Novodobí psi v lomu

16. 12. 2013 / Marek Řezanka

Nelze přitom tvrdit, že jsme k sobě naprosto lhostejní. Objeví-li se například v hledáčku televize Nova nějaký srdceryvný příběh nemocného, týraného či opuštěného zvířátka nebo jednoho vybraného případu osudem zkoušené rodiny, naše solidarita zaplane měrou vrchovatou. Je to ovšem výběrová solidarita, která se zaměří na jeden konkrétní případ s tím, že desítky, stovky a tisíce jiných zůstanou našemu vnímání ukryty. Můžeme si tak myslet, že je vcelku vše v pořádku a jen sem tam je zapotřebí našeho milosrdenství. Realita je ovšem jiná. Všímáme si ojedinělých znaků něčeho, co je výsledkem nějakého hlubšího systémového selhání. A tak zatímco jednoho psa ochotně vytáhneme, další si vyjí ponechání stěnám svých vězení napospas.

Blíží se svátky, jež se mají nést v duchu klidu a míru -- a možná i v duchu zamyšlení nad tím, že žijeme ve světě, kde se stále odehrávají šílené válečné masakry, doprovázené nesmírným utrpením, a kde vlivem rozevírajících se sociálních a ekonomických nůžek roste, eufemisticky řečeno, neklid. Nežijeme pouze v úzce vymezeném čase a prostoru. Náš svět by neměl končit u prahu našich dveří -- a ani u pomyslné čáry našich státních hranic.

Máme například možnost bojkotovat zboží těch firem, které podporují zotročování a okupaci jiných, které se podílejí na výrazném poškozování a ničení životního prostředí, které bohatnou z válečných konfliktů, atp. Využíváme tuto možnost? Zajímá nás vůbec?

Pro některé z nás se vánoční svátky nesou ve znamení shonu, nákupu dárků a velkého gruntování, jiní z nás mají ale starosti úplně jiné. Ti, kteří dlouhodobě nemohou sehnat práci, ti, kdo denně řeší, jak zítra budou bydlet a jíst a jak zabezpečí své dětí, mají-li je, si mohou o nějakých poklidných vánocích jenom nechat zdát. Naopak, všeobecné veselí a naprostý nezájem o jejich situaci je může dohánět k zuřivosti. Kolik politiků tento fakt ve svém vánočním či novoročním přání zohlední?

Mám-li vyslovit nějaké přání všem svým čtenářům (mnohým z vás chci poděkovat za četné, některé velmi obsáhlé, reakce, nad nimiž se zamýšlím a na něž se často snažím reagovat), je to kromě pevného zdraví přání nelhostejnosti. Nelhostejnosti k druhým i k sobě samým. Zajímejme se (pokud nám to naše sociální a ekonomické možnosti ještě umožňují) o dění doma i ve světě. Nespokojme se s tím, co nám sdělovací prostředky přinesou předpečené (ne-li přímo upečené) na táce. Klaďme si otázky, přemýšlejme, hledejme. A hlavně -- nezatracujme hned ty, jejichž zájmy nám přijdou cizí a o nichž si myslíme, že se nás netýkají. Mnohdy se nás totiž týkají mnohem více, než jsme si ochotni a schopni připustit.

Kolikrát víme o konkrétním problému, ale pouze si řekneme, že ho měl vyřešit někdo jiný -- a jdeme dál. Spokojili jsme se s morálním rozhořčením, s tím, že jsme nadávali těm, kdo dopustili, aby pes do lomu spadl -- či ho tam sami hodili -- a tím to pro nás hasne.

Často si stěžujeme na to, že naši zástupci nemají žádné nastavené limity. Že se vyjadřují sprostě, že se jich dotýká korupce, že jsou mezi nimi lidé podezřelí ze závažných trestných činů -- a že jsou tito lidé před soudem nepostižitelní.

Jaké hranice ale máme my samy? Co všechno jsme ještě ochotni tolerovat? Kdy nás něco začne zajímat natolik, abychom byli ochotni se za to nějak viditelněji brát? Nakolik si například ceníme našeho kulturního a historického bohatství? Nakolik si ceníme svých sociálních jistot, za něž naši předci v minulosti tvrdě bojovali i pokládali své životy? Nakolik si považujeme těch, kdo pro nás padli ve světových válkách a kteří se neohnuli před žádným nedemokratickým režimem -- i za cenu výrazných vlastních ztrát? Jsme ochotni a schopni bránit ty, kteří naši pomoc potřebují a kteří méně či více někde vyjí -- někde v hlubokých lomech?

Tyto otázky považuji za důležité, pokud chceme projít nějakou sebereflexí, pokud skutečně chceme pochopit naši historii a neopakovat pouze symbolická klišé, a pokud toužíme po nějaké skutečné kvalitativní změně. Tyto otázky považuji za velmi aktuální právě v tomto čase, v čase předvánočním.

A ještě jednu věc chci ke svému přání připojit. Mysleme i na ty, kteří tu již nejsou, ale jejichž odkaz může být živým nadále. Je to pouze na nás. Takových lidí je nepřeberná řada -- za všechny bych rád připomněl jednoho, a to Milana Valacha. Člověka, který neúnavně hledal cestu k většímu podílu na rozhodování pro nás pro všechny. Člověka, který oplýval velmi jemným humorem i trpělivostí -- a který se nevzdával.

Člověka, který uměl vysvětlovat -- a pro něhož pojem "přímá demokracie" nebyl nějakým módním trendem či výtahem k moci. Člověka, kterému "ti druzí" v žádném případě ukradeni nebyli. Člověka, který kladl důraz na společenské uspořádání a na člověka, na každého z nás, a který varoval před čekáním na spásu ze strany "osobností". Jsem přesvědčen, že takové lidi potřebujeme.

Možná se podaří, že vytí v lomech umlkne, a že důvodem tohoto zmlknutí nebude úhyn zvířete. Tato víra je pro mě osobně symbolem vánočních svátků, jež chápu jako svátky vzájemného pochopení a porozumění.

Vytisknout