30. 10. 2013 / Stanislav A. Hošek
Volební výsledky vůbec nepomohly k řešení dlouholeté politické krize. Pouze ji transformovaly do chaosu. Aby toho nebylo málo, tak málo předpokládaný chaos je ještě zesílen zmatečným chováním reprezentace ČSSD. Jenomže v současné situaci nejde o ČSSD, přesněji jenom, či především o ni. Jde o mnohem víc. Jde o parlamentní republiku. Kdo to dosud nepochopil, toho je mi upřímně líto, i kdyby to byl kupříkladu nejrenomovanější politolog, nejrespektovanější politik, či příslušník jakékoliv elity moudrých, vlivných a v neposlední řadě mocných.
Je vysoce absurdní, když "socializující", tedy ze samé své podstaty kolektivistická strana, trpí chronickou nemocí, kterou lze pracovně nazvat vůdcovským principem. Jenom díky této absurditě každý z jejích polistopadových předsedů skončil doslova na hnojišti. A všichni zbývající ctižádostivci v ní, si následně vždycky vybrali dalšího tahouna k vytouženým pašalíkům. Jakmile ale i jeho hvězda pohasla, tak se ho opět nekompromisně zbavili, s hlubokým přesvědčením, že oni nic, oni jsou jen muzikanti. Přesně podle životního stylu všech primitivů: "Hurá všichni za jedním, potom jeden za všechny". Nejtragičtější pak je, že se vůči společnosti cynicky při tom většina tváří, že je všechno v pořádku a uvnitř strany není třeba nic měnit. Typické to chování lidí nezvládajících provoz skutečně demokracie mnoha názorů, návrhů, snah a především zájmů.
Z historie sociáldemokratismu je patrné, že je to ideologie věčné touhy po jakémkoliv kompromisu, bídně skrývaná za státotvornost a jiné politické obezličky, čili že politická strana, jež je nositelem tohoto ideového směru, je prakticky vždycky, až ubožácky "pragmaticky" oportunistická. ČSSD je v polistopadovém období vnímána většinovou společností jako levicová strana, či maximálně seskupení levého středu, což je samozřejmě pouze zdání, které se chabě snažil realizovat po svou kratičkou vůdcovskou epizodu pouze Špidla. Že se ČSSD takto jevila voličům, bylo způsobeno až děsivým výkyvem veškeré polistopadové politiky k trhoveckému kapitalismu doslova předminulého století a zaviněno, já tvrdím, že s rozmyslem pěstováno, všemi stranami na ideovém protipólu ČSSD. Ta navíc v polistopadové politice i ve vládní praxi prokázala, že není a ani nemůže být alternativou.
Co je v mých očích vůbec nejhorší, ČSSD nikdy nebyla a není skutečně demokratickou stranou. V celé její struktuře -- a vím o čem hovořím z vlastní, i když krátkodobé zkušenosti -- se totiž celá demokratičnost zredukovala na totalitu většiny. Každé rozhodování je ortodoxně platné proto a jenom proto, že bylo přijato většinově. Nikdy jsem nezaznamenal, že by bylo nasloucháno menšině, i kdyby tvořila jenom nepatrně menší polovinu. ČSSD si ani za čtvrt století nevypracovala potřebné demokratické instinkty, takže nejenže není zralá na vládnutí, ale ani si ve své většině neosvojila nutné praktiky parlamentní demokracie.
V mých očích minimálně z uvedených důvodů není ČSSD zárukou ani prosazování, natož realizování opravdového zastupitelského parlamentarismu v zemi. Je-li tento v mých očích teprve zárodkem vyššího stupně demokracie, pak ČSSD je pro další zkvalitňování demokracie absolutně neupotřebitelná. Může se snad navíc pod tlakem emocemi zmítaných osob zradikalizovat a tím celý parlamentarismus v naší zemi dokonce vážně ohrozit až na dlouhou dobu zničit.
Stačí jenom letmé čtení naší Ústavy, aby soudný občan vypozoroval, že jde o hrubě postmonarchistický dokument. Pravomoci a především "tatíčkovské" postavení prezidenta vysoko převyšují zásadní rysy reálné, parlamentní, zastupitelské demokracie. Prezident zůstává pořád jakousi "demokratickou" vyšší mocí, ba v očích naivů až morálním rozhodčím a nikoliv pouze nejvyšším úředníkem státu, kterýžto má být veřejným prostorem maximálně možné spokojenosti všech jeho občanů, včetně účinné opory pro slabší. V žádném případě pak u nás ještě prezident není většinovou společností vnímán jako "první" občan, mezi sobě rovnými.
Ústava ČR mu dává šanci být nejen nad vládou, ale dokonce i nad parlamentem. Nikdy jsem nepochopil, proč by prezident po volbách měl jmenovat předsedu vlády, nebo třeba jen osobu, která je pověřena jednáním o vládě. V parlamentní demokracii je výsostným právem zvolených, třeba i po protestech soudem "posvěcených" poslanců, aby se samostatně dohodli nejen na osobě vyjednavače, ale dokonce na koaliční smlouvě a v posledku na personě, tuto koalici řídící, čili na předsedovy vlády.
Pokud po volbách prezident má právo, a dokonce několikanásobné, jmenovat předsedu vlády, pak vůbec nejde o parlamentní republiku, ale o poněkud "vypelichanou" konstituční monarchii. Osoba vyšlá z nejširších voleb a následných debat všech zvolených zastupitelů, je jednoznačně oprávněná řídit stát, dokonce aniž by poníženě žádala monarchu o svolení k vládnutí.
Že podle naší Ústavy může dokonce po volbách nastat situace, že v zemi "účinkují" dva premiéři, je v mých očích vrcholnou ukázkou absurdity českého pojetí parlamentarismu, hodnou snad jen novodobé Cimrmanovské tradice. Oprášená, o něco starší Švejkovská tradice, by se tomu dokázala jistě s chutí vysmát. A to zmiňuji jenom jeden jediný princip konstituování české parlamentní moci, protože patří do jejího samotného počátku. Při "antimonarchistické" a především všelidovější revizi ústavy budou tvůrci reálné parlamentní republiky muset změnit i další její principy.
Politická krize minulosti dala vzniknout "všelidovému" prezidentu. Ten má díky naší "konstituci" tak široký prostor k osobní libovůli, že může být politicky samostatnou mocí, dokonce mimo vůli parlamentu. Pokud má být v zemi opravdová, čistě parlamentní demokracie, pak je tuto situaci potřebné změnit. To vidím jako naprosto prioritní úkol nové sněmovny.
Současný spor uvnitř ČSSD by neměl tento proces ovlivnit, jinak bude prokázáno, že jde především o ústavní spor, o další "zmonarchističtění" našeho demokratického prostoru. Jelikož se rozhořel tak překotně brzy po skončení voleb, je v mých očích dílem nikoliv emocí, ale dlouhodobě připravovaných zákulisních tahanic. Oceňuji zatím, že nezůstal uzavřen do kabinetů elity profesních funkcionářů jedné strany. Teď je jenom zapotřebí, aby se stal věcí nejen všech ústavních politiků, ale veškeré politicky aktivní veřejnosti.
Na úplný závěr pak už jenom otázka. Prokáže nový parlament, že je souborem inteligentů, čili osob zvládajících i chaos reálné demokracie, nebo se raději podvolí povrchně myslícímu, pikle milujícímu intelektuálovi, navíc obstarožního zrna?
Vytisknout31.10. 2013 / Štěpán Kotrba
Po vlně politického dusna a roztáčené spirále přátelské nenávisti mezi špičkami ČSSD je třeba se zastavit. Proč předsedu ČSSD chválí a podporují jeho političtí protivníci? Proč najednou dostává takřka neomezený prostor v babišomédiích a bakalon...