Jaké vlastnosti oceňují Poláci u svých politiků?

29. 10. 2013 / Karel Dolejší

Adam Michnik včera večer v Gazetě Wyborczej publikoval nekrolog prvního polského postkomunistického premiéra Tadeusze Mazowieckého. Nechci se teď zabývat tím, jaký Mazowiecki doopravdy byl nebo nebyl, jakkoliv to jistě není bez významu; zaměřím se výhradně na to, jak byl expremiér jednoznačně považovaný za osobu mimořádně ctihodnou ve veřejném prostoru prezentován.

Předně titulek: "Nemnoho politiků bylo tak brutálně a neuctivě atakovaných, jako on". Umíte si představit stejný titulek použitý v hypermaskulinistickém českém politickém diskursu, kde se to jen hemží poukazy na politikovy gonády - a neexistuje, aby byl někdy zobrazen jinak, než jako hyperaktivní iniciátor čehosi (čeho, to je ale nakonec vcelku jedno)?

Mazowiecki je dále charakterizován jako člověk rozvážný, silný a klidný, schopný lidského porozumění a s morální integritou. Bojoval za svobodu a byl pro dialog: Musel vycházet s exdiktátorem Jaruzelským, postkomunistou Kwaśniewskim a mnoha dalšími, s nimiž si - eufemisticky řečeno - neměl vůbec co říci. Uměl se dívat na Polsko bez předsudků a komplexů. Byl si vědom polské velikosti i mizérie, moudrosti i hlouposti.

Byl vlastencem bez národního egoismu a etnického nacionalismu, demokratem, který si vážil pluralismu a ochoty ke kompromisu. Byl to intelektuál. Ovlivnila ho filosofie francouzského personalismu. Rozhodně odmítal antisemitismus.

Jako jeden z lídrů odborového hnutí Solidarita strávil za výjimečného stavu rok ve vězení, ale později byl hybatelem jednání u kulatého stolu, jednání se svými vězniteli, která i díky jeho smířlivosti skončila politickou dohodou. Snažil se zničené Polsko bránit před chuligánstvím a nenávistí. Ačkoliv byl věřícím křesťanem, kritizoval zasahování církve do politiky.

***

Polsko i v dnešní době integrálně navazuje na těžce vydobytou svobodu spojenou s pádem komunismu, kterou v žádném případě nedostalo od nikoho darem a nezachází s ní proto lehkovážně. Umí ji ctít, aniž by ji ve veřejném prostoru zcela zastínily přízraky malicherných rádobynadsamců reprezentujících násilný sebestředný princip vykořeněnosti a diskontinuity, s pohleden na veřejný život výhradně zaměřeným na Moje, Tady a Teď.

Kdyby dnes o některém českém zesnulém politikovi kdosi sepsal podobný nekrolog jako o Mazowieckém, v zásadě by ho tím zcela diskvalifikoval. Co se na něm oceňuje, v Česku je jen terčem nezřízeného výsměchu.

O Polsko tak či onak strach nemám.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 29.10. 2013