Kvalita života

24. 3. 2014 / Sandra Wain

Lidé na kvalitní život ovšem rádi slyší. Nevidí za ním bezvýchodnou past prožívání. Za vynášenou kvalitou života se neskrývá nic dobrého, než jenom mechanika zvráceného života a chronického trápení. Bojem o kvalitu života se život stává nekvalitním. Bojem o život se život stává umíráním a utrpením.

Západní kultura se nezabývá vymizením příčin utrpení, ale vyhledáváním libého prožívání (štěstí). Neštěstí léčí štěstím. A hlavně jeho prodejem. Touto kulturou postiženému člověku nepřijde na takovém podvodu a omylu nic divného. Zvykl si. Vyhledávání štěstí však předpokládá a vytváří neštěstí. O štěstí usiluje člověk víceméně vědomě či podvědomě nešťastný a tedy člověk nemocný. Kladná hodnota bez záporné není možná, přesto o ni lidé živelně usilují.

Štěstí není v kontextu naší kultury chápáno jako stav existence bez prostředků, hodnot, kvalit a bez prožívání. Svým štěstím jsme tedy obvykle závislí na různých prostředcích, na lidských a přírodních zdrojích. Jinými slovy jsme závislí na devastaci přírody, lidí a sebe.

Bojujeme o prostředky a zdroje. Jako první chceme ovládnout druhé. Posilujeme tím však svoji závislost na druhém. Zatímco se odcizujeme od druhého a nechceme k němu znát, ono druhé se chová autonomně a jedná suverénně. Splácí stejnou nebo podobnou kartou. Umocňujeme základní stav svého bytostného omylu a neštěstí.

Zdá se, že občané dnes nepochybují o tom, že je správné, když s jídlem roste chuť nebo se hasí oheň olejem. Jsou v nespokojenosti a nenasytnosti podporováni medii, výchovou, vzděláním, politiky, ekonomy i společností. Sledujeme přece trvale udržitelný růst blahobytu. A bez růstu spotřeby (ničení) to není přece možné. Domníváme se, že bez kýženého blahobytu nás čeká jenom holé neštěstí -- pouhé holé bytí, ze kterého máme podvědomý panický strach.

Rozvíjení nespokojenosti a nenasytnosti je hlavním motorem ekonomiky, blahobytu, svobody, humanity a demokracie. Pravdu určuje klam a omyl. Na všechny se pochopitelně v konkurenčním prostředí plánovitě nedostane. Většina musí strádat na úkor vychytralé menšiny.

Abychom většinu udrželi pod prahem škodlivosti, musíme jí mořit a škodit. Musíme se starat se o to, aby lidé nebyli mravní, inteligentní, oduševnělí, spokojení, zdraví, mladí, krásní, šťastní, nezávislí, skromní, zodpovědní, svobodní atd. Musíme nad společností vykonávat cílenou, brutální, sofistikovanou a vědeckotechnickou genocidu. Chcete-li zdegenerovat, věřte a věnujte se konkurenci. Konkurence je degenerací.

Nenechte se obelstít naivní vírou, planým doufáním, hloupou nadějí a pozitivním myšlením. Ačkoliv optimismus psychologicky pomáhá a víra hory přenáší, vycházejí vlastně nenasycenosti. A nenasycenost vyžaduje správné řešení, jinak produkuje nespokojenost ještě větší. Vytváří z nadbytku úbytek, z harmonie disharmonii, z řádu neřád a ze štěstí neštěstí.

Za 25 let jsme se jako společnost dostali pouze z bláta do louže. Zatímco za reálného socializmu pocházel nedostatek z nedostatku, dnes za reálné demokracie se zcela účelově, plánovitě a klasickým kapitalistickým způsobem vytváří nedostatek z nadbytku. Pro někoho je to tak ovšem lepší, jako to bylo pro něj lepší i předtím. Někdo totiž závisí na libém prožívání mnohem více, než ostatní, kteří tolik závistivě záviset nemohou nebo nezáviset nechtějí, a tím celý zvrácený systém drží nad vodou a podporují.

Sebe, své děti a společnost ovšem rozumným způsobem vzdělávat nebudeme. Budeme je prznit pudovým drážděním a abstraktním myšlením. Jestliže z lidí vychováváte bytostné mrzáky a sociální ubožáky, ještě vám za to poděkují. Budou vás obdivovat, uctívat a bohatě odměňovat.

Nejlépe je ovšem ohýbat proutek, dokud je mladý. Děti jistě neodmítnou vhodně podanou reklamu, provokaci, manipulaci, cukr ani drogy. Bič se však používat nesmí, neboť za všechno prý mohou rodiče. A skutečně mohou, neboť jsou sami také nakažení a zkažení. Nevadí jim, když se jejich potomci nutí a vychovávají k libému prožívání. Jde jim přece o kvalitní život jejich dětí.

Kdo chce podle naší obecné víry získat vyšší kvalitu života, musí o ni úporně usilovat. Nějak se přitom pomíjí, že druhým se pak musí přiřknout kvalitu života nižší. Chce-li se někdo takto obohatit, musí jiné ochudit. A život, který je štěstím samotným o sobě, se přitom ztrácí. V celospolečenském ohledu to pak vypadá tak, že aby se vám lépe chodilo, musíte si nechat amputovat levou nohu. A pokud jste si předtím nechali amputovat již nohu pravou, bude se vám jistě chodit nejlépe.

Člověk závislý na prožívání považuje libé prožívání mylně za život. Ve skutečnosti spočívá svým sněním ve stavu tuhé mrtvé hmoty, ze kterého jej pudí pouze konzumní prožitky (pudové požitky). Aktivní a čilý uvědomělý život jej odpuzuje. Manipuluje druhé díky jejich závislosti na libém prožívání, a tím manipuluje a činí závislým sebe ještě mnohem více.

Život sám o sobě není neštěstím, ačkoliv jej tak jako degenerovaní lidé podvědomě chápeme. Nepotřebujeme tedy žádný kvalitní život, ale holý ryzí život, návrat k sobě. Takové pojetí života ovšem působí katastrofálně na ekonomický růst nedostatku, na kterém si tolik zakládáme. Necháváme se k němu slepě vychovávat, povolně vzdělávat a poslušně hecovat, abychom potom trpěli nekvalitním životem nelibého prožívání.

Sami nešťastní, chceme být šťastní, a druhým vyčítáme, chtějí-li to samé. Chybné pojetí štěstí nám ovšem nikomu nevadí. Blahobyt chceme vyřešit legislativními zákony, které působí jen depresi slabších a umocňují principiální omyl. Chováme se jako hloupí blázni, kteří chtějí ovládnout požár tím, že mu čtou zákoník práce nebo trestní řád.

Chceme žít kvalitně v zrcadle, zatímco se v něm zhlíží nešťastná a pitvorná zrůda. O tom, že jsme se nechali podvést kvalitním životem, se nejlépe přesvědčíme při těžké životní krizi, závažné nemoci, palčivé bolesti, nesnesitelném zármutku, úmrtí a jiných ranách osudu. Předtím, jako by hrách na stěnu házel, nemyslíte?

Vytisknout