Sýsova zvěst o osudové události

12. 11. 2013 / Daniel Strož

Básník Karel Sýs vydal před několika týdny v příbramském nakladatelství Periskop (v edici Báseň na sobotu, svazek 24.) nezvykle rozlehlou, dvou set šedesáti stránkovou básnickou knihu nazvanou Apokalypsa podle Joba. Jak už titulem napovězeno, čtenář se tu nedočká veselého čtení. Zato se mu ale dostane všestranně precizního a v současné domácí literární tvorbě zcela ojedinělého básnického popisu hrůznosti stupňujícího se morálního a s ním ruku v ruce tímtéž tempem propukajícího kulturního úpadku posledního čtvrt století. Nejde tu ovšem výhradně o české prostředí; celosvětový vývoj vnímajícímu Sýsovi pochopitelně neuniklo, že problém této morální a kulturní zkázy národa souvisí také s šílenstvím globalizačním.

Píše-li Sýs v jedné z básní, že "Papaláši dneška se nepoučí z papalášů včerejška / nanejvýš sledují / zda jim střevem zdárně postupuje kaviár", nemá zřejmě na mysli pouze vrchnost zdejší. Stejně tak potom jeho výzva "Proto sleduj / co ten či onen přikryl maskovací sítí / Pozoruj levé spektrum / pravé spektrum se už přejedlo" může klidně směřovat do celé unijní Evropy. U mnohých veršů ovšem není o jejich určení pochyb; disponují konkrétními jmény. Kupříkladu Háchy, K. H. Franka, Havla, Klause, Schwarzenberga, ale třeba i Kocába, nebo tu a tam dokonce některých dřívějších Sýsových literárních souputníků, pokoušejících se po převratu seč jim síly stačily (naštěstí bezvýsledně!) o to, aby byl lidsky očerněn a poté vyzmizíkován z čtenářského povědomí.

Karel Sýs je a byl vlastně vždycky establishmentu a těm, kteří k němu mají (měli), anebo touží (toužili) mít blízko, básníkem nepohodlným. Dnes mu bývá vyčítáno jeho stabilní, neměnné politické smýšlení. Dříve -- ještě před převratem -- ho kritizovali proto, že "se zaměřoval na sporné či problematické spisovatele (...) a zesiloval tlak na začlenění veškeré tvorby, včetně autorů žijících v emigraci, do kontextu české literatury".

Doslova tak to stojí v nedávno objevených Informacích o obsahových nedostatcích týdeníku Kmen, jehož byl Sýs šéfredaktorem. Pořizoval je někdejší Federální úřad pro tisk a informace, tzv. FÚTI. A v těchto odsudcích najdeme i to, že napsal fejeton "vyznívající proti branné povinnosti obyvatelstva", anebo úvodník "až negativisticky zdůrazňující hluboký úpadek národního hospodářství i celé naší společnosti". Odsuzován je Sýs pak i za to, že v Kmenu "věnoval neúměrnou pozornost Chartě i samizdatovým autorům". A toto vše, prosím, v roce 1988, kdy jeho později nesmiřitelní kritici mlčeli ještě jako zařezaní.

Citovat z materiálů FÚTI dotýkajících se Sýse by se dalo dlouze, existují totiž desítky stran strojopisných záznamů. Jenomže v českých médiích není (a nejspíš dlouho nebude!) zájem dopátrat se pravdy. Mnohým popřevratovým kulturním koryfejům by tím pádem ze dne na den vypadala kdysi narychlo falešně zastrkaná brka slávy a stáli by tu jako roztřesená holátka.

Vždyť nikoli nadarmo Sýs ve své knize říká, že "Časy se mění a lidé s nimi / básníci zůstávají stejní / Pořád přebyteční andělé / lhostejno padají-li na zem při dešti /anebo po vzpouře proti Nejvyššímu".

Že má Sýs na mysli skutečné básníky, jakým je on sám, netřeba zvlášť zkoumat. Svou Apokalypsou podle Joba odevzdal české literatuře dílo, které sice může být v dnešních tristních poměrech jedněmi zavrhováno, jinými ignorováno, přesto ale formou a významem zůstane nepřekonané do budoucna.

Česká literatura
Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 12.11. 2013