Jako trauma z války v Jugoslávii

29. 10. 2013

Mirno, než jsi odjela do Čech, upřímně řečeno jsem se obával, že se něco takovéhleho stane, ale nechci ze sebe dělat vševědoucího blbce.

Vím, že je to velmi traumatické, ale pokud je to možné, bral bych si útěchu z toho, že se na tvou obranu postavilo tolik lidí. Česká republika je země v průšvihu a taky váhám, jestli jsem zbytečně nevyplýtval život snahou o učení něčeho, co za to nestojí.

Na druhé straně, všude je něco blbého. Myslím si, že není pro vás nebezpečné být v ČR, protože se tam na vaši obranu postaví spousta lidí.

Asi víc než třeba v Británii.

Vím, že je to chabá útěcha, ale aspoň něco.

Mirna Šolić:

Zajímavé je, že si myslíš, že by se tady na naši obranu postavila spousta lidí a že by se to asi nestalo v Británii.

Moji rodiče se otevřeně obávali, že tady budu mít problém s rasismem, nevím, jak to věděli.

Zajímavé je to, že se zdá, po tak dlouhém pobytu v Kanadě a v Británii mám iluze o tom, jak to vypadá ve Střední Evropě.

Dokonce jsem po té Kanadě neměla žádný problém s adaptací v Británii (byla to opravdu stejná zkušenost, protože Kanada toho má moc společného s Británii), ale tady opravdu prožívám kulturní šok.

Jan Čulík:

V Británii bys našla v této věci útočiště u úřadů - to, co se ti stalo ve čtvrtek v té tramvaji, by se v Británii v žádném případě netolerovalo. Kromě toho by byl z toho vozu videozáznam a ten člověk by byl trestně stíhán. Jsou na to precedenty. Naopak si myslím, že by se tě méně možná méně zastali v Británii individuální občané. Britové jsou ve věcích lidských práv zdá se mi nesmírně pasivní, nemají zkušenost z autoritářských režimů, a tak jim porušování lidských práv příliš nevadí. Neuvědomují si, že jsou na šikmé ploše. Mohu se mýlit.

Vytisknout