Jistotou básní, básněmi jistoty aneb Stibor Vladimír jméno jeho

14. 1. 2014 / Miroslav Vejlupek

Nejnovější, loňská Stiborova kniha je tou první, kterou jsem letos přečetl. Básnění přeaktivního a uznání si po zásluze už vydobyvšího solitéra, ovšemže ne neprůbojného, protáhlo se do mého venkovského tuscula již popatnácté. On: ať prý zkusím recenzi. Popatnácté že je možná naposled.

A já nepochopil. Teprve až - - - . Vhlédl jsem do Jeřabinových hor nejdříve napřeskáčku, teprve potom se coural náhorní lidskou planinou a potřísněným břehem říčky Úhlavy. A šel jsem ještě dál -- a udělal jsem dobře. Neboť zatímco na začátku ne a ne zbavit se dojmu, že po této cestě jsem už někdy dříve šel a někdy dříve míjel tamten strom a tyto kameny, s přibývajícími kroky se nedalo pochybovat, že je to - pravda - pořád on, však tentokrát přece jiný: došel dál v poznání a v pokoře, v umění a v obraznosti. A víc než jindy s úlekem potkávám v horách poezie Smrt a moje vůle se vzepřela: tentokrát ne recenzi!

(A co potom tedy?! Kol Jeřabinových hor projít s hlavou skloněnou.)

Když sisyfos (ten na Camusův způsob myšlen) povzdechne pobolívají mě slova, mohu snad nepochopit, že napíše také Žalobu na smrt a v roce druhém po miléniu už Poslední vyznání? (Až propadnu hrdlem / za všechny svoje výboje, / za hory v dálce / i za to, / že jsem byl občas nahoře ...) Cožpak se mohu podivovat, že těch dvacet osm jeřabinových básní převáže sisyfos Epitafem?

V předloňské strofované novoročence se podepsal verši narodil jsem se / ve znamení ryb, / v mokřinách mezi bludnými kameny. / V očích nebeských rybníků. Jeřabinovými horami jej doprovodila senzitivita: Zapomněl jsem, / že jsme si z každého století odnesli / hřebeny borůvek, / hřebeny dětství, / hřebeny na hřebelcování valachů, / posléze táhnou pluh / a vím, // že je to naposled. // S tátou jsem sázel / pelyněk ze vzdálenějších koutů zahrady, / tam stékala voda / ze slzavého údolí ...

Je tomu vícero let, když dnes již nežijícího Vladimíra Brandejse, také posouvajícího valoun veršů do úbočí Parnasu, zaujal Stibor přímo úpornou tendencí, směřující k neopakovatelnému sebevyjádření. A očekával ještě více stiborovsky křehkých, ale zároveň poryvům času odolávajících slov.

Toť dáno. Vladimír Stibor s takovými znaky zacházet opravdu umí. Smrt je mezi nimi, třebas v barvě jeřabin.

Česká literatura
Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 14.1. 2014