Ukrajina: Pokračující eskalace konfliktu - a dál?

31. 1. 2014 / Karel Dolejší

Jak napsal Ingo Mannteufel, a jak jsem koneckonců už předtím napsal sám, EU šla do střetu s Ruskem o Ukrajinu naivně a naslepo, jakoby ani nevěděla, co činí. Patrně až do pondělka si Brusel pěstoval iluze, že to s Putinem celé nakonec nějak urovná. Jenže neurovná. Z hlediska Kremlu není kam ustoupit a nejmenší možný zisk, s nímž by se hodlal spokojit, je oddělení východní části země. To je ovšem nouzová varianta a preferuje se udržení celé Ukrajiny v ruské sféře vlivu.

Brusel či kdokoliv jiný může s Moskvou a Janukovyčem jednat třeba další půlrok, ale na základních cílech ruské politiky se tím nezmění ani ň. Američané a jejich (východo)evropští spojenci mohou sázet na omšelé know-how barevných revolucí, Brusel však nemá už téměř žádné další karty kromě odsuzujících prohlášení pro média. Ti na Ukrajině, kdo se hodlají postavit znovuzačlenění své země do ruské sféry vlivu, mohou sázet pouze na vlastní síly a pokusit se Janukovyče svrhnout s použitím násilí, což se jim může, ale spíše nemusí povést. Pokud by Janukovyče skutečně svrhli, východ země se může nakonec přidat k vítězům, nebo také - částečně kvůli obavě z nahnědlé části opozice - k Moskvě. A Moskva může zůstat u ekonomických sankcí a vydírání dluhem, nebo za jistých okolností také vojensky intervenovat.

Co dodat?

Komentátor Truthdigu Chris Hedges kdesi popsal zkušenosti válečného reportéra v Jugoslávii s občanskou válkou. V takovém prostředí se na obou stranách rychle dostávají do popředí patologické charaktery se sklonem k neinhibovanému použití násilí. Tuto logiku sledujeme na Ukrajině v přímém přenosu. Část opozice je neonacistická. Část vládě věrných bezpečnostních sil, zejména z řad jednotky Berkut, jsou psychopati. Jestli skončí jednání na půdě "buržoazní žvanírny" jejím rozpuštěním, politika zůstane jen a jen v rukou bijců.

Loutkové režimy nastolené cizí okupační mocí, jako byl ten československý mezi lety 1968-1989, lze za určitých okolností svrhnout pokojnými demonstracemi. Místní režim s vlastní silnou mocenskou základnou a s cizí velmocí za zády se takto kultivovaně zpravidla svrhnout nedá. Kdo se ale v takové situaci rozhodne pro politické násilí, musí za to nést odpovědnost a morální náklady - to mu už nikdo neodpáře. I na jeho vlastní straně převládnou specialisté na násilí. A ti se nejčastěji rekrutují z řad příznivců extrémních ideologií. Těžiště protivládního tábora se posune od politického středu prudce k jednomu nebo druhému extrémnímu okraji. V západních společnostech je ale levice jako celek z poměrně komplexních důvodů už pěkně dlouho vojensky impotentní (terorismus nepočítám), a to včetně sádelnatých komunistů. Takže lze dvakrát hádat, kterým směrem se těžiště posune.

"Aequam memento rebus in arduis servare mentem" - "Hleď v neštěstí zachovati chladnou mysl", napsal kdysi Horatius. Těm, kdo netouží než po pouličních bojích a věšení na lucerny, tohle přirozeně nemá cenu připomínat, to je pro ostatní. (A samozřejmě pro domo, pro Ukrajinu je tak či tak pozdě.) Reformismus, kde má ještě nějaké šance, není za každých okolností zbabělý. Někdy jde o projev zdravého rozumu a pudu sebezáchovy. Někdy je heslo o dočasném taktickém ústupu pravdivé a nezakrývá bezpodmínečnou kapitulaci. Je třeba se rozhodnout podle konkrétní politické situace, ne podle předem hotových dogmat o jedině přípustné cestě politické změny.

Za jinak stejných okolností bude Ukrajinu nakonec kontrolovat buď Moskva, nebo ultrapravicová část opozice, nebo dojde k rozdělení mezi oba zmíněné subjekty, ale sotva nekonfliktně. Každopádně vztahy Ruska a Evropy na konci ukrajinské krize budou mnohem a mnohem horší, než na jejím počátku. A totéž se koneckonců bude týkat i vztahů ukrajinsko-evropských.

Brusel se bude muset konečně vzpamatovat a uvědomit si, že musí brát napříště neoimperiální Moskvu v jejích ambicích vážně - a že soužití s ní ve společném domě nebude žádná procházka růžovým sadem.

Politiků, kteří opravdu chápou, o co Moskvě jde, a nedělají si o ní neoliberální či slavjanofilské iluze, je ale dnes v Evropě jako šafránu.

Částečnou útěchou snad může být jedině fakt, že ti, kdo jsou s Moskvou spojeni podezřelými finančními vazbami, o evropské politice vůči Rusku opravdu rozhodovat nebudou.

Vytisknout