Abiotická technika zemědělská

18. 12. 2013 / Josef Šmajs

Podstata zemědělské technologie

Kočování se stády býložravců, pastevectví (skotu, ovcí, sobů atp.) a obdělávání půdy nahrazovalo přímou potravní závislost lovců a sběračů na produktivitě přirozených ekosystémů závislostí nepřímou, zprostředkovanou lidskou prací. Zemědělstvím proto započal nejen proces symbiózy přirozené produkce biomasy s produkcí umělou, ale také období zvýšeného tlaku kulturních ekosystémů na přírodu.

Ve srovnání se sběrem a lovem, jejichž rámcové předpoklady byly zakódovány v lidském genomu, byla biotická zemědělská technologie pro člověka patrně intelektuálně náročnější aktivitou: nepředpokládala pouze lidskou chytrost, obratnost a fyzickou sílu, nýbrž i jistou úroveň technologického poznání. Zemědělství proto nejen částečně odhaluje skrytou povahu přirozené produktivity živé přírody, ale výrobou potravin lidem poskytuje větší část životně nezbytných organických látek, než kterou nabízel přirozený ekosystém. Vytváří však také odlišný vztah lidí k přírodě: člověk přestával být přírodě podřízeným příživníkem rostlin a zvířat a stával se nadřazeným opozičním činitelem přirozených ekosystémů, šlechtitelem a nemilosrdným krajinným "architektem". S pomocí ohně, sekery a motyky vědomě rozšiřoval pastviny a pole, využíval biotické procesy i skryté zákonitosti jejich reprodukce. Pomalý biologický vývoj člověka, probíhající desítky tisíc let, byl proto téměř "překryt" mnohem rychlejším kulturním vzestupem, jehož trvání zahrnuje pouze několik tisíciletí.

Sestup z vrcholu potravní pyramidy

V průběhu neolitické revoluce člověk jakoby sestupoval z vrcholu pomyslné "potravní pyramidy přírody", tj. z pozice predátora, do které se posunul zdokonalováním lovu. Stále více se stavěl do kulturní opozice vůči přírodě, neboť získával schopnost čerpat potravu a životní prostředky z více pater této pyramidy: všestranným využíváním mikroorganismů, kulturních rostlin a domestikovaných zvířat. V průběhu této civilizační vlny dochází proto k dalším důležitým změnám: např. se rozpadá rodová organizace, do jejíž struktury proniká soukromé vlastnictví; v souvislosti s usedlým způsobem života vznikají nové způsoby výroby zemědělského nářadí a dalších prvků materiální kultury, objevuje se nová společenská struktura, centralizovaný stát a jeho právní řád. A. Gehlen např. připomíná, že od této fáze kulturního vývoje "...neexistuje pochybnost o obecném právu na majetek... Posvátnost soukromého vlastnictví patří k charakteristickým znakům agrárních společností..." (Gehlen, A. Duch ve světě techniky. Praha: Svoboda 1972, s. 106-107.)

Rozvoj sídelní materiální kultury potřebuje domácké i profesionální řemeslo, obchod s potravinami a produkty řemeslníků předpokládá zbožně peněžní vztahy. Jako adekvátní společenský řád, který umožnil vysoký stupeň rozvoje duchovní kultury, se na několika místech Země prosadil otrokářský výrobní způsob. Jeho četné modifikace, včetně dobře známé formy řecké a římské, byly založeny na násilném přinucení člověka k práci: na soukromém vlastnictví výrobních podmínek a často i člověka jako živé produktivní síly lokálních kultur před průmyslovou revolucí.

V jiné souvislosti jsme upozornili na to, že člověk v této době efektivně využíval síly a oblasti přírody, které z hlediska nároků na teoretické vysvětlení přesahovaly možnosti jeho rozumového chápání: v důsledku biologické predispozice k ofenzivní adaptivní strategii exploatoval složité jevy živé přírody včetně vlastních bytostných sil (i sil porobeného člověka) relativně snadněji než principiálně jednodušší jevy přírody neživé. Teprve mnohem později, po průmyslové revoluci, se tento vztah začíná obracet ve prospěch technického ovládání a exploatace neživých přírodních sil.

Vytvořením a rozšiřováním abiotické informační techniky se obecná intelektuální situace z počátku kultury jakoby opakuje. Také dnes efektivně využíváme komplexní technické systémy bez jejich přiměřeného teoretického pochopení. Ovšem na rozdíl od našich předků, kteří mohli přírodním konstrukcím důvěřovat, musíme být v případě techniky opatrní a přiměřeně skeptičtí.

Náš zájem o podstatu zemědělské technologie v dnešní třetí civilizační vlně vychází z rozpoznání, že zemědělství -- nezávisle na stupni abiotického technického pokroku, který je v něm uplatněn -- je společenským produktivním procesem s převahou přirozených biotických pochodů. Tuto skutečnost opakovaně připomíná klasik manufakturní technologie A. Smith. "Žádný kapitál neuvádí v pohyb větší množství produktivní práce než kapitál pastýře. Produktivními pracovníky je tu nejen jeho čeleď, ale i jeho tažný dobytek. V zemědělství pracuje společně s člověkem i příroda..." (Smith. A. Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Praha: SNPL 1958, s. 347.)

Z velké části přirozená zemědělská technologie, která téměř nepotřebuje žádný kulturní horizontální informační přenos, je napojena na látkovou a energetickou bázi biosféry, přimyká se k její integritě, spolupracuje s ní, využívá základní funkční principy a vzory života. Proto je technologií "vysoké úrovně vyspělosti", která je nejen energeticky úsporná a bezodpadová, nýbrž také v širokém rozsahu přírodou automatizovaná. Patrně i proto umělá předmětná a organizační složka produktivních sil (diferenciace a specializace nástrojů, dělba práce, kooperace, řízení atp.) nehrála v zemědělství nikdy tak významnou roli jako v technologii abiotické, tj. v řemesle, v průmyslu i v nynější technologii třetí vlny. Nástroje, nářadí a organizační změny urychlovaly nebo brzdily ty fáze výrobní činnosti, které předpokládaly aktivní lidskou spoluúčast (přípravu půdy, ošetřování plodin, sklizeň, chov a využití zvířat atp.), avšak nebyly s to revolucionizovat biologický reprodukční proces jako takový. Tento proces totiž z větší části "sestavila", s biosférou synchronizovala, optimalizovala a průběžně také do značné míry kontrolovala sama příroda. (Obdělávání půdy se pravděpodobně zrodilo v okolí starověkého města Jericha. Patrně tomu napomohly také biologické evoluční náhody, zejména rozšiřování travinných porostů po skončení poslední doby ledové. Bylo to nahodilé objevení plodného hybridu pšenice dvojzrnky (emmeru) a zkřížení patrně již pěstovaného emmeru s mnohoštětem, který dal vzniknout pšenici dnešního typu. "Pšenice rostla, měla nádherné bohaté klasy, ale nemohla se již přirozeně množit, protože klas byl příliš pevný a vítr nemohl semena roznášet... A tu se člověk spojil s rostlinou... Tak vznikla závislost člověka na rostlině a rostliny na člověku." Bronovski, J. Vzestup člověka Praha: Odeon 1985, s. 58.)

Naproti tomu technologie řemeslné a průmyslové, které rovněž předpokládají lidskou aktivitu a spoluúčast, nemohou být přírodou ani synchronizovány ani regulovány a řízeny. Modifikují sice přírodní struktury a využívají lidské spolupráce s neživými přírodními silami, ale jejich celkový charakter neurčuje příroda -- je umělý.

I když abiotická materiálně technická báze zemědělství a řemesla byla víceméně jednotná (až do nástupu buržoazních poměrů ji tvořila instrumentalizace, první historická úroveň rozvoje abiotické produktivní techniky), zjišťujeme, že zemědělská práce ve srovnání s řemeslem nevyžadovala ani příliš specializované a diferencované nástroje, ani zvlášť jemné dovednosti lidské ruky. Předpokládala však dostatečnou sociokulturní zkušenost, kulturou rozvinuté předvídavé (anticipativní) myšlení, normální lidské schopnosti a síly.

Přímá spolupráce s přírodou

Z objektivní nutnosti reprodukovat lidský život, a do jisté míry i proto, že instrumentální práce v oblasti řemesla měla nízkou účinnost, musela být na počátku kultury stěžejní ekonomickou aktivitou bezprostřední spolupráce člověka s původní živou přírodou. ("Jako je živobytí přirozeně přednější než pohodlí a přepych, tak i práce, která živobytí zajišťuje, musí mít nutně přednost před prací zajišťující pohodlí a přepych". Smith, A. Pojednání o podstatě..., s. 364.) Rozvoj a postupné osamostatňování řemesla, které nemůže bezprostředně uspokojovat potravní nároky lidí, musí nejprve probíhat jen v rámci celkové převahy práce zemědělské. Na druhé straně však řemeslo zakládá vývojovou linii abiotické techniky, která směřuje nejen k vyšší produktivitě veškeré práce, nýbrž i k diferenciaci a kultivaci lidských potřeb. Na fakt vyšší produktivní účinnosti lidské práce v zemědělství nepřehlédnutelným způsobem upozornil také již A. Smith. "Kdyby stejné množství produktivní práce bylo zaměstnáno v kterémkoli řemesle, tak velkou hodnotu by nikdy nedokázalo vytvořit. Tam nedělá příroda nic, a všechno tam dělá člověk; a to, co se vytvoří, musí vždy odpovídat síle činitelů, kteří se na tom podílejí. Kapitál vynaložený v zemědělství nejenže tedy uvádí v pohyb více produktivní práce než stejně velký kapitál k výrobě manufakturních výrobků, ale s přihlédnutím k množství produktivních pracovníků, jež zaměstnává, přispívá také mnohem větší hodnou k ročnímu produktu půdy a práce celé země, tj. ke skutečnému bohatství a důchodu jejího obyvatelstva." (Smith, A. Tamtéž, s. 348.)

Ekologické účinky zemědělství jsou tedy v instrumentální fázi abiotického technického pokroku významnější než vliv zatím málo efektivního domáckého i profesionálního řemesla. Zemědělská práce na této úrovni abiotické techniky nepřivádí sice do biosféry žádnou energii, jež by nevycházela z obnovitelných zdrojů (z právě dopadajícího slunečního záření a recentní biomasy), avšak v zájmu produkce požadované struktury potravin rekonstruuje krajinu. Protože předpokládá krajinu částečně nebo úplně odlesněnou (a to i záměrnou pastvu volně žijících zvířat), odstraňuje a zjednodušuje původní ekosystémy (zejména lesy), narušuje jejich optimální druhovou skladbu a integritu, a tím i jejich odolnost a stabilitu. Proto příliš rozsáhlá zemědělská přeměna území způsobuje nevratné ekologické a klimatické změny. Ale ty se netýkají pouze krajiny a volně žijících zvířat. Také jednotlivé šlechtitelské úspěchy člověka, které pocházejí převážně z neolitu (pouze pes byl patrně ochočen už ve starším paleolitu), musíme považovat za změny víceméně nevratné. I když zatím nevíme, do jaké míry jde o změny zakódované v genetickém materiálu domestikovaných druhů, zdá se, že by komplikovaly jejich návrat do volné přírody.

Teprve dnes si lépe uvědomujeme, že zemědělství a zemědělsky využívaná krajina jako záměrně upravený ekosystém může sloužit společnosti pouze tehdy, bude-li funkčním prvkem neredukované, zdravé a dynamicky rovnovážné biosféry. Tento vzájemný vztah nerovné spolupráce, který není pouhým vztahem části a celku, nýbrž vztahem funkční podřízenosti mladých zemědělských ekosystémů starším ekosystémům přirozeným, limituje však nejen rozšiřování a rozvoj zemědělství; limituje i rozvoj a rozšiřování všech ostatních lidských aktivit včetně procesu expanze dnešní spotřební kultury v biosféře.

Zemědělství jako první produktivní forma v genomu zakódované ofenzivní adaptivní strategie lidstva mohlo být základnou kulturního vzestupu člověka až do průmyslové revoluce také proto, že nebylo technologicky jednotné, že nikdy neexistovalo samo o sobě, jen v podobě technologie čistě zemědělské.

Lest přírody

Ale již v zemědělství je člověk nakonec přírodou obelstíván. ("Jakmile člověk zvířata ochočil, převzal za ně i odpovědnost, spočívající dříve na přírodě. Nomád musí bezmocná stáda vést." Bronowski, J. Vzestup člověka..., s. 51.) U všech lidských "výtvorů" -- kulturních rostlin, živočichů i obdělávané půdy -- zjišťujeme, že původní, zcela soběstačná aktivita přírodních sil se stala závislou na lidské každodenní péči a pomoci. Pouze stálejší, avšak pro člověka málo výkonné přírodní druhy mohly existovat ve volné přírodě bez jeho podpory. Dlouhodobá lidská spoluúčast na zvýšené produktivní schopnosti rostlin a živočichů, která např. u obilí oslabila jeho přirozenou odolnost, a tím i stabilitu příslušného kulturního ekosystému, působí tedy na jedné straně jako faktor růstu požadované produkce, ale na druhé straně předpokládá neustálé pokračování a rozvíjení součinnosti člověka a přírody. Produkuje proto nejen základní potravinové předpoklady rozvoje kultury, nýbrž i kvalitativně nový typ lidské a společenské závislosti na změněné přírodě.

Bylo-li sběračství a lovectví víceméně trvalým zaměstnáním celého lokálního etnika, tj. činností, která navíc nemohla být nikdy na delší dobu přerušena, přechod k zemědělství vytváří příznivější podmínky pro všeobecný rozvoj kultury. Lidé se nyní nejen mohou, nýbrž i musí po jistou část roku věnovat také jiným aktivitám -- obstarávání ostatních životních potřeb, reprodukci výrobních prostředků, získávání paliva, výstavbě sídel a cest atp. Pozitivně přitom působí nejen bezprostřední technologické požadavky nového způsobu získávání potravy (nutnost výroby nářadí, budování staveb pro zvířata a pro uskladnění produktů, mlácení obilí, zpracování potravin a krmiv atp.), ale i dostatek některých surovin, vedlejších produktů zemědělské výroby (kůží, vlny, žíní, peří, lnu, slámy, sena atp.) To vše spolu s novými nároky usedlého způsobu života (potřebou reprodukce obydlí a provozních budov včetně kuchyňského a hospodářského vybavení atp.) vyvolává tlak na vývoj abiotických technologií v rámci nadále převažující technologie zemědělské.

Užitečný efekt zemědělství byl však od samého počátku limitován přírodně biologickými i společenskými faktory: nejen povahou přirozené reprodukce živých systémů a produktivní schopností půdy (zčásti přirozeného a zčásti uměle získaného ekosystému), nýbrž i sociálně ekonomickými poměry a rozvojem abiotické technologie řemeslné.

Protože téměř všechny životní prostředky se získávaly z organických látek, a dřevo bylo velmi dlouho (až téměř do začátku dvacátého století) hlavní stavební i technickou konstrukční surovinou, vesnické naturální hospodářství se nemuselo starat o zakončení koloběhu většiny svých produktů i ostatních užitných hodnot, které vstoupily do lidského kulturního života. V zemědělství, které ještě nepoužívá anorganická hnojiva ani jiné chemické prostředky, neexistuje problém nebezpečných odpadů, ale ani dnešní problém biologicky závadných potravin a krmiv. Naopak, zemědělský odpad, zejména chlévský hnůj, má vysokou užitnou hodnotu: napomáhá reprodukci přirozené úrodnosti půdy; jeho návrat na pole, pokud je dobytek ustájen ve chlévě, uzavírá umělý bezodpadový koloběh látek, podobný tomu, jaký zjišťujeme v přirozených ekosystémech. (Dnes je již obtížné zjistit, kdy v našich podmínkách došlo k trvalému  ustájení dobytka, a tím i k nutnosti pravidelného vyvážení chlévského hnoje na pole. Patrně to souviselo nejen s ústupem od úhorování, které bylo spojeno s vypásáním luk i ladem dočasně ležící půdy, ale také s možností hnůj snadno vyvážet a zaorávat jej do půdy vhodným pluhem, tj. takovým, který oranou půdu dobře převracel.)

Instrumentální perioda zemědělství

Postupné zdokonalování zemědělského nářadí bylo jistě důležitým faktorem růstu produktivity lidské práce v této oblasti. První nástroje pro obdělávání půdy -- hák a motyka, jakkoli byly původně dřevěné, jsou dobrým příkladem průniku instrumentální abiotické techniky do fundamentální linie techniky biotické. Avšak v období, v němž je v systému člověk-nástroj lidský prvek jednoznačně dominantním činitelem, a předmětné tělo techniky ještě prvkem nerozvinutým a nesamostatným, se vyššího efektu lidské práce dosahuje také pokrokem na straně lidské a společenské složky výrobních sil. Nová životní a pracovní motivace, dělba práce, kooperace, řízení, nové společensko-ekonomické vztahy jsou také významnými faktory účinnosti instrumentálního systému člověk-technika.

Ruční překopávání a rozrývání půdy byly prvními základními způsoby její přípravy pro pěstování plodin. Nejstarší doklady o orbě půdy, která, je-li prováděna za pomoci tažných zvířat, patří již do fáze "biotické mechanizace" polních prací, pocházejí ze čtvrtého tisíciletí př. n. l. z Mezopotámie. Jednalo se o primitivní rádla se symetrickou radlicí pro rozrývání a setí osiva do zkypřené půdy. Pro naší zemi je v této souvislosti zajímavé, že nový typ pluhu s válcovitou radlicí, tzv. ruchadlo, sestrojili bratranci Veverkové v Rybitví u Pardubic v letech 1824-1827. Před jejich ruchadlem, které mělo vodorovný břit a válcovitou radlici, se používaly méně vhodné pluhy s radlicí šroubovitou. (Srovnej také Vývoj oradel. Zemědělské muzeum Kačina u Kutné Hory 1977, s. 48.)

Až do nástupu buržoazních poměrů a průmyslové revoluce v Evropě (tj. v otrokářské i feudální formaci) bylo však zemědělství příkladem spíše pozitivní symbiózy umělých a přirozených ekosystémů. Přestože všude tam, kde se rozšiřovalo, bylo příčinou rozsáhlého odlesňování, a způsobovalo proto nevratné změny přírodního prostředí, nebylo nikdy tak jednoznačně zaměřeno proti přírodě jako řemeslo a průmysl. V podmínkách řídkého osídlení a nedostatečně rozvinuté zbožní výroby, kdy i poptávka po zemědělských produktech a výrobcích řemeslníků byla nutně omezená, byl zájem na zvyšování zemědělské výroby, a tedy i na růstu produktivity lidské práce v zemědělství, předem ohraničený: potraviny ani jiné produkty z organických látek nemohly být snadno hromaděny a dlouho skladovány.

Ekologicky pozitivně působila zejména povinnost reprodukovat úrodnost půdy. Všude tam, kde nepostačovalo pouhé obděláváni (jako v černozemních oblastech, v nivách řek s pravidelnými záplavami atp.), bylo úhorování či návrat veškeré organické hmoty do půdy předpokladem trvalých výnosů. Umělá reprodukce půdní úrodnosti, o které dnes víme, že souvisí s podporou bakteriálního života v půdě, byla tedy důležitým ekonomickým i ekologickým imperativem. Jeho plnění (zajišťované patrně i morálními sankcemi) znamenalo, že primitivní zemědělská technologie byla -- analogicky jako kterýkoli jiný přirozený ekosystém -- cyklicky uzavřeným, tj. bezodpadovým a na dodatkovou energii minimálně náročným procesem. Ale nejen to. Byla výrobním procesem, v němž člověk reprodukoval nejen společenské, ale z části i přírodní předpoklady příštího výrobního cyklu. Řečeno moderní terminologií, v zemědělství musel člověk obnovovat společenský i přírodní kapitál: společenské a organizační vztahy, pracovní sílu, nářadí, budovy, osivo, sadbu, domácí zvířata, úrodnost půdy atp.). Pouze širší rámec s kulturou spolupracujícího přírodního kapitálu, např. okolní ekosystémy, cyklické proměny klimatu, dešťová voda, vzduch či sluneční svit, se i nadále reprodukoval samovolně.

Vycházíme-li z dochovaných obrazů vyrytých na skalních stěnách a hliněných tabulkách, pak první motyky (háky) na kypření a rozrývání půdy nejprve tahali sami lidé. Ale již tento princip, analogický rozrývání půdy vepřem, byl patrně modelem pro pozdější "biotickou mechanizaci" orby za pomoci tažných zvířat. "Zvířata", píše Bernal, "byla zprvu ochočována a pěstována pro potravu, aby se v hojnější míře uspokojily potřeby lovců. Nyní dostala nový úkol, tahat kolové káry a nahradit ženy při tahání motyky; ta se přeměnila v pluh." (Bernal, J. D. Věda v dějinách. Sv. 2. Praha: SNPL 1960, s. 94.)

Sklizeň, svážení a mlácení obilí cepy byly v instrumentální periodě zemědělství téměř zcela záležitostí ruční práce. Pozůstatky klasické technologie sklizně -- obilí se seká srpem (od 15. století také občas krátkou kosou), sbírá a svazuje se do snopů, z nichž se na poli stavějí tzv. panáky -- se sice v některých chudých oblastech světa zachovaly dodnes, ale ve střední Evropě, kde se od 18. století prosadilo sklízení dlouhou kosou (hrabicí), zmizely koncem padesátých let minulého století. Právě tak zaniklo i tradiční ruční mlácení obilí cepy na mlatech venkovských stodol. Dnes je známe jen z vyprávění nejstarších lidí, ze starých filmů a obrazů.

Mechanizace zemědělství

Živé systémy vyrůstají z abiotických prvků, které po skončení své životnosti navracejí planetě. Průmyslový produktivní proces je nejen umělým procesem abiotickým, ale také převážně necyklickým, neuzavřeným. Pro přirozeně vytvořenou dynamickou rovnováhu mezi živými a neživými strukturami Země z toho vyplývá, že průmysl v nynější struktuře abiotické produkce nebude dlouhodobě možný. Vytváří cizorodé struktury, o jejichž ekologicky neškodný návrat do půdy, či o jejich důsledné využívání jako druhotné suroviny, pokud tyto činnosti nepřinášejí zisk, nepečují ani státní instituce. Také ekonomické a politické teorie se tímto problémem, až na výjimky, nezabývají. Touto výjimkou je např. kniha Přírodní kapitalismus, která nejen analyzuje současný neudržitelný stav světové ekonomiky a snaží se být návodem k novému ekologickému podnikaní, ale připomíná i dva velké intelektuální posuny na konci 20. století. "Tím prvním posunem byl konec studené války a pád komunismu. Druhým posunem, který se nyní tiše vynořuje, je konec války proti životu na Zemi a definitivní převaha toho, čemu říkáme 'přírodní kapitalismus`." (Hawken, P., Lovins, A., Lovins, H. Přírodní kapitalismus. Jak se rodí další průmyslová revoluce. Praha: Mladá fronta 2003, s. 22.)

Průmysl, jehož látkovým prostředím je živá a neživá příroda, nereprodukuje, nýbrž pouze čerpá, využívá a provozem produktivní i spotřební techniky postupně rozvrací (zvláště záborem půdy, odpady, rostoucí produkcí zboží) přírodní předpoklady svého dlouhodobého fungování. Protože také veškerá použitá energie se koneckonců přeměňuje v odpadní teplo, abiotická technika, využívající fosilní paliva, nutně způsobuje nebezpečné tepelné "znečištění" biosféry. K této tepelné zátěži se ovšem později přidává nejen mobilní technika spotřební (především soukromý automobilismus), nýbrž i mobilní technika dopravní, vojenská a zemědělská.

Mechanizace v převážně biotickém zemědělském procesu sice zvyšuje produktivitu ruční práce, ale vnáší velké cizorodé struktury mezi vzájemně spolupracující živé systémy. Stroje pro zemědělskou práci, které byly už v průběhu průmyslové revoluce vedle dopravy hlavní náplní strojírenské tovární produkce, nepozorovaně přiřazují biotickou zemědělskou technologii k abiotické technologii průmyslové.

Již jsme uvedli, že reprodukce půdní úrodnosti (která vedle přiměřeného obdělávání zahrnuje také návrat využitých organických substrátů do půdy) je fakticky kulturní substitucí komplexního pozitivního vlivu přirozeného ekosystému na každou dílčí organickou produkci. Je nejen zárukou výroby požadovaných organických látek, ale i trvalým podnětem k dalšímu technologickému rozvoji zemědělství. Její zajišťování ukládá člověku i společnosti jisté povinnosti, ostře kontrastující s průmyslovou praxí rabováni surovin, fosilních paliv i ostatních přírodních zdrojů.

Klasickou zemědělskou technologií se člověk sice vyřadil z regulačního působení přirozených potravních řetězců (nalezl způsob, jak čerpat ekosystémovou energii z více úrovní potravní pyramidy), avšak nevyřadil sféru zemědělství z dosahu ostatních negativních zpětných vazeb původní biosféry. Spíše naopak. Instrumentální zemědělství se stalo víceméně funkčním prvkem přirozených ekosystémů. Empiricky nalezená forma komplexního využívání domestikovaných zvířat sehrála pozitivní roli při vzniku podmínek jeho vnitřní soběstačnosti a rovnováhy s okolním přírodním prostředím.

Biotická mechanizace polních prací

Z hlediska našeho zájmu o zemědělskou abiotickou techniku je důležité, že dávno před průmyslovou revolucí umožnila domestikace velkých hospodářských zvířat zvláštní formu "biotické mechanizace" polních prací. Technologický problém mechanizace polních prací -- orby, přípravy půdy, setí, sklizně píce, brambor a obilí -- byl spojen, schematicky řečeno, s nutností vytvořit pohyblivou strojovou kostru uvnitř plošně rozsáhlé, střídáním ročních období i změnami počasí ovlivňované biotické zemědělské výroby.

"Biotická mechanizace" polních prací, zejména sklizně píce a obilí, která předpokládala využití dostatečně silného otáčivého pohybu (kroutícího momentu) pro pohon pracovní části strojů, byla na jedné straně technologicky náročná a komplikovaná, ale na druhé straně ji ulehčovaly tři důležité okolnosti: 1. Každé tažné zvíře je fakticky motorem, jehož relativně dostupným palivem je potrava; 2. nejdůležitější operace při orbě a úpravě půdy nevyžadovaly aktivní uplatnění kroutícího momentu; 3. dostatečně silný a rychlý kroutící moment pro sklízecí stroje bylo možné získat pouhým tažením stroje po poli, tj. vhodným převodem z násilně otáčených pojezdových kol stroje na jeho příslušné pracovní agregáty. Názorným příkladem této přeměny byl kdysi hojně používaný "čert" na vyorávání brambor. Byl tažen párem koní a lopatky kola poháněného převodem kroutícího momentu z násilně otáčených pojezdových kol rozmetaly spolu s půdou i brambory, které bylo možné snadno ručně sbírat.

Vzhledem k možnosti využívat tažnou (translační) sílu zvířat se nejdříve podařilo "bioticky mechanizovat" orbu. O používání dobytka (volů a oslů) k orbě a pro dopravu nákladů na dvoukolových vozech máme nepřímé důkazy již ze 4. tisíciletí př. n. l. Kůň, který byl zkrocen později, se v Evropě jako tažné zvíře nejprve používal ke slavnostním účelům: do kočárů a v průvodech králů. Jízda na koni se v Evropě objevuje teprve kolem roku dva tisíce před naším letopočtem a rychle se uplatňuje ve vojenství.

Průnik koně jako tažného zvířete do zemědělství a dopravy byl ovšem významný. Koně bylo možné zapřáhat (i v několika párech) nejen do vozů s těžkými náklady, do pluhů a dalšího zemědělského nářadí, ale později je také využívat k tažení a pohonu prvních skutečných zemědělských strojů a automatů. (J. D. Bernal připomíná, že středověký vynález koňského chomoutu měl mimořádný význam pro obdělávání další zemědělské půdy. Zpětinásobil využitelnou sílu koně. Srov. Bernal, J. D. Věda v dějinách..., s. 239.)

Na jedné straně se objevují mechanické žací stroje na píci (lištové sekačky) a obilí (např. složitější hrsťovky), ale i samovázací žací stroje na obilí (samovazače) tažené jedním nebo dvěma páry koní. Na druhé straně byla síla koní využita také pro pohon automatických sklizňových mlátiček (kombajnů), používaných ve druhé polovině 19. století zejména v USA. K tažení těchto prvních kombajnů pro sklizeň obilí, jejichž veškerý rotační pohyb se získával z násilného otáčení pojezdových kol, muselo být ovšem použito deseti (výjimečně i dvaceti) párů koní. (Na internetu je pod heslem "history of agriculture" uveřejněn obrázek sklizně obilí v USA z roku 1862, na němž je zachycen jeden z prvních kombajnů tažený deseti páry koní. Záběr těchto největších strojů, používaných zejména v Kalifornii, se zvětšoval až na 10 m a jejich hmotnost dosahovala až 35 tun.)

Abiotická mechanizace orby

Nejen biotická, nýbrž i abiotická mechanizace orby časově mírně předcházela analogické způsoby mechanizace sklizňových prací. Již v první polovině 19. století probíhají v Anglii pokusy s využitím samochodných parních strojů (primitivních předchůdců nynějších traktorů) pro orání půdy. Byly to tzv. parní pluhy a parní traktory.

První parní orba lanová, tj. orání pomocí jednoho či dvou stacionárních parních strojů (lokomobil), které navíjely tažné lano se zavěšeným víceradličným pluhem na buben umístěný na stroji (obvykle na rámu mezi pojezdovými koly) se zkoušela téměř souběžně s parními pluhy. V Anglii byla tato pozoruhodná metoda technicky uspokojivým způsobem vyřešena již v roce 1858. ("V roce 1902 bylo v českých zemích 363 zemědělských závodů se zařízením pro parní lanovou orbu, což byla naprostá většina zemědělských závodů z celého Předlitavska, kde parními orebními soupravami disponovalo celkem 383 závodů..." Tempír, Z. a kol. Historické traktory v Československu. Praha: Zemědělské muzeum 1987, s. 22.) V Rakousko-Uhersku se parní orba poprvé uskutečnila na jihu Slovenska v roce 1861, později dosáhla značného rozšíření u většiny velkostatků a naposledy proběhla o 110 let později, tj. v roce 1971, poslední funkční soupravou (garniturou) na státním statku u Mladé Boleslavi.

Lokomobily, tj. stacionární parní stroje opatřené podvozkem a přemísťované obvykle koňským potahem (později také vlastním pohonem), se od poloviny 18. století používaly také k pohonu stacionárních zemědělských strojů, zejména různých typů mechanických mlátiček na obilí. Jejich výkony na řemenici byly různé, obvykle se pohybovaly v rozmezí 3-30 koňských sil. Analogickým způsobem byly asi o padesát let později používány (pro pohon mlátiček, lisů na slámu, šrotovníků, řezaček píce i okružních pil na dřevo) na podvozku umístěné spalovací motory. Ty byly pochopitelně lehčí, výkonnější a bezpečnější z hlediska možného vzniku požáru.

Oba výše uvedené typy pohonu mechanických strojních agregátů v zemědělství před zavedením elektrifikace doplňoval však ještě jeden technicky pozoruhodný způsob získávání prakticky využitelného kroutícího momentu: dnes již téměř zapomenutý žentour. Toto důmyslné zařízení, které bylo relativně dostupné pro menší zemědělské usedlosti, převádělo tažnou sílu lidí nebo zvířat (která byla nucena při pohybu po kruhové dráze otáčet silnou dřevěnou ojí) na technicky využitelný rotační pohyb. Relativně dostupné žentoury vyráběly továrny na zemědělské stroje od začátku 19. století v několika modifikacích a výkonnostních kategoriích (např. pro jedno až dvanáct tažných zvířat; s převody v poměru 1:16 až 1:36). Podle katalogu firmy Hofherr-Schrantz-Clayton-Shuttleworth (největší továrny na zemědělské stroje v Rakousku-Uhersku) z roku 1815 bylo možno zakoupit stabilní i pojízdná žentourová mlátící složení (žentour spolu s mlátičkou). Vedle žentourů byly však pro drobné zemědělce vyráběny také malé mechanické mlátičky na ruční pohon, tj. s jednou nebo více klikami. Univerzálním motorem komplexní abiotické mechanizace orby i sklizňových prací se ale parní stroj stát nemohl. Byl málo výkonný, příliš hmotný, a proto nevhodný do málo únosné zemědělské půdy. Také náklady na jeho zhotovení i provoz byly neúměrně vysoké. Tímto motorem, který ve spojení s pracovními zemědělskými stroji nakonec vytvořil pohyblivou strojovou kostru dnešního mechanizovaného zemědělství, se stal lehčí a výkonnější motor spalovací. I když intenzivní zkoušky různých typů motorových pluhů a traktorů probíhaly v Evropě již od počátku dvacátého století, hromadně vyráběné traktory různých amerických i evropských firem se na našem území prosadily o deset až dvacet let později, tj. až mezi dvěma světovými válkami, a zcela všeobecně až po druhé světové válce. ("Koncem dvacátých let se podle tehdejších údajů používalo v Československu asi 35 000 traktorů." Tempír, Z. a kol. Tamtéž, s. 35. "K 1.1. 1947 překročil početní stav traktorů v osvobozené republice 140 000 fyzických jednotek." Tamtéž, s. 66.)

Problémy zemědělství ve třetí civilizační vlně

Oblast zemědělství, tj. klasické biotické technologie, jíž kdysi klestil cestu oheň a do níž relativně snadno pronikala instrumentální i mechanická technika, není příliš nadějnou sférou pro aplikaci abiotické automatizace. Půda i živí tvorové si totiž zaslouží přímou lidskou péči a šetrné zacházení. Bez rizika nedorozumění nelze v zemědělství použít ani pojem technický pokrok. Tento pojem má smysl pouze pro postižení lidské produktivity práce v oblasti výroby a činnosti abiotické, a to za předpokladu, že společnost je relativně chudá a že se její ekonomická aktivita obrací proti málo narušené přírodě. Pokrokem lze tedy označit jen vzestupnou technickou linii nástroj, stroj, automat uplatněnou v průmyslu, stavebnictví, dopravě atp. Uvažovat o třetím stupni abiotického technického pokroku v oblasti biotické technologie zemědělské (zejména v pěstování užitkových zvířat) nedává smysl. Analogicky malý smysl však dává průnik automatizace a informačních technologií do oblasti výchovy, vzdělávání a organizace mezilidských vztahů. Jako by až třetí etapa abiotického technického pokroku v přímé konfrontaci se živými systémy, mezi něž patří také člověk, plně odhalovala, že predátorské duchovní paradigma kultury bude nezbytné kritizovat a nakonec nahradit perspektivnějším duchovním paradigmatem biofilním. (O problému nezbytnosti změny nynějšího predátorského duchovního paradigmatu, které je, na rozdíl od lidského genomu, kulturním produktem, pojednáváme v knize Šmajs, J. Evoluční ontologie kultury a problém podnikání. Brno: Doplněk a MU, 2012.)

Jakkoli se dnes experimentuje s geneticky upravenými rostlinami a klonovanými hospodářskými zvířaty, delší perspektiva těchto vědomých lidských zásahů do implikátního řádu přírody je spíše chmurná. Chmurné a smutné jsou aplikace mechanické a automatizované techniky v dnešních velkochovech kdysi s úctou chovaných užitkových zvířat. Vysoká produktivita lidské práce při krmení, rozmnožování, chemickém ošetřování, přepravě, zabíjení i tzv. průmyslovém zpracování zvířat na jatkách se vzpírá zdravému rozumu.

Také ostatní experimenty s aplikací principů automatizace v biotické oblasti zemědělství jsou sporné. Produkují spíše otázky: Může být vysoká produktivita živé lidské práce jediným kritériem vyspělosti zemědělství? Mohou být odlesněná jednotvárná krajina s velkými hony bez mezí, malebných hájků, stromořadí a polních cest, jednotvárná pole bez lidí a zvířat, kritériem vyspělosti kultury? Lze obdělávanou půdu dlouhodobě nehnojit statkovým hnojem a potřebné živiny jí dodávat jen rozmetáním hnojiv umělých? Jak dlouho lze ošetřovat obilí a další plodiny chemickými postřiky, když už je vědecky prokázána souvislost mezi některými závažnými poruchami zdraví u našich dětí (např. atopického ekzému, astmatu a diabetu) a přítomností nežádoucích chemických látek v potravinách? (Podrobně o škodlivých látkách v potravinách, nápojích a životním prostředí vůbec pojednávají A. Strunecká a J. Patočka. Autoři vedle řady zdraví škodlivých látek a jejich zákeřném kokteilovém účinku připomínají také nebezpečí plnoucí z nové kategorie zdravotních rizik -- z hormonálních disruptorů. "Je to označení pro exogenní látky, které účinkují jako hormony v endokrinním systému organismu a narušují fyziologické funkce hormonů endogenních... jsou to hormonálně aktivní látky, které vyrobil člověk uměle v chemické továrně a které neměly jako hormony sloužit." Strunecká, A., Patočka, J. Doba jedová. Praha: Triton, 2011, s. 31.)

Má tedy nějaký hlubší smysl preferovat velké lány, drahé stroje, umělá hnojiva a pesticidy, a současně rušit seberealizační pracovní příležitosti pro lidi s empatickým vztahem k živým systémům? Proč tak velké množství našich lidí, jimž byla půda po r. 1989 vrácena, nemá zájem na půdě hospodařit? Je nezbytné, aby lidé, kteří se narodili a bydlí na venkově, si hledali nové bydlení bez trvalého příslibu osobnostně přiměřené práce a seberealizace ve velkých městech? Lze vychovávat psychicky zdravou generaci dospělých bez dostatečně dlouhého neverbálního působení volné přírody na děti ve formotvorné senzitivní fázi jejich ontogeneze? Lze děti a dospívající mládež bez rizika psychosomatického poškození vystavit jen vlivu umělého městského prostředí a bytů přesycených informační technikou?

Nemá se již dnes predátorská kultura alespoň teoreticky připravovat na důstojný ústup z dobytých pozic ve válce s přírodou všude tam, kde se prokazatelně objevují důkazy o komplikacích přirozené lidské reprodukce a zhoršování zdraví našich dětí? Neuzrál čas vážně se zabývat opomíjenou sférou zemědělství a péče o krajinu také ve vztahu k rostoucí nezaměstnanosti, sociálnímu vyloučení a poruchám lidského chování v přetechnizovaném světě?

Vytisknout