Dušičky

30. 10. 2013 / Lenka Procházková

Zatímco nad Anglií zuřila bouře, u nás byl letošní 28. říjen prosluněný a teplý, jako (nezasloužený) dar ke státnímu svátku. Po vltavském nábřeží v Praze korzovaly rodiny s dětmi, kolem nich pobíhali psi, šťastní z toho, že mají smečku zas jednou pohromadě a tatínkové si to fotili. Na Žofíně čekala fronta mrňat na svezení v historickém vláčku a konduktér jim kleštičkami procvakával jízdenky, aby měly památku na pěkný den. Protáhle šikmé paprsky slunce téměř oslepovaly svou intenzitou, ale pár minut před pátou žhavý kotouč klesl za secesní domy na druhém břehu a nasvěcoval už jen vrcholky stromů a střechy. Lidé zůstali ve stínu a sahali po odložených bundách a svetrech. Před šestou padl soumrak a vtáhl nás zpátky do reality, k televizním obrazovkám a k depresi.

Přes noc bouře přeskákala půl Evropy. Nás zatím vynechala, zřejmě z úsporných důvodů. Nechtěla plýtvat silami tam, kde se o katastrofu umíme postarat sami.

V nedávném předvolebním článku jsem psala, že do Dušiček už bude zřejmé, komu a čemu odzvonila v Čechách hrana. V té věštbě jsem se sekla. Nadcenila jsem pud sebezáchovy občanů a nedocenila pud sebezáchovy politiků.

Až půjdeme zapalovat svíčky na hroby našich nebožtíků, nefňukejme. Hlavně ti, kteří mají o Dušičkách ve zvyku navštěvovat i místa odpočinku našich společných velikánů, by to letos měli učinit v mlčenlivém zamyšlení. Stěžovat si mrtvým na život a brečet nad hlavami padlých za vlast, že jsme jejich odkaz směnili za skleněné korálky, je stejně povrchní hygienou jako institut zpovědi. S tím rozdílem, že mrtví nám rozhřešení nedají. Nehrňme tedy k jejich náhrobkům výtrusy svých vin.

Návštěva hřbitova nebývá v Čechách smířlivá záležitost. V některých zemích je to odlišné, například v Mexiku. Ovšem i v ruských obcích kolem Černého moře jsem viděla hroby (i někdejších českých kolonistů) ohrazené barevnými plůtky. Na těch malých parcelkách byl vždycky stůl a lavičky, aby návštěvníci mohli vespolek posvačit, popít, informovat předky o novinkách, ukázat jim, jak děti rostou. Pokud na parcele rostl strom, často na něm byla zavěšená i houpačka, aby se děti na návštěvu dědy těšily a nebraly to jako tísnivou povinnost. Tento způsob obcování s mrtvými příbuznými je pro nás nepochopitelný, protože mnohdy nejsme schopni mluvit ani se svými dosud žijícími rodinnými příslušníky.

V době normalizace nebyla roztříštěnost společnosti zdaleka tak tristní, jako je dnes. Dokud však nebudeme schopni ani rozeznat společný zájem, tak si nestěžujme, že jej neumíme prosadit. V tomhle nám mrtví buditelé fakt nepomůžou.

Předčasné volby 2013
Vytisknout

Obsah vydání | Středa 30.10. 2013