Česká republika není policejní stát

6. 1. 2014 / Jan Potměšil

Jako jedna ze dvou úředních osob, která byla sdružením "Ne základnám" ostrakizována z důvodu, že uvedená organizace nebyla pozvána na dvoudenní konferenci MV ČR určenou zástupcům Policie ČR, dále obcím a městům dotčeným letošními protiromskými pochody a rovněž koordinátorům pro právo shromažďovací na krajských úřadech, si dovoluji na otevřený dopis stručně zareagovat, a to ryze a pouze za sebe (proto nechť prosím případné reakce směřují pouze na moji osobu).

Podrobná oficiální reakce ministra vnitra bude předpokládám v přiměřeném čase zpracována, přesto mi nedá nepodat stručně svůj osobní pohled, resp. pokus o uvedení tvrzení sdružení na pravou míru. Když už jsem byl sdružením postaven na pranýř a první vlídné reakce typu "styďte se!" již přicházejí do mého pracovního e-mailu.

Sdružení Ne základnám především v reakci na nedávno vydaný Manuál k právu shromažďovacímu opomíjí, že se nejedná o komplexní podklad, ale pouze o "upgrade" Manuálu vydaného v roce 2009 (jak je ostatně hned v první větě "nového" manuálu zmíněno), který obsahuje většinu judikatury, jejíž prezentace se sdružení domáhá, kdy další judikatura je podrobně citována v "upgradu" z roku 2013; pro Manuál z roku 2009, který je stále aktuální a použitelný ZDE

V podrobnostech lze krom jiného uvést, že Ministerstvo vnitra opakovaně upozorňuje při své metodické činnosti na nutnost restriktivního výkladu omezení práva shromažďovacího, např. i jde-li o zmiňované riziko omezení dopravy (obcím je vysvětlováno, že v praxi dané omezení prakticky nikdy nepřipadá v úvahu), nebo např. na absenci nutnosti podrobení se jakékoliv povolovací povinnosti, jde-li o akcesorické činnosti při konání shromáždění, viz sdružením zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 18.2.2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08, resp. viz metodický podklad Ministerstva vnitra z roku 2010 in fine (Manuál z r. 2013 neuvádí to, co je již obsaženo v předchozím Manuálu z r. 2009 nebo ve dříve vydaných stanoviscích, známých dotčeným orgánům veřejné moci a dostupných nejen na stránkách Ministerstva vnitra, ale např. i v programu Aspi).

Ministerstvo vnitra se samozřejmě zabývalo i možností posuzovat skutečný účel oznámeného shromáždění, viz např. Manuál z r. 2009, s. 19, byť v praxi je takové posouzení, které by obstálo v soudním přezkumu, takřka nadlidským úkolem a v praxi jde o možnost spíše teoretickou (jakkoliv částí občanské veřejnosti často požadovanou, přes fakticky velmi restriktivní judikaturu Nejvyššího správního soudu).

V souladu s rozsudkem ESLP ve věci Oellinger proti Rakousku ze dne 29.9.2006, č. stížnosti 769001/01, také Ministerstvo vnitra opakovaně zdůrazňuje i to, že formální konkurence dvou shromáždění na tomtéž místě ještě automaticky neznamená, že později oznámené shromáždění musí být zakázáno, ale úřad má působit k tomu, aby se pokud možno mohla konat shromáždění obě (příkladem naplňování dané zásady budiž např. rozhodovací praxe Magistrátu hl.m.Prahy, kdy se na jednom náměstí současně konají třeba i tři shromáždění). K tomu pak slouží i sdružením kritizovaná pobídka ke komunikaci mezi úřadem (tj. obecním úřadem, coby představitelem státní správy), která je nutnou podmínkou klidného průběhu řady shromáždění, a svolavateli. Takový postup je zákonem předpokládaný, správními soudy vyžadovaný a i z hlediska zdravého rozumu logický a potřebný.

Jde-li o výkon práva petičního, je pak třeba upozornit, že žádné právo není absolutní ve vztahu k ostatním právům či jiným ústavně zohledňovaným zájmům chráněným zákonem (např. zajištění veřejného pořádku) a úřady či Policie ČR musí řešit i případy, kdy např. jednotlivec pod záminkou konání petice ruší hlasitou reprodukovanou hudbou či jinými projevy řádně ohlášené shromáždění, tedy zasahuje nelegitimně do práv jiných. Jde-li o střety s jinými ústavními právy či povinností orgánů veřejné moci zajistit veřejný pořádek, lze zde citovat usnesení Ústavního soudu ze dne 19.2.2013, sp. zn. II. ÚS 3503/11, kde se mj. uvádí: " Žádné právo není absolutní ve smyslu jeho neomezenosti. Každé právo, i to, které je řazeno mezi absolutní práva, je omezeno právy ostatních. Je třeba řešit proporci mezi právy více subjektů a vyhodnotit, které z nich má v konkrétní situaci přednost. (...)".

Jinými slovy, na jedné straně je třeba maximálně přispět a působit k tomu, aby byl umožněn výkon práva shromažďovacího, resp. dalších ústavních práv, na druhé straně je ale třeba řešit i konflikty jednotlivých ústavních práv, konflikt výkonu určitého práva s veřejným pořádkem a povinností zajistit bezpečí ne-účastníků a veřejnosti.

Svolavatel jednoho shromáždění či pořadatel petiční akce je jen málokdy sám, ale vedle něj koexistují jiná shromáždění, veřejnost či jiné zájmy, a to zájmy stejně významné či akce stejně intenzivně akcentující své právo na existenci, projev a uplatnění. Ministerstvo vnitra proto pozorně sleduje veškerou judikaturu i mezinárodní vývoj a snaží se poskytovat, např. i v rámci konzultačních dnů pro koordinátory krajských úřadů, ale i v jiných svých výstupech či v ad hoc poskytovaných stanoviscích, maximum potřebných informací a návodů, aby bylo uvedených cílů dosahováno.

Česká republika však skutečně není policejním státem a Ministerstvo vnitra neřídí přímo a direktivně ani Policii ČR, ani obecní úřady, a proto konkrétní podoba toho kterého postupu obecního úřadu či bezpečnostního opatření Policie ČR, tím méně obecní policie, není pod kontrolou ústředních orgánů státní správy. Ty mohou pouze doporučovat, nikoliv nařizovat. Ochrana před nezákonnými zásahy veřejné moci je pak v kompetenci soudní moci.

Závěrem nechám stranou reálnost konání metodické a "síťovací" akce pro dotčené orgány veřejné moci, reagující na letní vlnu protiromských pochodů, i za účasti celého spektra občanské společnosti, která se právem shromažďovacím či otázkami souvisejícími zabývá (zastoupena byla alespoň Agentura pro sociální začleňování). Mj. s ohledem na omezenou kapacitu místa konání konference, počet zástupců dotčených orgánů veřejné moci, jimž byla akce primárně určena (přes 70), a ubytovací kapacitu a nutnost zajistit zázemí a stravu pro účastníky. Kdy každý další, kdo by na akci vedle sdružení pozván nebyl, by se cítil dotčen a nedůvodně opomenut (vyloučit pak nelze ani podobné neméně naléhavé výtky a dopisy ze strany krajní pravice) . To podstatné, co chci říci, je to, že právu shromažďovacímu je ve světle judikatury vrcholných soudů věnována intenzivní pozornost, odborné veřejnosti nejsou zatajovány žádné klíčové judikáty z oblasti práva shromažďovacího a ani nikdo nikoho nenavádí k nezákonnostem (proč také?!).

Do budoucna proto uvítám jakoukoliv věcnou diskuzi o konkrétních problémech, které by mohly přispět k naplňování zásady zákonnosti výkonu veřejné správy, jakož i k rozumnému vyvažování ústavně relevantních zájmů, aniž bychom k diskuzi předpojatě a neinformovaně přistupovali jako k zápasu se "zlým" státem, jehož jediným zájmem je potlačování ústavních práv občanů. Tak tomu totiž opravdu není. Zorganizuje-li sdružení Ne základnám vlastní "stínovou" konferenci pro občanský sektor, kam jako hozenou rukavici "uzavřené" státní byrokracii pozve i nějakého toho "zlého" byrokrata, rád nabídku na podrobnější diskuzi a konfrontaci s odlišnými názory přijímám.

V úctě

Jan Potměšil

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 6.1. 2014