Pátý díl Českého století: Atmosféra pogromu jedna, úprava (jako vždy) za tři

26. 11. 2013 / Tomáš Koloc

Dobře funguje symbolicky klenutá stavba příběhu dle klasických propozic; od popravy Milady Horákové do Slánského popravy, zakončená závěrem, který v českém dramatickém umění působí už od dob Procházkova-Kachyňova Ucha (Gottwald najde ve dutém svazku Leninovy knihy Stát a revoluce odposlouchávací zařízení, uvědomí si, že "ucho" slyšelo vše, co si povídal se Slánským a svěří Martě, že se bojí). Ústrojně působí také "symfonická kompozice" opakování navracejících se motivů a jejich zrcadlové obracení (Slánský říká, že největšího nepřítele máme sami v sobě, a o půl dílu dál řekne totéž udivenému Slánskému ve zcela jiném kontextu jeden ze sovětských poradců; na začátku se Slánský charakterizuje jako žid a Gottwald mu to vyvrací, před koncem už přesvědčuje Slánského o jeho židovství Gottwald a Slánský se brání), držení diváka v napětí (například během štědrovečerní Gottwaldovy rozmluvy se zetěm Čepičkou, kdy Čepička -- jakoby měl z oněch informací strach - postupně sdělí tchánovi, že Stalin v Moskvě nepustil Slánského ke slovu, že Slánskému nedůvěřují, a že zrádcem je on), i práce se symboly (dokud se vraždění obou hlavních aktérů osobně netýká, je interiér vyzdoben obrazy Lenina, jakmile kolem nich začne kroužit smrt, vystřídá Lenina Stalin).

Charakterizující jsou opět také některé dialogy. Potom, co Slánský řekne Gottwaldovi, že "zatímco člověk je hovno, strana je všechno", proběhne následující slovní výměna, která na malé ploše popíše obě osobnosti:

Maximum je také vytěženo ze "zcizovací" dvojice estébáků-bodyguardů, staršího-zkušeného a mladšího-zaučovaného, kteří v seriálu už od minulého dílu plní úlohu komentujících objasňovatelů. V tomto díle jeden z nich říká například:

Často však jakoby autoři zapomněli, jaký motiv použili, a na místě, kde mají použít tentýž, použijí zcela jiný (Slánský ujišťuje Gottwalda, že jeho léky nesvěří nikomu jinému než Martě, protože věrných doktorů je málo, ale o pár vět dál vypráví o řadě věrných doktorů, z nichž nejvěrnější, doktor Haškovec, zkouší léky, které Gottwaldovi podává, sám na sobě; Slánský se nejprve po hlavě vrhá do chystané čistky a posléze estétsky filosofuje: "Je to jako ve Francii za Robespierra"), někdy jsou jejich dramatické prostředky tak "sofistikované", že se v nich divák ztrácí (Stalinův důvěrník Anastáz Mikojan z takzvané Kavkazské kliky, který v díle symbolizuje "sovětský dohled", ač Armén, který česky neuměl, mluví ve své první scéně dokonalou ruštinou, zatímco v druhé přejde na češtinu, krátce vystřídanou ruštinou a dokončí opět česky; na začátku dílu uvádí diváka do děje titulek, na konci vypravěč), opět jsou vypuštěny motivy, které jsou dějotvorné (od scény s opilým Zápotockým divák očekává Slánského zradu, ale v okamžiku zatčení Slánského autor ničím nenaznačí, že tím, který "dal pánovi polibek smrti" -- tedy pozval ho na návštěvu, aby se příslušné složky mohly připravit -- byl on; o dobu určující roztržce s Jugoslávií -- stejně jako o možnosti, že by Slánský mohl emigrovat -- což byla verze, kterou establishmentu pravděpodobně podsunuly západní tajné služby -- padne v textu pouze po jedné holé větě)...

Především však:

Celý syžet začátku, na němž oba hlavní hrdinové upřímně věří ve zradu čelných soudruhů v Maďarsku, Polsku a Bulharsku (albánský Koçi Xoxe není zmíněn) je zcela mimo kontext. Skuteční Gottwald i Slánský strávili celou válku v Moskvě (Gottwald tam navíc pobýval už před válkou), kde zažili řadu politických procesů v prostředí stalinské vlády, v němž se celý československý komunistický exil třásl strachy, na koho padne řada (nejvíc ohroženi se zdáli být masarykovský Zdeněk Nejedlý a liberální zakladatel KSČ Bohumír Šmeral, který v Moskvě také zemřel).

Slánským navíc v Moskvě unesli dceru, která už se nikdy nenašla, což byla zjevně akce NKVD (o celém případu nepadne v dílu slovo). "Škodil" mu mimo jiné jeho bratr (o kterém Slánský v dílu říká, ŽE ŽÁDNÉHO NEMÁ, ačkoli ho všichni jeho kolegové znali!), který byl za války "v tom špatném" = londýnském exilu.

A Slánský se ještě těsně před svým zatčením diví, že je v souvislosti s perzekucí zmiňováno jeho židovství, ačkoli žil v atmosféře země, kde byly likvidace židů, spojených s VKS(b), později KSSS, denním chlebem (případy Zinověv, Kameněv, Jagoda, Ježov -- i Trockij...). A diví se ještě v době, kdy je židovství součástí obvinění, vznesených proti Otto Šlingovi (na kterých se Slánský sám podílel)...

Přes občasnou mírnou nekonzistenci (pár sekund poté, co Gottwald, který chce zůstat s Čepičkou sám, nevybíravě vyžene od štědrovečerní večeře ženu a dceru, poprosí dvorně služku: "Můžete nás, prosím, taky nechat o samotě?") vnímám ale charaktery postav (v jádru přátelský Gottwald vs. sekerník Slánský), i kompozici děje, jako o zrnko hlubší než v minulém díle, což naznačuje jistý kvalitativní vývoj.

Přiznám se, že na příští díl, který se bude týkat moskevských jednání v srpnu 1968, čekám s nedočkavostí a zvědavostí i proto, že pozice autorů se v něm změní; budou reflektovat dobu, která už řadu jejich diváků zastihla v produktivním věku, a z níž existuje solidní množství dokumentů a svědectví očitých svědků...

Vytisknout