7. 1. 2014 / Karel Dolejší
Společná finsko-švédská kolektivní studie o vývoji ruské vojenské politiky od rozpadu SSSR a jejích dopadech na Finsko je k dispozici v anglickém překladu profesora Richarda Impoly.
Informací obsahuje s ohledem na nepříliš velký rozsah doslova pozoruhodné množství a není snadné tak kondenzovaný dokument recenzovat, aniž by bylo opomenuto něco opravdu důležitého.
Tedy stručně několik hlavních bodů. Začnu tím, že studie cituje strategické dokumenty ruských silových struktur, které jednoznačně ukazují, že jsem se celá léta krutě mýlil. Konfrontační kurs ve vztahu k Západu, včetně možnosti válečného střetu, nevznikl jako reakce na invazi NATO do Jugoslávie v roce 1999, ale byl prakticky bez jakýchkoliv alternativ hotov už v první polovině 90. let. Kosovská krize pak pouze katalyzovala proces nahrazení zapadniků siloviky v oficiálních politických funkcích. Totéž se dělo uvnitř klíčových bezpečnostních institucí přinejmenším od roku 1992.
Za druhé, oslavovaný model poválečné "finlandizace" je silně přeceňován. Přestože Finové v zahraniční, vojenské a hospodářské politice učinili vůči Moskvě řadu ústupků, přestože podepsali notoricky známou Smlouvu o přátelství a spolupráci a profilovali se jako země nezúčastněná v žádném vojenském bloku, bylo na ně stále pohlíženo jako na nepřítele, prakticky až do nástupu Gorbačova. V Estonsku došlo v postsovětském chaosu k nálezu strategických plánů a map zachycujících zamýšlenou invazi Sovětské armády do Finska. Poučení z průběhu frontálního útoku v roce 1940 se promítlo do změny přístupu a nový plán byl založen primárně na infiltraci, výsadcích a hloubkových úderech na strategické cíle. Finové předpokládají, že aktuální ruské plány invaze jsou postaveny podobně.
Za třetí, Finové takovou invazi vůbec nevylučují. Počítají s tím, že by k ní mohlo dojít buď v omezeném rozsahu - v případě, že se Moskva po probíhajícím přezbrojení v souladu se schválenou doktrínou rozhodne "bránit zájmy ruské menšiny" v Pobaltí a jeho obsazením obnovit kontrolu nad Baltským mořem - nebo v rozsahu plném, kdyby totiž NATO pro pobaltské státy chtělo skutečně něco udělat a došlo k širšímu konfliktu. (Což autoři zjevně příliš nepředpokládají, neboť v poznámkách citují Henryho Kissingera, který možnost zásahu NATO v Pobaltí srovnal s pravděpodobností, že by Západ v roce 1956 válčil kvůli sovětské invazi do Maďarska.) Případně kdyby mělo dojít k širšímu konfliktu v Arktidě.
Za čtvrté, Finové považují dikci bezpečnostních dokumentů EU za fakticky jednoznačnější, než slavný článek 5 Severoatlantické smlouvy. Jinými slovy, opatrně očekávají, že by jim v případě vojenského napadení snad mohl podle vlastní úvahy lehce pomoci někdo z Unie, zatímco jejich členství v NATO by bylo fakticky jen politickým signálem bez konkrétní váhy - jinak řečeno, válčit jen kvůli Finsku v NATO nikdo nebude. A to ani Norsko, ani Dánsko. Tím spíš, že armády Severoatlantické aliance existují už jen jako zásobárny koloniálních jednotek do zámořských misí.
Za páté, pokud by mělo k invazi dojít, budou se Finové muset spolehnout především sami na sebe a jen v omezené míře mohou spoléhat na nedávno nabídnutou solidární pomoc Švédů. Přitom jim ovšem vážně hrozí, že by taková obrana mohla skončit ještě dříve, než začne.
Finské ozbrojené síly mají totiž na mírových stavech pouhých 30 000 vojáků a jsou založeny na všeobecné branné povinnosti. Ruské přípravy však ukazují, ze přes 40 brigád udržovaných v Západním vojenském okruhu v plné bojové pohotovosti (takřka 40% celkového stavu ruských pozemních sil v době míru), každá s celým praporem průzkumníků, teoreticky schopná nasazení do 1-2 hodin po obdržení rozkazu a některé rovnou na Karelské šíji či v jiných oblastech těsně za hranicí, mohou zahájit útok přimo z místa aktuální dislokace, tedy víceméně bez možnosti protivníka získat včas jasné varování o válečných přípravách. Kromě toho ruská doktrína klade důraz na zásadu, že vzhledem k letalitě současných zbraňových systémů (i jen konvenčních) prakticky není možno odolat překvapivému úderu. Jinak řečeno, finská mobilizace se nemusí stihnout, protože škody a zmatek už budou v době, kdy by na ni mělo dojít, příliš veliké. Jako posily a okupační jednotky může Moskva v daném regionu rychle mobilizovat nejméně dalších 20 záložních brigád.
Za šesté, už v polovině 90. let složky ruského generálního štábu akceptovaly přístup prosazovaný Alexandrem Duginem, že je třeba v budoucnu vyhnat z Eurasie námořní mocnost USA, s Německem se dohodnout na rozdělení sfér vlivu v Evropě a obnovit vlastní sféru vlivu přibližně v hranicích ruského impéria k roku 1914. To znamená, že sem spadá také Finsko. Přednedávnem to zcela konzistentně zopakoval aktuální náčelník generálního štábu a následně Finům potvrdil Vladimir Putin osobně. Pokud se nepodrobí, jsou považováni za nepřátele. - "Německá" Západní Evropa pak má být "finlandizována". Co to přesně znamená, viz výše.
Za sedmé, polovina území Finska je již aktuálně v dosahu raket Iskander-M umistěných jižně od Sankt Pětěrburgu. Pokud by byl stejný typ zbraně umístěn i na letecké základně Alakurtti v Murmanské oblasti, týká se to celého finského území, které pak může být s vysokou přesností zasaženo raketami s konvenční nebo jadernou hlavicí. V kaliningradské enklávě se kromě stejných raket Iskander (o nichž autoři v době vypracování studie dosud nevěděli) nachází také systém protivzdušné obrany S-400, který už nyní v kombinaci s baltskou flotilou zajišťuje, že by NATO - pokud by k tomu vůbec nalezlo politickou vůli - nedokázalo poslat posily do Pobaltí ani do Finska.
Za osmé, evropské země NATO nejen že nedokážou v případě potřeby účinně bránit alianční pobaltské státy, ale vzhledem ke zrušení teritoriální obrany a proměně jejich armád ve zdrojová tělesa koloniálních detašmentů, v nichž organizační koheze fakticky nesahá výše než na úroveň praporu, by dnes s výjimkou Británie nedokázaly bránit ani samy sebe. V Západní Evropě setrvačně převládá pocit, že válka je "zastaralá" záležitost a už k ní na tomto kontinentě nemůže dojít, takže by bylo zcela absurdní se na ni vážně připravovat. Postkomunistické státy NATO jsou sice ruským zbrojením probíhajícím paralelně s odzbrojováním Evropy znepokojeny, ale nedokážou západní partnery přesvědčit o reálnosti svých obav. S angažmá USA v Evropě se přitom (jak už jsem mnohokrát napsal jinde) do budoucna nedá počítat.
Za osmé, velmi početná ruská cvičení vesměs končí podle scénáře: Dovršili jsme plánované konvenční operace, výsledek pojistíme hrozbou nasazení taktických jaderných zbraní. Model lokalizace konfliktu v jaderné éře je z tohoto přístupu zcela zřejmý. V taktických jaderných zbraních má ostatně Rusko dokonce i nad USA výraznou převahu (odhady se podle Congressional Research Service pohybují v rozmezí 1000-6000 kusů, amerických je v Evropě zatím stále 180-200 kusů), zatímco Francie blokující odsun zbylých amerických hlavic do kontinentálních USA vlastní 60 kusů a Británie nic.
Za deváté, švédské analýzy ukazují, že jakkoliv je ruský zbrojní průmysl na tom stále personálně a technicky nedobře, po miliardových státních investicích realizovaných od roku 2009 se pomalu dostává do kondice a státní objednávky je schopen plnit přinejmenším na 70%. Pokud režim ustojí politické důsledky drastického předisponování prostředků ze sociálních a zdravotnických programů na zbrojení (zdravotnické výdaje mají do roku 2020 klesnout až o 50%), může své ambiciózní výzbrojní plány splnit jen s mírným zpožděním, tj. řekněme do roku 2025. Limit tedy není ekonomický, ale politický.
Za desáté, pokus Finska uzavřít spojenectví s USA by ve vztahu k ruské hrozbě přinesl zhruba stejné výhody jako nevýhody (relativně větší zahraničněpolitické krytí, ale větší motivace útočníka), takže vcelku nemá smysl o něm uvažovat.
***
Tvrzení, že Rusko zbrojí především kvůli možné budoucí hrozbě v Asii či eventuelně kvůli protiraketové obraně NATO, vůbec neodpovídá soustředění podstatné části pozemní armády v Západním vojenském okruhu, konkrétně v jeho severozápadní části, ani program výstavby vojenského loďstva, zejména značného množství vyloďovacích plavidel - část lodí ruské konstrukce staví kaliningradské loděnice, licenční typ Mistral je rozdělen mezi francouzské a ruské loděnice a bude specielně upraven pro působení v polárních oblastech.
Jen v roce 2012 v bezprostřední blízkosti finské hranice proběhlo nejméně pět ruských vojenských cvičení středního nebo velkého rozsahu.
Bude tomu tak nepochybně proto, že lyžařské oddíly zrádných Finů připravují zákeřné obsazení Zimního paláce v Sankt Petěrburgu.
Vytisknout28.1. 2014 / Štěpán Kotrba
Přibližování vojenských sil NATO v Evropě k hranicím Ruska vyvolává závažné geopolitické otázky o úmyslech původně obranné aliance NATO, nervózní diplomatickou rétoriku a symbolické, vojenské i ekonomické odpovědi Ruska. Jednou z nich je i umístění p...
18.1. 2014 / Karel Dolejší
Článek Maxima Šepovalenka Russian Preparations for Reduced Foreign Military Presence in Afghanistan (Ruské přípravy na omezenou zahraniční vojenskou přítomnost v Afghánistánu) umožňuje kalibrovat zprávy o tom, jak moc se údajně Moskva cítí ohrožena v...