K perspektivám participativní společnosti

3. 11. 2013 / Karel Dolejší

Fagor Electrodomésticos vyrábí "bílé zboží" a je pátým největším producentem v tomto odvětví v Evropě. V Baskicku, kde se Mondragónský kooperativ zrodil, zaměstnává zhruba 2 000 lidí v pěti továrnách a dalších osm provozů se nachází ve Francii, Číně, Polsku a Maroku. Nyní ovšem vyhlásil bankrot, neboť nedokáže zaplatit pohledávky ve výši zhruba 1,5 miliardy dolarů vyvolané poklesem prodeje o 37%, který společnost zaznamenala od roku 2007. Tento pokles je podle Alperovitze a a Hanny primárně výsledkem ekonomické krize ve Španělsku a zhroucení trhu s bydlením. Součástí jakékoliv restrukturalizace nebo případné likvidace Fagoru bude zajištění práce a příjmů pro španělské zaměstnance/spoluvlastníky. Interní pojišťovna Mondragónského kooperativu Lagun Aro jim zaplatí 80% mzdy po dobu dvou let a korporace se pokusí najít novou práci pro co největší množství takto postižených v rámci kooperativu. Osud zhruba 3 500 nešpanělských námezdních zaměstnanců je nicméně nejasný.

Alperovitz a a Hanna správně určují příčinu selhání Fagoru, avšak nabízejí naprosto fiktivní řešení. Poukazují na to, že velká instituce jako Fagor působí na globálních trzích a to představuje systémové riziko pro podobné projekty. Podle nich je chyba, že se Mondragón primárně zaměřuje na účinnou a efektivní konkurenci. Sami však dodávají: "Ale co uděláte, když stojíte proti globální ekonomické recesi na jedné straně, nebo radikálním nákladovým výzvám čínských a dalších nízkonákladových výrobců na straně druhé?"

Jejich odpověď zní: Musíme změnit "systém", přejít k nějaké formě "plánovaného obchodu" místo tržní konkurence. Tato odpověď je ovšem pouhým zaklínadlem a ničím více. Neříká, jak by mohly být globální trhy podřízeny plánování, jaká instituce by to měla zajistit, ani jak by tento model vlastně odstranil cenovou konkurenci, která nakonec Fagor vytlačila ze zmenšujícího se trhu. Jaký typ plánování může zabránit spotřebiteli s omezeným rozpočtem, aby si koupil levnější čínské zboží spíše než dražší španělské?

Implikace zaklínadla "změnit systém" vedou k tradiční závislosti družstevního podnikání na ochranitelském státu, ale ani ten by v současné fázi globalizace sám ochranu před cenovou konkurencí nezajistil. Ochránce by musel být ještě mnohem mocnější, aby zkrotil globální trhy.

Z modelu participativní společnosti založené na družstevní formě vlastnictví se při sledování logiky Alperovitzova a Hannova zaklínadla postupně stává něco docela jiného. Participativní struktura se mění v podřízenou podmnožinu nadstátní hierarchické mocenské struktury, která by jako jediná dokázala ochránit družstevní projekty před cenovou konkurencí na globálních trzích. Zamýšlená záchrana participativního projektu tedy ve svých důsledcích vede ke zničení mnohem důkladnějšímu, než jaké představuje bankrot jedné, jakkoliv důležité divize Mondragónského kooperativu. Z participativního projektu by se stal pouhý ornament projektu imperiálního.

***

Neexistuje však naštěstí žádný způsob, jak zajistit vznik nějakého impéria, které by - podobně jako kdysi impérium britské - chránilo vlastní nekonkurenceschopné výrobce před produkty koncentrovanějšího, kdysi amerického a německého, dnes čínského kapitálu dokonaleji využívajícího úspor z rozsahu. Zmíněný model ostatně nakonec nutně selhal, nejen mocensky, ale také ekonomicky. O nic větší smysl nedává ani volání po ochraně před čínskou cenovou konkurencí.

***

To už má spíše smysl poučit se u samotných Číňanů, ovšem s důrazem na to, že nový společenský model by musel přinejmenším zpočátku sledovat jinou a do značné míry kontraintuitivní ekonomickou logiku, než stávající systém. Čelní střet s ním si totiž ještě dlouho nebude moci dovolit. Zpočátku, a to ještě dost dlouho, bude muset fungovat - řečeno s Marxem - v pórech staré společnosti.

***

Autentický participativní model se z vlastní logiky nikdy nemůže spoléhat na nebezpečnou "ochranu" neparticipativních hierarchických struktur, tak často závislých na kultu zbožštěných vůdců. Místo toho musí působit jako "ekonomická guerilla". Prvním záchytným bodem jsou pro tento model současné lokální trhy, na nichž model cenové konkurence systematicky naráží na limity v podobě malé pružnosti a neschopnosti velkých producentů reflektovat potřeby konkrétního zákazníka. V systému takovýchto lokálních ekonomických nik ovšem nemá smysl, aby participativní firma rostla přes určitou hranici. Pakliže jí určitý lokální trh bude malý, musí se rozdělit a její část se pokusí obsadit jinou niku. Žádný lineární růst tu nepřipadá v úvahu. Žádné příliš velké, vysoce centralizované firmy. To vede jedině k osudu Fagoru.

***

Mao Ce-tung ve své teorii povstalecké války vymezil tři základní fáze odporu. Během první je třeba čelit nepřátelské strategické ofenzívě a vést vlastní strategickou defenzívu. Během druhé se postupně mění vzájemný poměr sil, dojde k jejich vyrovnání a otupení protivníkovy převahy. Teprve ve třetí fázi lze začít s vlastní strategickou ofenzívou a protivníka přinutit k ústupu.

Zárodky participativního společenského uspořádání se musejí ve fázi jedna uchytit "v pórech staré společnosti" a nepěstovat lunatické fantazie o strategické ofenzívě, jež vzhledem k nepříznivému poměru sil naprosto nepřichází v úvahu. Je třeba se vyhnout předčasné koncentraci sil v první fázi, kroku, který vede nevyhnutelně k jejich zničení. Již probíhající proces relokalizace tažený problémy s kvalitou finálních produktů v globalizované ekonomice, dlouhodobě rostoucími náklady na dopravu a energetické vstupy či nejistotou ohledně poptávky a globálními politickými nejistotami mohou napomoci postupné proměně poměru sil mezi globalizovanými korporacemi a lokálními participativními firmami, tedy přechodu do maovské fáze dvě.

Kdo dnes tvrdí, že jasně vidí dále za horizont první fáze "ekonomické guerilly", je buď šarlatán, nebo pracoval v Prognostickém ústavu.

Vytisknout