou u nás čtyři tisícovky, tvrdé jádro tvoří asi desetina.

Navíc je otázkou, zda vůbec po roce 1945 někde vznikl režim, který by bylo možné označit jako fašistický (v původním smyslu). Jeffrey Record z Air War College v Alabamě tvrdí, že žádná diktatura po roce 1945 není srovnatelná s tou Hitlerovou. Německý historik Golo Mann roce 1978 -- tedy v době, kdy v Argentině, Brazílii a Chile vládly vojenské junty -- prohlásil, že pojem fašismus se nedá použít pro žádnou diktaturu nebo polodiktaturu současnosti. Jak je tedy možné, že jev a jeho zosobnění, které už více než půlstoletí mají v realitě naprosto mizivý vliv, jsou dominantním tématem politických (i jiných) diskusí? Můžeme jen hádat. Jedním z důvodů je pravděpodobně to, co píše Gerhard Vinnai, sociální psycholog ze Stuttgartu. Podle něho se Hitler stal ztělesněním zla ve 20. století, získal náboženský význam a nastoupil na místo ďábla. "Protože však ďábelské fascinuje, promítá se na něj mnohé, co "slušní lidé" musejí odmítnout."

Dále je možné, že toto strašení je v takové oblibě proto, že dotyčnému umožňuje -- v dnešní době neosobní, byrokratické politiky tak obtížně naleznutelnou -- hrdinskou pózu. Každý, kdo se postaví proti Hitlerovi, je hrdina, co na tom, že už je tolik let po válce.

Roli zde může hrát i záliba v minulých bitvách, především v těch vyhraných. A kdo by nechtěl vyhrávat?

Další výhodou této argumentace je to, že působí vědecky. Jako by "fašizace" byla nějaká zákonitost, jako by se na konci každého negativního společenského vývoje usmívala důvěrně známá postava s knírkem. Varování před fašizací proto mezi intelektuály patří k dobrému tónu.

Nelze také opomenout fascinaci takzvaným okrajem nebo menšinovými tématy, kterou můžeme u hlavního proudu sledovat přinejmenším od 60. let 20. století a Danielem Bellem proklamovaného splynutí hlavních politických ideologií, zřejmě i proto, že u hlavních témat mezi naoko si konkurujícími politickými proudy není téměř žádný rozdíl.

Může to být i otázka konformity. Většina "slušných lidí" či mainstreamu je přece proti fašismu a kdo by nechtěl být s většinou?

Je to samozřejmě velmi pohodlné. Nebaví-li vás diskuse a přesto ji chcete vyhrát, není nic snazšího než sáhnout po Hitlerovi, nacistech nebo fašismu.

A potom tu je to, co by se dalo označit jako nedostatek historického vzdělání. Justin Logan tvrdí, že Hitler je jediná historická analogie, které Američané rozumějí. U nás na tom bohužel nejsme o moc lépe, protože dějiny tu přece začínají rokem 1918 a tak se instrumentalizuje jen několik témat -- Mnichov, Únor a Srpen. To je všechno. Mimořádně bohaté dějiny před rokem 1918, kdy mimochodem naše země měly mnohem větší vliv na Evropu než dnes, nikoho nezajímají. O Hansu Kudlichovi z Úvalna, který prosadil zrušení poddanství v habsburské monarchii a osvobodil čtrnáct milionů rolníků, tedy mnohem více, než kolik otroků osvobodil Abraham Lincoln, je v češtině v katalogu Moravské zemské knihovny jediný záznam.

Co s tím?

V roce 1946 Orwell v článku "Politika a anglický jazyk" napsal, že "slovo fašismus nyní nemá žádný význam, kromě toho, že to znamená něco nepřijatelného", protože "každý v Anglii to, co nemá rád, označí jako fašistické". To bylo jeden rok po válce. O to více by mělo platit nyní, že přirovnání k Hitlerovi, Mnichovu a holocaustu a adjektiva fašistický a nacistický jsou natolik inflační, že ztratila jakýkoli smysl.

Měli bychom se smířit s tím, že fašismus a nacismus byly plodem své doby, že je nenajdeme nikdy předtím ani potom, že je dokonce v praxi neprosazují ani ti, kteří je vychvalují. Jinými slovy, že dějiny se neopakují.

Zároveň bychom si měli uvědomit, že ne každá diktatura, rasismus, politické násilí, nacionalismus, autoritářství, militarismus a válka jsou fašismem nebo nacismem. Tyto jevy tu byly před fašismem i po něm a není jasný obecný mechanismus, jehož prostřednictvím by k fašismu či nacismu musely vést. Pokud budeme fašismus a nacismus používat jako jejich synonyma, zkreslí to naše možnosti poznání i jeho vyjádření.

Obdobně ne všechno, s čím nesouhlasíme, je fašistické či nacistické. Slovy satirika Jona Stewarta "nesouhlasím s vámi, ale jsem si jistý, že nejste Hitler."

A především bychom si měli uvědomit, že mnohem důležitější než sektáři bez vlivu jsou ti, kdo jsou u moci, tedy hlavní proud nebo mainstream. Jestliže budeme stále bojovat v minulých bitvách, uniknou nám -- kvalitativně odlišné -- jevy a souvislosti sociální a politické reality dneška.

Pokud tedy Hitler přežil do současnosti, pokud ho není možné zabít a nepomáhá Antifa ani Anti-Fa, nechme ho alespoň odejít do důchodu.

Vytisknout