Atraktivní témata českých médií

6. 1. 2014 / Daniel Veselý

Polistopadové sdělovací prostředky drží s výkladem dění okolo nás krok s prozápadním establišmentem. Můžeme proto hovořit o informačním obratu o 180 stupňů. Máme-li dnes na mysli politická témata, zdá se, že se jejich zprostředkování po ideologické rovině drží v rámci nově vytyčených hranic. Je vidno, že tuzemská a zahraniční témata jsou reflektována pravidelně podle ideologického zaměření.

Selektivní výklad dějin

Kritické hodnocení nového establišmentu Českou televizí sice na rozdíl od minulého režimu nabylo na intenzitě, ale přesto se vyrojila nová tabu a "posvátné krávy", o nichž se ve "slušné společnosti" mluví maximálně pološeptem. To se týká třeba odkazu Václava Havla, ikonizace Tomáše Garrigue Masaryka nebo podnikatelského umu Jana Antonína Bati. Naopak oslavované představitele a prominenty předlistopadových dob stávající sdělovací prostředky líčí záporně, někdy až démonicky.

V některých případech se dokonce začaly jiným způsobem interpretovat dějinné události -- i tentokrát na ně leckdy nahlížíme ideologickým filtrem, byť ne tak jednoduchým než dříve. To samé, byť v menší míře, platí i pro Český rozhlas, a jistě nás neudiví, že v týchž šlépějích jdou další sdělovací prostředky středního proudu: MF DNES, Lidové noviny, Hospodářské noviny, Reflex a další.

Po sametové revoluci svobodná média spojilo jedno pevné pouto: fascinace novým režimem, který se z Východu obrátil na Západ. Nový establišment taktéž adaptoval pravicový diskurz, a ten sílil či slábl podle toho, kdy u nás vládla levicová vláda nebo vláda pravicová. Reflexe domácích událostí se od vnímání dění v zahraniční příliš nelišila. I v tomto případě český tisk a veřejnoprávní prostor spíše dával přednost pravicovému úhlu pohledu na danou událost před levicovým. Tento trend přetrvává dodnes, a to navzdory globální ekonomické krizi, díky níž bylo možné postoj vůči řadě témat přehodnotit.

Dále je také patrné, že české sdělovací prostředky v podstatě kopírují kurz zahraniční politiky České republiky, na pravicovou nebo levicovou vládu nehledě. Problém tkví v tom, že neexistuje zásadní rozdíl mezi produkcí veřejnoprávního prostoru, jenž má plnit nároky všech svých koncesionářů, a produkcí "seriózního tisku" a bulváru. Existuje u nás vůbec informační neutralita a kredibilita, nebo musíme spoléhat na alternativní média, jejichž důvěryhodnost není rovněž zaručena? Odpověď může hledat každý podle své libosti.

Dvojí realita

Vedle Spojených států, zemí Evropské unie atd., tedy států západní civilizace, jež by okem českých médií vystačily na samostatný rozbor, existují zajímavé příklady ambivalentního postoje normalizačních a dnešních médií. Všimněme si pro představu, jak odlišně nyní tuzemská média reflektují dění na Kubě. Před listopadem 1989 šlo o spřátelenou zemi a tropický socialismus představoval obrovský úspěch "mezinárodního proletariátu" nad dlouhodobým "ústrkům nemilosrdného kapitalismu". Přes nesporné úspěchy kubánského režimu, zejména ve zdravotnictví, školství a sociální oblasti, je Kuba polistopadovými médii líčena jako jeden z posledních ostrůvků komunismu, a tudíž synonymum nesvobody. "Úspěchy castrokomunismu" se v tuzemských médiích v mžiku staly důkazem o neuskutečnitelnosti sociálního experimentu v praxi; špinavé nemocnice postrádaly základní vybavení, desítky disidentů trpěly ve věznicích, cenzury bylo dostatek, zatímco spotřebních věcí nedostatek -- takto jsou dnes poměry na Kubě líčeny i v "intelektuálních" tiskovinách, jako je Respekt. Jde tedy o opětovnou ideologizaci tématu, jeho nepochopení v geopolitickém rámci, obdobně jako v předlistopadové době.

Ideologická bulvárnost českých médií

Případ Kuby je ilustrativní, nicméně existují další atraktivní destinace (Rusko, Bělorusko, Írán, Palestina, Severní Korea, Čína...), jež jsou vesměs všemi tuzemskými médii pravidelně zohledňovány a mají několik společných aspektů: panují tam režimy, kterým Západ vyčítá nedemokratické zřízení, porušování lidských práv a údajnou hrozbu pro západní civilizační hodnoty. Běží zase o státy, jež s předlistopadovým režimem, potažmo médii, veskrze přátelsky vycházely.

Zarážející je skutečnost, že normalizační sdělovací prostředky šly s minulým mocenským aparátem propagandisticky v jednom šiku. Obdobným způsobem po Listopadu se znovu nabytou svobodou šla mainstreamová média, tentokrát v pravicovém pojetí, také na ruku novému režimu. Rozdíly v kvalitě a věrohodnosti informací zprostředkovávané demokratickými médií byly ale očividné: začala se vydávat řada nových tiskovin, svou činnost obnovila zakázaná periodika, objevil se internet a sociální sítě. V českém novinářském mainstreamu přesto dál víceméně panuje konsenzus s českou oficiální politikou doma a v zahraničí.

Na dvou aktuálních případech si názorně můžeme ukázat ideologickou servilitu a neprofesionalitu českých médií. První případ se týká popravy severokorejského předáka Čang Song-tcheka. Hongkongký bulvární zdroj Wen Wei vyslal do světa zprávu, že severokorejský vůdce Kim Čong-un nechal svého nevlastního strýce v kleci brutálně roztrhat 120 vyhladovělými psy.

Český mediální mainstream včetně veřejnoprávních médií ihned tuto žhavou novinku přebral, aniž by ověřil validitu informace minimálně ze dvou nezávislých zdrojů. Většina prestižních zahraničních deníků tuto zprávu jako nedůvěryhodnou ignorovala.

Kdyby se něco podobného stalo v jiném státě, například v Lesotho, možná bychom se o kruté popravě také dozvěděli, avšak české sdělovací prostředky by zajisté nepostupovaly tak zbrkle a nadšeně. Děsivá informace se přece odehrála v zemi, kde se pravděpodobně páchají všemožná zvěrstva, takže mnoho českých redakcí nemělo zprvu žádné pochybnosti o pravdivosti této zprávy. V tomto případě se ale ona "selektivita" témat v českém mainstreamu stala přímo učebnicovým příkladem.

Další aktuální téma pitvané ze všech stran českými novináři se týká tragického úmrtí palestinského velvyslance Džamál Muhammad al-Džamála v Praze.

Vzhledem k tomu, že jde o osobu, jejíž národ je v očích mnohých pozorovatelů spojený se sebevražednými atentáty, lze aktivitu sdělovacích prostředků pochopit.

Nicméně ČTK začala bezostyšně šířit lživou a poplašnou zprávu "z utajeného zdroje" o 70 "rychlopalných" puškách, které měly být nalezeny v rezidenci usmrceného diplomata. Přitom zbraní nalezených na místě bylo jen dvanáct.

A to se stále ještě neví, odkud se tam vzaly. Detailní pozornost novinářů se první řadě zaměřila na zbraně, jež byly nalezeny, nikoliv na možné pachatele atentátu, dále se pak mohli zaobírat vztahem České republiky se Státem Palestina a situací na Blízkém východě obecně. Dostalo se jim do ruky "sexy" téma, jež šikovně rozmázli, aniž by kvalitně vykonávali svou práci.

Vytisknout