Nad vzpomínkami Petra Uhla

Dělal a dělá to, co pokládá nejen za správné, ale i spravedlivé

16. 12. 2013 / Milan Daniel

S Petrem jsem se seznámil tak, že jsem se po zjištění, že na Bory z Mírova "přibyl" protáhl na "přijímač" (přijímací oddělení) a přinesl mu krabičku startek. Přáteli jsme být nikdy nepřestali, přestože jsem se o dva roky později, znovu ve vazbě, naivně rozhodl, že přechytračím Státní bezpečnost a na oko jí podepíši spolupráci. Petrovi, který i to v právě vydané knížce svých vzpomínek zmiňuje, jsem to krátce poté, co jsem na to konto dostal od Husáka milost, řekl a z prostředí politické opozice se na dlouhá léta stáhl.

Své tehdejší selhání pociťuji i po tak dlouhé době jako hluboké osobní trauma, jehož se nikdy nezbavím, jakkoliv se pro to snažím svými aktivitami něco dělat. Petr Uhl i jeho žena měli plné právo přede mnou zavřít dveře. Ale neudělali to a já jim -- bez patosu - vděčím za to, že mohu žít.

Když jsem se Petra později ptal, jak ta dlouhá léta -- v kriminále strávil celkem devět let -- přežil, řekl mi, že se nikdy nenudil, protože přemýšlel. Pro něho typické: aby si uchoval integritu, vytvořil si vnitřní svět, v němž žil bez ohledu na to, co se dělo kolem něho. Ne každý to dokázal a jak jsem výše napsal, i já jsem v jistém okamžiku vlastní život zobchodoval tak, aby to bylo pro mne (zdánlivě) výhodné. Petr Uhl dělal to, co pokládal za správné a dělal to nejen tehdy, ale po celý svůj dosavadní život.

Dnes je mi osmašedesát, mému nejlepšímu a nejdražšímu příteli, který letos po těžké nemoci tak říkaje slezl hrobníkovi z lopaty, skoro o pět let více. Jsme staří muži, máme už dávno dospělé děti, vnoučata. Já dokonce i dva pravnuky, protože moje dcera se narodila pět let předtím, než mne poprvé zavřeli.

Petr Uhl si svým viděním světa a osobitými reakcemi na společenské dění, jež vyjádřil ve stovkách, možná tisících politických komentářů, vyrobil kromě sympatizantů i spoustu nepřátel, protože neuvažuje zkratkovitě. Vždy pečlivě zvažuje pro a proti, pečlivě a přesně argumentuje, a třebaže se občas i zmýlí, nikdy vědomě. Koná podle svého přesvědčení, dělá to, co pokládá za správné. Stejně jako se celý život staví proti paušalizujícímu rasizmu, použití násilí, za lidská práva, odmítl podpořit i lustrační zákon, jejž pokládá za novou křivdu vůči lidem, kteří byli odsouzeni, aniž by byli spravedlivě souzeni. Nejen za to, ale zejména za to si Petra vážím.

Knížka vzpomínek případně nazvaná Dělal jsem, co jsem považoval za správné (vychází v nakladatelství Torst), obsahuje spoustu podrobných faktografických údajů o době uplynulých čtyř desetiletí viděné očima člověka, který do ní byl ponořen, aniž by se v ní rozpustil. Netvořila se lehce, protože Petr Uhl ji nepochybně pokládá za svůj odkaz a dal si pro něj typicky záležet na tom, aby byla co nejúplnější a nejpřesnější. Napsal ji s ním Zdenko Pavelka, jehož spolupráce na knize je nenápadná, ale určovaná stejným cílem. Sáhnout by po ní měl každý, kdo chce vědět více o tom, jak se dá v pravdě žít, byť nás okolí topí ve lži.

Těším se na to, až jednou budu vyprávět svým dnes čtyřměsíčním vnukům Radkovi a Tomášovi o rytíři ducha, svém příteli a bratrovi volbou. "Někdy se vám bude zdát, že je lépe dělat to, co je pro vás okamžitě výhodné," řeknu jim. "Ale skutečně výhodné je jen to, co je správné. Chovejte se jako on."

Vytisknout