TŘÍKRÁLOVÉ ČTENÍ:

Tři králové

6. 1. 2014 / Jan Neruda

Ustoupil jsem v slušné uctivosti do pokoje a oni šli za mnou. Zůstali stát hned u dveří, snad jim byla prostá má jizba až příliš chudá. Já ale, překonám dojmem nenavyklým -- králové mne navštěvují velmi zřídka --, klesl jsem na sedadlo. Stáli a zpívali si. Naslouchal jsem, hleděl jsem -- ba vpíjel jsem se v jich vznešené, královské postavy. Každý z nich byl vznešený skoro přes loket. A bylo mně, jako by jizbou vanula peruť velebnosti.

Dozpívali a nastalo ticho. Poněkud trapné, přiznám se. Monarchové koukali na sebe, začali přešlapovat a na jejich tváři jevila se jakás ouzkost. To je zcela přirozeno, neboť "ba velmi úzkostně stojí se to na výši lidstva" stojí napsáno u Grillparzra. Cítil jsem, že konečně se musím odhodlat a začít. Ale o čem jen honem mluvit!

"Monarcho," pravím konečně k tomu, o kterém jsem soudil dle jeho bot, že patří z nich k nejstaršímu panovnickému rodu, "pokud vím, odpočívají tvoje královské kosti v kolínském dómu nad Rýnem. Pěkný kostel -- tuze pěkný -- -- jak náleží pěkný --"

Oslovený učinil svými vznešenými ústy jakýs zcela zvláštní pohyb, kterému jsem nerozuměl. Vypadal tak, jako když neurozený člověk otevře hubu.

"Kterýpak z vás," pokračoval jsem zas, hledaje nit rozmluvy, "kterýpak z vás je -- Kaš -- párek?" -- "Kašpar" mně totiž nechtělo přes jazyk, zdálo se mně trochu neuctivé.

"Hihihi!" znělo to v skupení královském. -- Tenhleten je Kašpar!" vypravil pak jeden ze sebe a ťuknul prstem souseda pod lopatku. Ťuknutý se zachvěl, polechtaloť ho dotknutí prstem. Vida, Koubek má pravdu, že "jsou králové lechtiví"!

"A kterýpak je 'černej vzadu' -- ?" Ale sotva jsem ta slova pronesl, zahalil jsem si studem tvář. Cítil jsem, že jsem byl pronesl něco náramně neslušného.

"Tenhleten je černej vzadu," znělo ze skupení. Udiven jsem pohledl vzhůru.

"A jakpak se jmenuješ, ty třetí?" ptám se dále.

"Josef Malina."

"Tak! Sáhl jsem si na čelo -- nová záhada! Jak známo, vypravuje nám svatý Matouš jediný z evangelistů o "mudrcích přibylých od Východu". Nenazývá jich králi a nezná také jejich jmen. "O sedm set let později," četl jsem kdesi, "tvrdil najednou učený bohoslovec Beda, kněz northumberlandský, že byli potentáty a jmenovali se anglickými jmény Kašpar, Melichar, Baltazar. Pozdější učení bohoslovci tvrdili, že se jmenovali jinak: "Apeles, Amarus, Damascus -- Ator, Sator, Peratoras -- Magalach, Galgalat, Satracen --" A tu přijdou ti potentáti a jeden z nich tvrdí, že se jmenuje Josef Malina!

Přistoupil jsem blíž, abych jim holdoval. Potentát Malina měl u košile odtržený límec a na obnaženém krku krvavý pruh, jako by ho někdo teprve před chvílí nehtem rejp.

"Monarcho, ty jsi se pral!" pravím uctivě.

"To mně udělal tadyhle Krystl" žaloval monarcha na monarchu vedlejšího. Mne projela myšlenka přímo ďábelská -- my demokraté nestojíme přece za nic! Jakpak, myslím si, kdybys mezi ty tři krále rozsil símě nesvornosti! Kdybys jim dal sumu, která se nedá třemi dělit!

Sáhl jsem do kapsy a vyndal pět krejcarů. "Tadyhle je na paklíček tříkrálového," povídám. "Hihihi!" chechtali se potentáti. Ještě jsem je poprosil, aby šli cestou jinou nazpět do své vlasti, aby se nevraceli víc ku králi Herodesovi a neprozradili mu, kde mne našli. Pak jsem zavřel za nimi dvéře.

Po chvilce strhl se venku strašný řev a vyskočil jsem od stolu. Když jsem odevřel, slyšel jsem, jak dva králové rychle čapou po schodech dolů, třetí seděl na zemi a bečel. Byl to král Krystl. "Štěchovský mě fackoval!" bědoval úpěnlivě, -- tedy Štěchovský, Malina, Krystl! -- Š + M + K + --

Fejeton, zveřejněný v Národních listech v lednu 1877, z  vybral fejetonů Jana Nerudy Tomáš Koloc.

Vytisknout