Vánoční poděkování

18. 12. 2013 / Štěpán Kotrba

Je třeba ocenit všechny, kteří se podíleli na mimořádném vysílání k povodním na všech stanicích ČRo i na ČT24. Podíl na sledovanosti zpravodajské ČT24 s hodnotou 20,38 % se stal dosud absolutním maximem od začátku vysílání ČT24. V tom je síla veřejné služby a proto je nenahraditelná. Pomáhala. Přinášela klíčové a přitom přesné informace v rozsahu a množství, v jakém by si to žádná komerční stanice nemohla dovolit. Dávala naději. Pocit sounáležitosti, nesenzacechtivé zpravodajství, přitom naplněné i emocionálně vypjatými situacemi a mnohdy pohnutými osudy jednotlivců.

Díky patří všem regionálním redaktorům a technikům, kteří zapomněli na pracovní dobu, spali v kancelářích, či na rozbahněném parkovišti v přenosovém voze. I v těch nejvypjatějších chvílích fungovaly trasy, nespadly servery, neporouchalo se odbavovací pracoviště. Díky, lidi.

Díky Vláďovi Keblúškovi za stoický klid a nezúčastněnou profesionalitu při každodenním nasazení v politickém chlívku.

Je třeba ocenit, jak se Česká televize zapojila programovým blokem Filmová Evropa na ČT art do mezinárodního festivalu Eurovision Film Week. Slovinský film Díky za Sunderland (RTVSLO), maďarský film Nebeský ptáček (MTVA) a německý film Krauseho kúra (ZDF), švédsko-francouzská industriální hudební komedie Zvuk hluku a německo-rakousko-francouzská koprodukce Lurdy přinesly neuvěřitelnou spoustou originálních nápadů, laskavého humoru i kvalitního filmařského řemesla. Není například divu, že Lurdy (2009) na festivalu v Benátkách dostaly hned čtyři ocenění: Cenu za nejlepší ženský herecký výkon, Cenu FIPRESCI, Cenu katolických filmových tvůrců i Cenu ateistů a agnostiků... Programovým pracovníkům ČT za tento filmový zážitek patří dík.

Doufám, že uvidíme i další filmy z tohoto balíku - zajímal by mne kosovský film Agnus Dei, španělský film Clara Campoamor či arménský film Nedívej se do zrcadla. Kdy jste měli možnost vidět film či knihu z Arménie? Já se setkal například kdysi dávno s vynikající symbolickou imaginativní filmovou poémou Sergeje Paradžanova na motivy životopisu arménského básníka 18. století Sajata-Novy - Barva granátového jablka (1968, který silně ovlivnil filmový jazyk Věry Chytilové ve Hře o jablko - 1976) či s jeho nejslavnějším filmem Stíny zapomenutých předků či s knihami Perče Armenakoviče Zejthuncjana, když v roce 1979 vyšla Legenda dvacátého století...

Zvláštní poděkování patří programovému řediteli Milanu Fridrichovi - za Filmový klub a cyklus Velikáni filmu. Za to, že se i já, odkojený přednáškami a projekcemi z dějin světové kinematografie A. M. Brousila a Jana Bernarda v MKP, na FAMU, v Adrii či ve filmovém klubu Olympic se dnes rád dívám na ČT1 i ČT2, aniž bych propadal depresi z hlupáků, kteří nakupují filmy. Za kultovní britský sci-fi seriál Pán času (Doctor Who), za Jamese Bonda. Vyhlídku na vraždu či Quantum of Solace jsem třeba ještě neviděl... Za Poslední pokušení Krista podle knihy Nikose Kazantzakise, které se vysílá ve čtvrtek 19. 12. (berte to jako pozvánku). Za cyklus Akira Kurosawa. Za Americké nezávislé léto - Bezstarostná jízda je fascinující. Za cykly Emir Kusturica, Michelangelo Antonioni, Luchino Visconti, Ingmar Bergman a Federico Fellini - klasiku filmových klubů. Amarcord jsem si zamiloval už v mládí, stejně jako Smrt v Benátkách či Zvětšeninu. Fridrich se nebojí nízké sledovanosti a očekává náročné diváky. A ono je jich víc, než by jeden čekal. Za cyklus Francis Ford Coppola. Doufám, že uvidím znovu i Apokalypsu. Za Dr. Divnolásku. Za Racka Jonathana Livingstona, který je ukázkou úžasné filmařiny. Za kubánskou kinematografii a Buena Vista Social Club. No prostě je toho moc. S Fridrichem se vrátil do České televize profesionální programmer, u kterého i Alain Delon je klasika.

Gabriele Noskové, programové dramaturgyni, Janě Kopecké, vedoucí plánování a skladby ČT2 a Simoně Noskové, vedoucí plánování a skladby ČT1 především za to, že to s Fridrichem vydrží... A že se program obou stanic výrazně zlepšil (až na výjimky - "undergroundových" a "havlovských" pořadů je opravdu až moc, v tu chvíli přepínám na Novu Cinema, za trest).

Aleně Procházkové, Radce Faltínové a Farah Curry, tlumočnicím do znakového jazyka. Ty ocení nejvíce ti, kteří neslyší. Grafikům a autorům vynikající webové prezentace cyklů filmů a vlastně i grafikům a programátorům celého obrovského webu ČT. Ajťákům za to, že ten web furt konzistentně funguje.

Autorům multimediálního velikonočního a adventního kalendáře ČT, internetového hřiště TyYo a webu dětské stanice Déčko, které na rozdíl od hloupé dramaturgie této stanice za něco stojí. Vymyslet tolik interaktivních multimediálních hříček a poskládat je na tak malý prostor s tak obdivuhodným vkusem a smyslem pro proporce je umění. Stejně jako najít ilustrátorku - výtvarnici s velkým V. A to Lucie Lomová je. Kdo jsou ti hračičkové, kteří to dali dohromady? Kdo jsou programátoři této webové složitosti? Bohužel nevím. Zde má Česká televize obrovský dluh vůči popularitě svých tvůrců. Poděkovat za odvedenou práci je povinnost. Měl by vědět i generální ředitel, který doposud sám nevytvořil nic. Nakoupit ve velkém balíky "veřejnoprávních" pořadů ze zahraničí umění není.

Pavlíně Amálii Kvapilové - za to, jak spolu s Milanem Fridrichem a dalšími vydupali ze země a téměř proti všem Planetu Zemi 2012, Hyde Park a Hyde Park Civilizaci. Za dramaturgii tohoto maratónu nemírně náročných pořadů. Za neúnavnost, z jakou Pavlína budovala Nová média. Za odvahu zkoumat neprozkoumané a rvát se za realizaci nového, zejména za trend "open journalism" - přes všechny dětské nemoci. Ne ovšem za to, jak se ve své politické naivitě zapletla do cizích intrik a už vůbec ne za to, že se stala mluvčím lidí, kteří měli z televize veřejné služby odejít už dávno - a beze cti.

Danielu Stachovi za profesionalitu, s jakou moderuje Hyde Park Civilizace a celému týmu pořadu za jeho přípravu.

Danielu Takáčovi za korektní moderování Hyde Parku. Kéž by ČT měla takových moderátorů víc.

Desítkám pro většinu diváků neznámých redaktorů, kameramanů a střihačů zpravodajství, bez nichž by nešlo udržet ČT24 v chodu. Na jejich každodenní neviditelné práci stojí a padá veřejná hodnota i sledovanost stanice. Škoda jen, že pár doposud nepostižitelných darebáků, prosazujících si svou politickou agendu či skrytou reklamu, jim tu poctivou práci kazí. Prosím ale všechny diváky, aby rozlišovali. Stovky reportáží jsou natočené s naprostou řemeslnou profesionalitou a my si při koukání na bednu všimneme akorát té jedné, u níž nějakej hajzlík za režijním pultem provedl manipulaci s rychlostí záznamu či při níž režisér prostřihl cynickej "ilustrační" záběr v rozporu se slušným vychováním i pravidly... Všímejme si těch stovek reportáží, poctivě udělaných. A díky za ně.

Byl jsem upozorněn, že jsem opominul dlouhodobě vysoký standard přímých sportovních přenosů z mezinárodních akcí, kdy je Česká televize hlavní broadcaster. Jo. Zapomněl jsem. Možná je to tím, že nesportuji. Nicméně - kvalita zajištění vysílání je považována za jednu z nejlepších v Evropě. Špičková kvalita komentátorského týmu je dlouhodobě známa, ale málokdo v minulosti ocenil vynikající práci technické podpory na přenosových vozech a výbornou kameramanskou školu...

Dík patří i Ivo Ferklovi a týmu jeho spolupracovníků, kteří se starají o to, že technika funguje - Jiřímu Jirešovi, vedoucímu přenosové techniky, Zdeňku Staňkovi, vedoucímu techniky objektu zpravodajství a dalším. Pavlu Hanušovi, vedoucímu projektové kanceláře ČT a tvůrci digitalizace ČT, jehož práce není pro diváky viditelná, ale bez nějž by mnohé v ČT nebylo.

Vítu Kolářovi - za bezmeznou trpělivost a povahu pandy.

V Českém rozhlase bych chtěl poděkovat zejména

Lucii Výborné, Janu Pokornému, týmu Radiožurnálu, technikům a multimediálnímu oddělení. Pokorný s Výbornou 48 hodin moderovali v kuse ve skleněné kukani uprostřed Václavského náměstí. Společně s 90 hosty vytvořili nový český rekord v moderování. Díky tomu se devadesáté narozeniny rozhlasu dostaly i do hlavních zpráv na Nově. Oni těch 48 hodin vydrželi, servery YouTube to nakonec vzdaly. Ten přenos si pustilo skoro 26 tisíc lidí. Bylo to výborné a pokorné.

Evě Ješutové a 34člennému autorskému týmu knihy "99 významných tvůrců rozhlasových dokumentů", už třetí publikace o rozhlasové historii, která si drží svůj vysoký standard kvality. Protože co nevědí oni, to asi neví nikdo. Neskromně přiznám, že v tomto případě mám malý, ale opravdu jen malý konflikt zájmů - to co nevěděl nikdo ani v archivu, jsem do jednoho hesla napsal já... Aby se na některé autory "náhodou" nezapomnělo.

Autorům a redaktorům odborného časopisu Svět rozhlasu za obětavost se slibem, že o tento časopis nepřijdou.

Zuzaně Charvátové a jejímu týmu rešeršistů a anaytiků, kteří se hlavou snaží prorazit zeď blbosti, nechuti a instinktivního odporu, která je obklopuje. Za to, že celý rok překračovali s moudrostí indických slonů klacky jim házené pod nohy a neklopýtli. Dalo to fušku.

Zoře Jandové a týmu Rádia Junior. Nová stanice pro děti začala na nule, ale už z prvního RadioProjektu si bez větší kampaně odnesla úspěch v podobě 7000 posluchačů denně a 17 000 týdně. Nestaví, jako Déčko České televize, na "akvizicích" cizích a místy kulturně i sémanticky nesrozumitelných programů. Tvoří v polních, téměř improvizovaných podmínkách za obrovského vypětí malého kolektivu autorů novou a naprosto záslužnou tradici původního českého dětského rozhlasového obsahu.

Martinovi Veselovskému za absolutně profesionální a korektní vedení politických diskuzí. Tu první prezidentskou vidělo na YouTube skoro 60 000 lidí, ani k tomu nepotřeboval Kongresové centrum jako Václav Moravec. Veselovský je dnes daleko lepší než sebestředný Moravec.

Zástupci šéfredaktora Radiožurnálu Martinu Ondráčkovi za buldočí vytrvalost, která je neviditelná, ale po čase ji slyšíte. Každodenní boj s neprofesionalitou je dlouhý a vyčerpávající.

Lukáši Hurníkovi a jeho lidem za Wagnerovský maraton. Vltava na konci srpna zrušila běžný program a vysílala opery Richarda Wagnera patnáct hodin v kuse. Ti nejodvážnější seděli několik hodin přímo v rozhlase. Krystaličtější veřejnou službu těžko najdete.

Autorům Rádií Retro, protože všechny tři dosud zveřejněné kompilace z rozhlasového archivu se povedly. Doufám, že daleko dříve než za dalších devadesát let se dočkám pokračování. Rozhlasová historie je napínavý román, který nekončí.

V tomto cyklu zejména Filipu Rožánkovi za jeho maratón Srpen 1968. Na Facebooku ho vidělo skoro 370 000 lidí, tisíce jich odebíraly příspěvky v reálném čase, vzniklo PDF a verze pro čtečky, děkovné ohlasy neberou konce... A kromě toho to byla po dlouhé době první příležitost, jak si přečíst jména všech rozhlasáků, kteří to vysílání tehdy dělali (a poděkovat jim).

Celému týmu Rádia Wave - za službu mladé generaci. Za to že přežili až dodnes.

V ČTK je třeba poděkovat zejména fotoreportérům, jejichž profesionalita mnohdy zachraňuje špatné články v tisku. Alespoň je se na co koukat, když není co číst. Četkařského foťáka poznáte podle nejtěžšího fotoaparátu a nejkrásnějších fotek. A to nejen na soutěži Czech Press Foto...

Jako vždy, na někoho jsem určitě zapomněl. Nemějte mi to za zlé. Desítky z vás neznám ani já a přitom by to bez vás nešlo. Krásné vánoce a o něco lepší rok příští. Jo, a děkuju. Snad za nás za všechny.

Vytisknout