Spolupracují věda a víra, anebo jak to s nimi vzájemně je?

21. 3. 2014 / Miloš Dokulil

Možná se dost obecně ví (i když si to člověk vždycky hned uvědomit nemusí), že ještě v období klasické antiky poznatky, které odpovídaly realitě a byly okamžitě ověřitelné, byly zároveň někdy doplňovány rozmanitými fiktivními představami tam, kde byly sice otázky, ale ne už aspoň trochu adekvátní odpovědi. Takže třeba ještě před vznikem křesťanství již vznikly objektivně doložitelné poznatky např. z mechaniky (Archimédés) nebo jako zajímavý dohad atomová hypotéza (Démokritos). A vedle evidovaných a více či méně ověřitelných názorů vztahujících se k přírodě vznikaly další názory o přírodě či o člověku, které již tak relevantní vždycky nebyly. A kromě toho celá tehdejší antická společnost měla jako dědictví poměrně složitý systém víry v rozmanité bohy; v dosahu evropské kulturně-politické oblasti jen židovství vykrystalizovalo ve víru jen v jednoho Boha.

Méně se už ví, že až do počátku 2. století před naším letopočtem Židé (jako hebrejsky konstituovaný "národ") ještě pro sebe neobjevili možnost posmrtného života. Kýžený byl pro žida (jako věřícího člověka) dlouhý pozemský život (doložený také údajným, mnoho set let trvajícím životem mnohých dávných předků, o nichž se čte v knize Geneze), kéž by četná stáda (neboť jaká slast by byla z toho, že by člověk jenom setrvale třel bídu?), a také mužský potomek (neboť v tehdejší patriarchální společnosti bylo nezbytné mít syna, který by se postaral o otcův hrob). Až v tom 2. století (př. n. l.), v citlivém období jak pro židovskou víru, tak pro občanské sebevědomí Židů se -- kromě přímého odporu vůči drsnému zavádění pohanství -- zrodila také víra v možnost posmrtného života. Víra ovšem nemá hned (má-li vůbec někdy jinak než osobním přesvědčením) přiměřené doklady ke svému posílení nějakými pádnými a zcela přesvědčivými důkazy. Ta víra jako kdyby ani nebyla "z tohoto světa". Vyznavač svým vlastním přitakáním k té své víře působí ve svém prostředí nakažlivě. Zárodky té dva tisíce let staré vědy nebyly ani překážkou počínající víře v posmrtný život, ani ji nedokázaly ničím učinit věrohodnější.

Filosofická tradice byla křesťanskými theology brzy považována za pomocný prostředek k lepší orientaci v těch otázkách víry, které přesahovaly pozemskou zkušenost. Dokonce se ustálila pro celý středověk koncepce, že filosofie (jako spekulativně získaná suma tehdejšího vědění o světě) je služkou theologie ("ancilla theologiae"). Ještě Francis Bacon na počátku 17. století metaforicky vědu spojoval jen s jakousi "bárkou" na poznatky, zatímco theologie byla jejich úctyhodným "korábem". Na počátku 17. století se zrodila mechanika (Galileo), na jeho konci už dirigovala pohyb nebeských těles (Newton). Na přelomu do osvícenského 18. století již začaly pochybnosti o božskosti Ježíše, když podle tradice se narodil jako člověk.

Po dvou stoletích rozvoje různých věd (teprve na počátku 19. století vznikla konečně mj. embryologie) také různí biblisté si začali klást najednou vtíravé otázky, zda se mohlo odehrát všechno tak, jak se o tom píše v evangeliích. Výchozím způsobem převládala snaha evangelijní zázraky vysvětlit "přirozeně". Např. známé vzkříšení Lazara Ježíšem vylíčit jako šťastnou souhru okolností doprovázejících Lazarovu pouze zdánlivou smrt. Na počátku druhé půle 19. století vyšla Darwinova kniha o původu druhů (roku 1859). Nebylo možné popřít, že některé nové poznatky z oblasti pojímané jako věda způsobily, že se začaly více problematizovat z dřívějška ustálené představy zažité jako zatím nezpochybňované jistoty zprostředkované Biblí. Země, která s veškerým životem byla stále pojímána jako výtvor boží, jako kdyby stále vypadala tak jako "na počátku světa", staticky, a bez vývoje. A teď tu byla evoluční hypotéza. Navíc geologové nedokázali vměstnat vývoj zeměkoule jen do několika málo tisíců let. Pro stáří Země v protikladu k tvrzení Starého zákona neměly najednou stačit ani miliony let. Rovněž celá oblast, která se nazývala Vesmírem (a byla jakoby jen naší Sluneční soustavou, kolem níž je mlhovinná Mléčná dráha a pár desítek souhvězdí), začínala se nebývale rozrůstat do stěží hned změřitelných dálek. Navíc dnes víme, že se náš Vesmír nejen rozpíná, ale rychlost toho rozpínání se zvyšuje...

Během pouhých zhruba tří desítek let (počínaje objevem elektronu r. 1898) došlo k výchozímu zmapování tří složek atomu (tj. prokázání existence protonu a neutronu v jeho jádře); a pak stačilo pouhých šest let na to, aby jeden německý fyzik (Hahn) přišel na stopu experimentálně navozeného jeho rozpadu. Na konci tohoto vývoje byly dvě různé koncepce atomových pum (1945). Dnes jsou stovky atomových elektráren po celém světě. A jiný produkt války: začala éra počítačů; i když nejdřív jen relátkových a pak elektronkových, vyžadujících mnoho místa, náročného chlazení, a majících časté poruchy. A rovněž za války byla znovuobjevena také zatím docela tajemná deoxyribonukleová kyselina (DNA). Již od roku 1953 známe strukturu této složité sloučeniny. Do konce století se podařilo během 10 let zjistit pro člověka zhruba její genom. Aniž bychom se teď pouštěli do dalších oblastí (třeba v letectví od spalovacích motorů k reaktivním). Ale musíme se určitě zmínit o kosmickém výzkumu, včetně pobytu prvních lidí na Měsíci. Také miniaturizace v technologii čipů a jejich překvapivé další a další zlevňování přesahuje zdaleka jakékoliv představy. V biologii se díky analýzám DNA mohlo konečně začít s řešením třeba takových otázek, jako je postup osidlování zeměkoule člověkem v čase, nebo jeho příbuzenství s neandertálcem, a podobné problémy, dříve zcela neřešitelné. Dokonce teď máme k dispozici další závažný doklad ke vzniku našeho Vesmíru tzv. velkým třeskem (objevem gravitačních vln). Mnozí vědci uvažují dokonce o možnosti jiných Vesmírů, než je ten náš. Velkým triumfem vědy byla předpověď bosonu, k jehož objevu málem po půli století před dvěma lety nakonec došlo. Věda se přitom rozvíjí stále bouřlivěji a některé její výsledky vypadají jako málem "konečné". A nových překvapení stále přibývá.

Pokud jde o náboženskou víru (a zkusme se teď omezit jen na křesťanství), ta obecně jako kdyby stála především na výchozím "zjevení", na výchozích náboženských "pravdách" (jak je zvykem říkat a psát), na posvátných textech (považovaných za Bohem vnuknuté), a pochopitelně také na výkladu těch textů tak, jak to učí ta či ona křesťanská církev. Neboť nemáme jednu jedinou. I když počínaje 20. stoletím postupně rostla tendence k vzájemné toleranci a k ekumenismu, což je chvályhodné. Problémem ovšem zůstává, že žádná z významnějších křesťanských církví se nemůže slučovat s jinou, protože -- aniž by ztratila "tvář" -- nemůže rezignovat na svou vlastní tradici víry, se kterou už žije někdy několik století. V katolické, pravoslavné i evangelické tradici je přitom běžné opírat se o vybrané a theologicky standardizované pasáže z Bible, tzv. perikopy. A běžně věřící moc Bibli nečtou; kdekdo se spokojí tím málem, které získal(a) snad již v dětství ve vlastní rodině, potom v hodinách výuky náboženství, nu a samozřejmě kázáními v kostele či modlitebně. Knížky vydávané k posílení náboženské víry většinou přímo biblické texty necitují; zato se jejich výklad dotýká především metaforicky transcendentna, a v imanentním světě záslužně morálky (s některými specifiky). Nejednou autor takové publikace přidá, že věda jenom odhaluje, co a jak se ve světě děje, zatímco víra člověku navíc říká, proč vůbec člověk žije; takže jako kdyby tyto dvě oblasti měly přinejmenším styčné plochy.

Jenže věda přece má své odpovědi na řadu těch "Proč?"; vždyť staví na kauzálních vztazích ve sledovaných procesech. Všechno testuje, se snahou falzifikovat. Naprotitomu v oblasti náboženské víry, jakmile se dostává předkládanými svými představami do přesahu rozumového chápání, uchyluje se nakonec k dogmatům a k církevní autoritě pro jejich závazný výklad; aniž jsou její vykladači běžně na rozpacích v tom, co je (či může být) v té víře zvláštně vůči poznatkovému světu "v přesahu". Dokonce náboženští interpreti sami mluví a píší o "tajemství" tohoto "přesahu". V křesťanské (a zvláště katolické) tradici se nejméně sto let (po jedné významné knize Schweitzerově) ujala tradice založit rámcový výklad křesťanského věření hned na metaforickém vylíčení výchozího vyznání víry v Boží Trojici. I ta celková odtažitost tohoto dogmatu (církevně poprvé stabilizovaného roku 325 na koncilu v Nikaji /latinsky Nicea/) skýtá k tomu vhodné pole. Tři božské "osoby" jako kdyby byly téže "podstaty" ("homoúsios", z řeckých slov "homoios" + "úsia"). Přitom "pro představu" lze potom uvést třeba jakoby stvořitelskou funkci pro Boha-Otce, Synu přiřadit "Slovo" jako zvěstované poselství víry (tak sugestivně představené na počátku Janova evangelia!), a Ducha svatého spojit s metaforou "Lásky", jíž je celá Trojice propojena. Nad tím stěží může někdo tyčit nějakou metafyziku. Každá víra je silná pudící silou své sugestivní víry; ne nějakými racionálními argumenty. Kupodivu stále v mnohých proudech víry mají jejich zastánci za to, že je pořád možné tu víru posilovat poukazy na předpokladově slabá místa vědy. Pak ovšem se dostávají vinou takto orientovaných theologů (či dalších autorů, třeba shora zmíněného prof. Mejsnara) víra a věda do střetu, nikoli do verbálně vytčené vzájemné součinnosti...

Pochopitelně lze nemálo vsadit na to, že již přes sto let se věda rozvíjí takovým tempem a do takových oblastí, že i vysokoškolsky vzdělaní lidé stěží obrysově chápou principy všech těch objevů. Lze zatím bez ostychu kategoricky tvrdit, že věda nic neví třeba o tom, co bylo před velkým třeskem, anebo jak přesně vznikl na této Zemi život. Pochopitelně někdy také s tím přímým či nepřímým dovětkem, že mnohé ty otázky již svým způsobem zodpovědělo Písmo; možná jen obrazně, a na úrovni dřívějších možností pochopení, ale se známým vyústěním v možnost konečné spásy. Citový příklon k víře, spolu s konkrétním zvykovým zázemím každého člověka posléze mohou doladit také doprovodné existenciální odpovědi na tuto problematiku (a to spíše jako podvědomé a zvykem dolaďované postoje než přímo racionálně podložená řešení).

Je potom otázka, co a jak si každý ve svých představách o světě a o životě "zazávorkuje". Věda neřeší psychologicky či noeticky ("epistemologicky") prezentovanou problematiku transcendentna. Víra ji ovšem také neřeší! Jen transcendentní rámec světa a života intuitivně předpokládá. Díky různým osobním předpokladům můžeme potom v uvedených sférách někdy sedět "na dvou židlích"; i když pak může -- alespoň "zvenčí" -- vznikat neodbytná otázka míry naší racionality. (Tu ale víra neřeší! A o kompetenci vědy tam, kde je k dispozici rozhodovací procedura, by neměly být pochybnosti. Asi bych se měl k této citlivé problematice ještě vrátit. Už s ohledem na to, co bylo naznačeno úvodem této stati; a co si již teď netroufám dále rozvádět.)

Vytisknout