Saúdská Arábie omezí spolupráci s USA v Sýrii

22. 10. 2013 / Karel Dolejší

Šéf saúdské špionáže princ Bandar o víkendu na schůzce se západními diplomaty v Džiddě oznámil, že přeruší spolupráci s CIA při výcviku a vyzbrojování syrských povstalců. Místo toho se zaměří na spolupráci s Jordánskem a Francií.

Jeho diplomatický signál je reakcí na to, že USA v Sýrii odmítly dělat to, co po nich kategoricky požadovaly jejich klientské státy - Izrael a Saúdská Arábie. Nálety na Asadovu armádu byly na poslední chvíli odvolány, ale to není jediný problém. Ještě předtím bylo saúdské straně sděleno, že USA nemohou nést plnou zodpovědnost za obranu jejich ropných terminálů. A když saúdská strana žádala o seznam cílů připravovaných náletů, nedostala ho.

Syrská válka se velmi výrazně přiblížila modelu, jenž svět znal v 70.-80. letech minulého století a který tehdy analytici nazvali "war by proxy" - válka vedená supervelmocemi přes prostředníka. Supervelmocenský sponzor sám do konfliktu vstupoval málo nebo raději vůbec, spíše poskytoval zpravodajské informace, výcvik a výzbroj. Svůj vliv využíval ke kontrole chování válčícího klienta, tak aby konflikt "lokalizoval" - zabránil eskalaci a rozšíření mimo vymezenou oblast.

Dnes je tu však jeden výrazný rozdíl oproti tomu, jak podobné konflikty fungovaly dříve. Zatímco v minulosti byly klientské státy tak či onak pod výraznou politickou kontrolou sponzorů, dnes je taková kontrola mimořádně oslabena. Rusko dodává Asadovu režimu zbraně - podle některých zpráv v tuto chvíli již bezplatně - ale nedokázalo až dosud přimět syrského prezidenta, aby otevřel dveře k politickému řešení konfliktu tím, že by rezignoval; ne že by si Moskva dělala o případném odchodu Asada takové příšerné iluze jako Západ, ale na druhé straně ani není pravda, že by vůbec nesondovala možnost "přepřahání". Zbytečně.

Spojené státy jsou na tom však ještě podstatně hůře. Mají v regionech Blízkého východu a Severní Afriky řadu nominálních spojenců angažovaných v syrském konfliktu, ale snad s výjimkou Jordánska každý z nich sleduje vlastní, na Washingtonu nezávislou politiku, která podkopává dosažení amerických cílů. To se plně týká Libye, Turecka, Izraele, Kataru i zmiňované Saúdské Arábie - o islámských extrémistech mezi syrskými povstalci ani nemluvě. Spojené státy by si přály sjednocení syrské opozice pod prozápadním politickým vedením s umírněnými, pokud možno sekulárními cíli. Jen taková opozice by mohla být spolehlivou převodovou pákou amerického vlivu. A přesně o takovou syrskou opozici prakticky žádný ze zmíněných spojenců nestojí. Ještě tak nejlépe by se s ní srovnalo Turecko, které začíná mít samo se syrskými islamisty stále více problémů, ať už se to týká pašování chemických zbraní, nebo terorismu na vlastním území.

Ve Volgogradu došlo včera odpoledne k bombovému útoku na autobus. Akce nese rukopis islámských militantů, které vesměs financují a cvičí saúdské zpravodajské služby. V této souvislosti se sluší připomenout, že v červenci se saúdský princ Bandar měl tajně setkat s ruským prezidentem, nabídnout mu velký nákup ruských zbraní a monopol na dodávky zemního plynu do Evropy výměnou za to, že Moskva hodí Asada přes palubu. V opačném případě, naznačil Bandar, zimní olympiáda v Soči nemusí proběhnout bez problémů...

Rusko navrhovanou dohodu po prozrazení schůzky s Bandarem odmítlo i veřejně. Otázka tedy zní: začíná saúdský princ plnit svou hrozbu? Je připraven souběžně oslabit vztahy s USA a současně v odvetě za Sýrii podstoupit konfrontaci s ruskými zpravodajskými službami? A s kým případně bude Saúdská Arábie spolupracovat? Kdo jiný má ještě zájem na tom, aby byl Bandar úspěšný?

A pokud Bandar skutečně zahájil další saúdskou teroristickou válku proti Rusku, jak bude asi vypadat odveta?

Kavkaz, Náhorní Karabach, Čečensko | Teroristická hrozba a politické hry | Libye | Sýrie
Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 22.10. 2013