Kauza Century 21: Česká advokátní pohoda

16. 12. 2013 / Jan Maršálek, Dana Krudencová

Pan M. by si možná nebyl sáhl na život, kdyby byl věřil tomu, že má za sebou alespoň nějaké odhodlané zastání. Nejde ale "jen" o naše jednotlivé osudy. Česká advokátní komora nedokázala rozpoznat, že jde v naší kauze o problém důvěry v advokátní stav, která byla narušena z jeho nitra.

Je tomu několik dnů, co advokát a přispěvatel Britských listů Aleš Uhlíř "uvažoval ze všech možných stran" o tom, zda se Česká advokátní komora přece jen nezachovala poněkud macešsky k padesátce klientů advokáta Miloše Vlasáka, kteří v jeho "úschově" přišli o více než 60 miliónů korun. Uhlíř přitom došel k závěru, že má zcela pravdu mluvčí advokátní komory Iva Chaloupková, která veškerou kritiku adresovanou ČAK odmítla. Nevíme, zda o této otázce Uhlíř uvažoval v křesle u zapáleného krbu, víme ale, že se snažil své čtenáře alespoň přesvědčit o své nestrannosti -- sám Uhlíř se v minulosti s ČAK dostal do nakonec ne zrovna uspokojivě vyřešeného sporu. A víme také jistě (i z osobní komunikace), že se Uhlíř při svých úvahách ze všech možných stran zapomněl informovat o argumentech strany poškozené. A že je mu to jedno.

Internetové stránky "Kauza Century 21" ZDE

Jako koordinátoři skupiny poškozených klientů realitní kanceláře Reality 21 Century 21 bychom proto na tomto místě rádi uvedli alespoň základní argument, na kterém svoji kritiku ČAK stavíme. Dovolíme si přitom tak trochu přeskočit Uhlířovo plaidoyer, které je až příliš pragmatické (a v detailech, které zde taktéž pomíjíme, poněkud nevkusné): advokáti nejsou žádní boháči, nelze od nich dost dobře požadovat, aby oněch více než 60 miliónů mezi sebou vybrali.

Rozhodně to nejsme my, kdo by k této reduktivně počtářské logice ČAK přemlouval. Ještě před jejím případným nástupem je totiž třeba vyřešit otázku, chcete-li, mravní: proč by se vůbec ČAK měla cítit zavázána k tomu, aby těm, které okradl její někdejší člen, jakkoli pomáhala?

Snad proto, že podle vlastních slov "garantuje kvalitu právních služeb advokátů" (viz web ČAK). Snad také proto, že dodnes (!) doporučuje advokátní úschovu jako vhodný způsob zabezpečení finančních transakcí spojených s prodejem nemovitostí, a to navzdory tomu, že naše kauza jasně odhalila systémovou slabinu této služby. Snad také proto, že v našem případě dosud dělala všechno proto, aby nám naši pozici ještě zkomplikovala (jmenováním ustrašeného zástupce za zatčeného Vlasáka a zadržováním informací). Toto vše by podle nás k ospravedlnění našeho očekávání aktivnějšího přístupu ČAK stačilo. Je tu ale ještě další, možná nejsilnější důvod k tomu, aby naši kauzu přijala ČAK za vlastní. Důvod, který je třeba hledat na docela jiné úrovni.

Situace, ve které jsme se ocitli, je v něčem paradoxní. Byli jsme okradeni advokátem (dlouhodobě nicméně tvrdíme, že suma odpovědností je větší než nezpochybnitelná odpovědnost samotného M. Vlasáka), okradeni o majetek, ale také -- a to je důležité -- o důvěru v advokáty. Nejde o nic banálního: všichni jsme totiž nyní závislí na advokátech, kteří nás stojí nemalé prostředky, v situaci materiálně složité a právně přinejmenším nepřehledné a nejisté (ve hře je odpovědnost realitní kanceláře, ale také účast na škodě ze strany kupujících). Bez advokátů, kterým nám nezbývá než důvěřovat, se nyní zkrátka neobejdeme, přestože si jako laici nezřídka klademe otázku, zda se opravdu zájmy našich advokátů vždy shodují s našimi. A jsme na nich závislí tím více, že bohužel považujeme za nezbytné uplatňovat co možná nejúčinnější dozor nad vším, co by v ideálním světě samostatně opatřily instituce k těm kterým úkonům zřízené: to se netýká jen poněkud kabinetním způsobem vedeného policejního vyšetřování, ale také -- a není to žert, k tomu skutečně došlo -- domáhání se našich práv u ČAK.

Co pro nás tedy mohla Česká advokátní komora udělat? Mohla nám ze svých řad poskytnout toho nejlepšího obránce našich zájmů: nejen pro náš spor s Milošem Vlasákem, ale také pro ten, který vedeme proti realitní kanceláři, s níž advokát Vlasák úzce spolupracoval a která se neostýchá vyhrožovat nám za zveřejňování informací právními postihy; její reprezentant nám také mohl pomoci v naší snaze o zefektivnění vyšetřování vedené Policií, na jejíž znepokojující poklidnost mimochodem Aleš Uhlíř sám poukázal.

Na všechno jsme my -- okradení klienti v kritické životní situaci -- zůstali sami. Kdyby se ČAK byla zachovala jako funkční instituce, a nikoli jako zájmový spolek, podpůrná organizace či obchodník s certifikáty způsobilosti, nemuseli by se např. manželé T., trvale žijící v Německu, ničit pochybnostmi o tom, zda jejich advokát nezneužívá jejich oslabení tím, že provádí zbytečné úkony.

A pan M. by si možná nebyl sáhl na život, kdyby byl věřil tomu, že má za sebou alespoň nějaké odhodlané zastání. Nejde ale "jen" o naše jednotlivé osudy. ČAK zkrátka nedokázala rozpoznat, že jde v naší kauze o problém důvěry v advokátní stav, která byla narušena z jeho nitra. Ve chvíli, kdy ČAK usiluje o to, aby byla oprávněna vyvolávat v lidech důvěru užíváním státního znaku (aby se její "garance" tvářily ještě seriózněji), se tak paradoxně lhostejností k naší situaci a počtářskou argumentací přiznala spíše než k veřejné prospěšnosti ke své podnikatelské podstatě.

Vytisknout

Související články

Obsah vydání | Pondělí 16.12. 2013