Do Evropy se vrací americké tanky. Je jich devětadvacet

1. 2. 2014 / Karel Dolejší

Do německého výcvikového zařízení Grafenwöhr na východě Bavorska, potažmo ovšem do Evropy, se po krátké nepřítomnosti vracejí americké tanky. Je jich 29 - slovy devětadvacet - a jde o nejnovější variantu věkovitého Abramsu, M1 A2 SEP. Starostlivě načasovaný a medializovný PR tah Pentagonu nicméně snadno vyrovnal bojovou kapacitu celého zbytkového tankového vojska Armády České republiky.

Spolkový prezident Joachim Gauck na Mnichovské bezpečnostní konferenci kritizoval Němce, že "po desetiletích, kdy ostatní zajišťovali jejich bezpečnost" nepodporují intervence prosazované spojenci. Když se začne s takovými plky, důstojníci Bundeswehru obyčejně přejdou ke statistikám, což činím i já.

Úvahy o střetu dvou aliancí na evropském kontinentě se od začátku až do konce točily kolem Fuldského průsmyku, tradiční invazní cesty vedoucí ze dvou směrů z Durynska na Frankfurt nad Mohanem. Nadšenci pro historické detaily zkompilovali kompletní bojovou sestavu NATO z roku 1989 (ve formátu .doc). Američané tehdy měli včetně výsadkových jednotek v Evropě celkem 16 brigád. Bundeswehr stavěl 36 aktivních a 12 záložních brigád. Spolková republika Německo tedy svou bezpečnost zajišťovala tím, že postavila třikrát více pozemních jednotek než ti, kdo spolu se sovětskými protějšky plánovali proměnit německé území v jatka, potažmo v jaderný Armageddon. Samozřejmě, že Američané limitovanou přítomnost v Evropě obrovsky medializovali, aby vyvolali dojem, že jim zcela bezbranný kontinent vděčí za svou bezpečnost. Gauck tuto propagandu spolkl i s navijákem, fakta si nezjistil. A opakuje ji dodnes.

Aby politici sjednoceného Německa dnes k otázkám obrany řekli vůbec něco, co by dávalo smysl, museli by všechnu studenoválečnickou rétorickou veteš vyhodit z okna a začít definovat vlastní bezpečnostní zájmy země v současném světě, samozřejmě se zřetelem na alianční kontext. Dnes je tomu tak, že alianční kontext má absolutní přednost a Spolková republika k němu ze své strany nepřidává nic. Ale pak se ovšem lze dost těžko divit, že Němci nejeví nadšení nad perspektivou vysílání expedičních jednotek kamsi na Blízký Východ nebo do Afriky, jak jim Gauck vyčítá. Proč by se však měli s cizími neokolonialistickými avantýrami identifikovat? Jak to souvisí s bezpečností jejich země? Kdo zajistí, že nepřijdou další zpackané Afghánistány, pokud by Němci poslušně poskytovali vojenské kontingenty a na nic se spojenců neptali?

Devětadvacet Abramsů je maketou amerického závazku k obraně Evropy, cílem je však vyrazit ze spojenců pomocné kontingenty do expedičních operací, jako v posledních letech stále dokola. Intervenujeme v Somálsku a uděláme tam ještě větší svinčík. Destabilizujeme Kongo financováním Kabily a budeme ho řešit desítky let. Rozbombardujeme Libyi a pak, až se zbraně odtud dostanou jinam, budeme stabilizovat Mali. Rozdělíme Súdán jako podle starého Wilsona a budeme stabilizovat Jižní Súdán, když se místní kmeny znova pustí do sebe. A tak dále.

Německo je jediná země na evropském kontinentu, která má jak váhu, tak geografii odpovídající zájmu řešit otázky evropské obrany. Francie šilhá po Středomoří a jižněji a Británie je technicky vzato přinejmenším na deset let přívěskem US Navy, přičemž politicky se o Evropu zajímá stále méně.

Dokud budou Gauckové burcovat Němce ne pro něco, co by mohli pragmaticky vyhodnotit jako vlastní zájem, ale pro nesmyslné neokolonialistické války ve Třetím světě, žádná německá bezpečnostní politika nevznikne a "obrana Evropy" zůstane jen na pohled úctyhodnou, ve skutečnosti však fosilizovanou skořápkou po ohromném plži, který dávno uhynul.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 31.1. 2014