Jen jako věci...

25. 11. 2013 / Marek Řezanka

U bulváru nelze očekávat seriózní styl, ale určité hranice by zachovávat měl. Stačí se pouze podívat na některé nadpisy, aby si člověk uvědomil, že cílem není přiblížit člověka člověku, ale že se člověk redukuje na tělo, na obchodní artikl.

A tak se dozvídáme, které "rajcovní tělíčko je zrovna volné", asi abychom si ho mohli opatřit, nejlépe v akci. Jindy jsme zase upozorněni, kdy se nám z pohledu na jiné tělo "přehřeje počítač". Slovy jako "rajcovní", "kočička" a "tělíčko" se rozhodně nešetří.

Jiní holt vědí za nás, co nás bude zaručeně rajcovat a při čem přestaneme dýchat, popřípadě, co bychom si nejraději pořídili do ložnice.

Pokud některá herečka či zpěvačka najde partnera, spekuluje se, na jakou část svého těla ho dostala. Že by někoho mohla zaujmout něčím jiným, například vtipem, vůlí, znalostmi, trpělivostí, skromností, milou povahou, atp. zřejmě nikoho nenapadne.

Je-li bulváru někdo nesympatický, dočítáme se o jeho "těžkotonážnosti" a "megazadku". Jedna věc je zamyslit se nad tím, jestli někdo promrhává svůj talent a sklouzává ke komerci -- a něco jiného se vytrvale strefovat do něčí postavy. Člověk si pak říká, kdy už přestává legrace a začíná šikana. Například portál Seznam.cz je poměrně navštěvovaný, a to jak dospělými, tak dětmi. Pokud neustále vštěpuje, co se nám má líbit a z čeho máme šílet, časem to přebereme, přijmeme to za normu. Nejhorší je, že zapomeneme, že není řeč o ramínkách na šaty, ale o ženách. Po nějaké době už nám nepřijde vůbec divné, že ženy vnímáme jako "tělíčka", která buď k dispozici jsou, nebo je už vlastní někdo jiný.

Toto odosobnění mě děsí. Redukuje ženy na věci, které se mají líbit mužům. Navíc je zde předkládán něčí vkus jako obecně platný, jako měřítko toho, co je hezké, a co ne.

Nedozvíme se, čemu se ta která žena věnuje, čím se zabývá, co ji baví a co trápí, proč se chová tak či onak. Jediné, co nás má zajímat je, jak dbá o svou postavu a jak se obléká.

Poměrně necitlivě se některá média zachovala v případě reportáží o Júlii Kuskové Klímové, známé jako "Julča z metra". Jistě, po bližních se neplive a nenadává se jim, takové jednání je třeba odsoudit. Divák by ale neměl mít pocit, že je svědkem honu na čarodějnice -- a že cílem toho honu má být pobavit publikum. Reportér či novinář by se vždy měl snažit nedat pouze na první dojem. Měl by si umět klást otázky a měl by na ně umět hledat odpovědi. Kolik reportérů a novinářů se zamyslilo nad tím, že mají co do činění s nemocnou osobou? Kolik z nich se trápilo pomyšlením, že jí jejich reportáž či článek ublíží? Kolika z nich došlo, že tak, jako nemocného s horečkou nepošlou nahého na mráz a pacientovi s nohou v sádře nepoklepou na postiženou končetinu kladivem, by neměli přiživovat agresivitu osoby, která se zřejmě nedokáže ovládnout?

O moci médií již bylo napsáno mnoho. Pokud se tisíckrát bude opakovat, že někdo je alkoholik, čtenářům a divákům se to dostane pod kůži bez ohledu na to, zda dotyčný skutečně alkoholikem ji či není. Pokud je někdo mediálně vláčen či přímo popraven, může se soudně stokrát očistit, onu mediální diskreditaci ale ze sebe nedostane ničím. Vždy něco z mediální skandalizace ulpí. Nesmazatelně.

Naopak někdo se může dopouštět všeho možného, pokud však bude mediálně prezentován jako "roztomilý podivín" či "šlechetný dobrodinec", zůstane pranýřování ze strany davu ušetřen.

Kapitolou samou o sobě (jíž se na Britských listech hojně věnuje Jan Čulík), je zdůrazňování něčí etnicity či jinakosti. Dočítáme se tak o absurdních spojeních, jako že "Rom zbil člověka", "Cizinec přepadl lidi", "Rom si nevážil dobrodiní hodných lidí". Zato už si nepřečteme že "Rom(ka) vystudovala(a) vysokou školu, že složil(a) úspěšně maturitu, že někomu zachránil(a) život. Ano, zdůrazňování něčí etnicity (přičemž dotyčný se k ní ani nemusí hlásit), zavání rasismem. Není přece důležité, jestli je středoškolák či vysokoškolák Rom. Stejně tak tomu ale je i v případě lidí, kteří se dopouštějí zločinů, kteří se chovají neslušně a kteří někoho omezují či ho ohrožují. Zde je zcela jedno, zda jde o Rusa, Ukrajince, Vietnamce, Čecha, Němce či Eskymáka. Všichni buď zákony dodržujeme, či je porušujeme. Všichni se buď k sobě chováme ohleduplně, nebo jsme si navzájem hulváty. Pomáháme si, či jeden druhému házíme klacky pod nohy.

Občas se dozvíme, jak někde někdo (a nemusí jít pouze o děti) spáchal sebevraždu proto, že byl dlouhodobě vystaven šikaně na internetu, ve virtuálním prostoru. Mnohdy si nepřipouštíme, že by se to mohlo týkat i nás.

Nebuďme k sobě nevšímaví. Nenechme se redukovat na pouhé věci. Přistupujme k sobě jako k bytostem, které něco prožívají, na základě něčeho jednají, které mají nějaké problémy a nějaké sny. Snažme se porozumět problémům druhých, ptejme se na příčiny, které druhou vedou k jejich reakcím, hledejme kontext jejich jednání.

Jedině tak máme šanci, že se k nám druzí nebudou chovat jenom jako k věcem, nadto věcem bezcenným a nepotřebným.

ZDE

Vytisknout