Kant versus cant

14. 1. 2014 / Karel Dolejší

Královský výnos měl svou historii. Už v roce 1791 pruský cenzor u dvora požadoval, aby se Kantovi navždy zakázalo psát. Bedřich Vilém II. zastával konzervativní názory a jím zřízená cenzurní komise v roce 1792 zablokovala časopiseckou publikaci druhého dílu Kantova pojednání Náboženství v mezích pouhého rozumu. Královecký filosof poté celé pojednání zveřejnil jako knihu v Jeně a cenzory obešel. Nato byl veřejně králem pokárán za neposlušnost. Když o dva roky později vyšlo druhé vydání sporného spisku, přišel slavný královský výnos. Autor musel veřejně slíbit panovníkovi, že na toto téma již nebude psát. A o rok později následoval zákaz pro všechny profesory v Královci vyučovat Kantovu filosofii náboženství.

Cenzura v Prusku virtuálně existovala již za "osvíceného" krále Bedřicha II., ten však obecně zastával názor, že v soukromí si jeho poddaní mohou užívat vlastní hlavu, jak se jim jen zachce, leč na veřejnosti musejí projevovat poslušnost. Za Bedřichova nástupce Bedřicha Viléma II. prošlo chápání toho, co je soukromé užití rozumu, výraznou revizí a princip bezpodmínečné poslušnosti vůči vrchnosti výrazně rozšířil sféru platnosti. Což samozřejmě nade vší pochybnost dokazuje, že soukromí je k ničemu a státní moc ho může bez problémů tolerovat.

Ke královským zásahům do akademické svobody a svobody slova se Kant vyjádřil v poslední knize zveřejněné za jeho života (a rok po smrti krále Bedřicha Viléma II.), ve Sporu fakult (Der Streit der Fakultäten, 1798). Tento spis je podle vyjádření autora v osobní korespondenci do jisté míry poznamenán zásahy pruské cenzury, která dlouho odmítala vydat povolení k publikaci. Předmluva obsahuje i celý přípis královského dvora informující autora o zákazu a Kantovu rozsáhlou odpověď.

Proč se vůbec po tolika letech ještě zabývat absurdní příhodou s cenzory a spisem, který na ni reagoval? Třeba proto, že intelektuální pokrok je ve skutečnosti mnohem menší, než si mnozí myslí, často naopak dochází k retrográdnímu pohybu - a navíc dějiny spolehlivě ukazují pouze to, že se z nich lidé dosud nikdy nepoučili a opakují tytéž chyby stále dokola.

Než před třiceti lety zemřel Michel Foucault, byla v USA plánována veřejná debata tohoto francouzského filosofa s německým protějškem Habermasem - právě nad Kantovým Sporem fakult. Kdyby k ní bylo došlo, způsob, jakým hovoříme o moci, rozumu, modernitě, demokracii a občanské společnosti mohl získat silný a kvalifikovaný impuls. Nestalo se. Dnes se "lidstvo" topí v záplavě excentrického a logicky nekonzistentního infotainmentu co do formy dokonale přizpůsobeného mediálnímu provozu a vydávaného za filosofii.

Ve slavné pasáži Sporu fakult Kant komentuje Francouzskou revoluci. Odmítá násilné excesy, ale proti konzervativcům poukazuje na skutečnost, že mezi zahraničními pozorovateli, kteří rozhodně z převratu ve Francii v žádném smyslu osobně neprofitovali, vzbudila tato událost neskonalé a zcela nesobecké nadšení. Právě tyto ideální pohnutky publika, tvrdí Kant, prokazují, že je lidstvo schopno dosáhnout vlastního zlepšení.

Dnešní zprávy o čínském imperialismu, Chávezově mauzoleu či protičínském převratu v KLDR vesměs mezi zahraničními pozorovateli žádné nesobecké nadšení nad alternativami nevyvolávají, a je docela pochopitelné, proč je tomu právě tak - nepoukazují totiž ani v náznaku k žádné emancipaci, jen k "alternativním" a v něčem i horším formám státního útlaku, než jaké již zblízka znají obyvatelé rychle degenerujících liberálních demokracií. Zůstává tedy záležitostí obskurní Heideggerei, aby pro semknuté šiky zasvěcenců nadále "otvírala Bytí" a "dokazovala" alternativy "relativním" vyzvedáváním stalinismu či tvrzením, že prý Hitler vlastně nebyl dost násilný, protože nevytvořil skutečnou alternativu kapitalismu. Komu se to nelíbí, nebyl prý vyvolen ke spáse a není mu pomoci.

Jak ale napsal už Kant ve Sporu fakult, stát sice může mystickou sektu, která odmítá vlastní ideologické předpoklady vystavit racionální kritice, tolerovat, rozhodně by ji však nikdy neměl sankcionovat.

Vytisknout