Modernizace na čínský způsob

10. 10. 2013 / Karel Dolejší

Nepůjde zde ovšem o obvyklou floskuli v podobě nekritické chvály čínského ekonomického zázraku, ani o údajně geniální zásadu, že ekonomické reformy nesmějí doprovázet reformy politické. To oč jde je komplexní strategické paradigma, nikoliv jeho po libosti z kontextu vytrhávané a dezinterpretované prvky, či dokonce chyby vzniklé při jeho realizaci.

"Poučení z krizového vývoje"

Pro začátek se nelze vyhnout rekapitulaci některých faktů z přelomové čínsko-vietnamské války v roce 1979. Číňané útočili po celé délce koncentricky uspořádané fronty a postupovali zpočátku celkem po sedmnácti pochodových osách, aby obránce nebyl schopen určit, kde leží těžiště útoku. Mohli si to dovolit, neboť měli celkově čtyřnásobnou převahu v živé síle a ještě větší v tancích (400 000 mužů, 400 tanků). Očekávali, že tímto způsobem vyvolají v Hanoji paniku a ta proto stáhne vojska z Kambodže, aby je nasadila proti útočící přesile - a přitom o ně v klasické opotřebovávací válce přišla. Vietnamci ale Kambodžu nevyklidili a místo toho připravili obranu v hloubce - pravidelné armádní jednotky v síle 300 000 mužů čekaly až na perimetru u Hanoje pro případ, že by Číňané neakceptovali neúspěšný výsledek příhraniční trestné výpravy.

Mezitím Vietnamci zarušili čínské komunikační frekvence a dezorientované tanky odstřelovali z dobře vybraných postavení řízenými střelami. Útočili guerillovým stylem na komunikační linie invazních vojsk. Čínské prvosledové útvary byly po pěti dnech opotřebovány a logisticky na dně. Druhý sled poté obsadil tři z šesti provinciálních středisek, ale také on utrpěl v boji s vietnamskou milicí těžké ztráty. Po necelém měsíci válka skončila stažením čínských vojsk za státní hranici. Údaje o ztrátách obou stran se podle různých zdrojů liší, jsou však v absolutních číslech víceméně vzájemně srovnatelné.

Číňané nasadili proti Vietnamcům pěchotu a tanky ve značných počtech. Letectvo však nasadit nemohli, protože bylo zastaralé a obránce disponoval v té době vynikajícím systémem protivzdušné obrany. Zaostalá čínská armáda nedosahovala ani úrovně motorizace z konce 2. světové války. Pěchota nebyla mechanizovaná a její zásoby byly vezeny na tancích, zatímco sama postupovala po svých. Pokud byl tank zničen, spolu s ním shořela i část pěchotní munice a potravinových dávek. Operační plán byl rigidní a jakmile došlo k jeho odhalení, nešlo jej kvůli nefungujícímu spojení ani částečně korigovat.

V důsledku této války v Pekingu zvítězili reformátoři. Ti armádu početně zredukovali o polovinu a začali ji postupně s pomocí nejprve západních a izraelských akvizicí, později prostřednictvím nákupů v Ruské federaci a vlastního vývoje, modernizovat.

To co se měnilo však nebyl pouze počet vojáků a technologická úroveň. Došlo ke změně celkové strategie, která se zdaleka neomezila jen na vojenskou dimenzi.

Taoistická modernizace

Major amerického letectva Matthew J. P. Castillo právě na School of Advanced Military Studies ve Fort Leavenworth obhájil magisterskou práci nazvanou Chinese Operational Art: Understanding the Present though the Lens of the Past. Studie je věnována současnému čínskému operačnímu umění, ale stanovuje také hlavní rysy čínské strategie podstatně překračující horizont vojenství.

Zájem o čínské vojenské myšlení není v USA žádnou převratnou novinkou, protože jediný americký stratég od dob admirála Mahana, který stojí za řeč - plukovník John Boyd - považoval klasický traktát Sun-c' Umění válečné za jedinou knihu věnovanou vojenské strategii, k níž necítil potřebu připojovat žádné teoretické výhrady. Pojem "eastern commander" pak pro něj byl kvintesencí toho, co je správné - boje proti protivníkově mysli.

Castillo studoval především čínské teoretické reakce na první americkou válku proti Iráku a válku proti Jugoslávii - a dále oficiální doktrinální dokumenty. Abstraktní koncepci, kterou takto rekonstruuje, následně demonstruje na třech případových studiích: Čínské účasti v mírových operacích OSN, protipirátské operaci v Adenském zálivu a kybernetických operacích "hackerské milice". Ukazuje, jak současná Čína vlastně organicky navazuje na konfuciánskou a taoistickou tradici.

Zaměřím se zde na prezentaci některých základních rozdílů, které čínské strategické paradigma vykazuje ve srovnání se stereotypy, jež za sebou dnešní Západ všeobecně a západní levice obzvlášť táhne jako vězeňskou kouli na noze.

"Potřebujeme vizi." - "Potřebujeme pochopit, jaký potenciál v sobě skrývá to, co již existuje." Západní myšlení opsalo od dob renesance uzavřený oblouk a v současnosti je už opět utopické. Nejprve po vzoru technického projektu abstraktně konstruuje od statu quo zcela odtrženou představu cílového stavu společnosti a pak se ze všech sil (marně) snaží toto fantasma uskutečnit. Za jistou výjimku by se dal označit ve své době "autentický marxismus"; rozklad a degenerace "Marxovy školy" však podobně jako v případě školy Hegelovy vedly k tomu, že se "filosofie praxe" nakonec scvrkla v dnešní tupé přežvykování scholastických gramscismů. Číňané mají vlastní, hluboce zakořeněnou tradici dialektického uvažování a západní cesta od prostorové utopie k prostorové utopii se jim tedy vyhnula. Š' označuje potenciál přítomný v současné situaci, jenž je třeba rozvinout. Š' tedy neoznačuje "dělnickou třídu", toto dogma ortodoxního marxismu, amen amen, hosana s Marxovýma fousama. Š' je jednak pozice, z níž je třeba uvolnit sílu, a jednak cílový stav, který umožní získat takovou výhodu, díky níž se protivník podřídí pokud možno bez boje.

"Je nutno být za každou cenu freneticky aktivní." - "Je třeba konat nekonáním." Velice rychle jsme si všichni osvojili americkou představu, že člověk, který chce něčeho důležitého dosáhnout, musí být neustále příšerně "busy" a konfrontovat se "head on" s problémem, jenž by chtěl vyřešit. Jenže wu wej ukazuje úplně jiným směrem. Cestou nejmenšího možného odporu. Vyžaduje celostní pochopení a trpělivost. Počkat si, až se situace, kterou jsme pochopili, sama vyvine pro nás příznivým směrem. Cílem je dosáhnout takové komplexní úrovně pochopení situace, které umožní zůstat flexibilním a jednat bez většího odporu tak, abychom dosáhli rozhodující výhody. Dobrým příkladem wu wej je například postupně navyšovaná účast čínských jednotek v mírových operacích OSN, která vrcholí tím, že samotná OSN nakonec žádá ČLR, aby svou účast ještě dále posílila.

"Vyhrocování třídního boje." - "Harmonie, umožňující za každé situace dosáhnout co nejvíce." Harmonie (ho) znamená jednat kreativně, vytvářet z toho, co máme před sebou, unikátní kombinace, účinně korelovat a kontextualizovat všechny dostupné nekonveční prostředky. Cíle musejí být realistické, omezené, ale používané prostředky naopak neomezené.

"Kvantita sama přejde v kvalitu." - "Kvantita a fyzická síla nejsou tak důležité jako kvalita a mentální schopnosti." Studie Neomezená válka (1999) plukovníků Čchiaa a Wanga zohlednila zkušenosti z války proti Vietnamu, první protiirácké intervence i intervence NATO v Jugoslávii. Představuje poslední sbohem větě "Je nás tolik, že je umlátíme čepicemi." Nejde samozřejmě o to utopit všechny prostředky v technologii, jako to dělá Západ, ale vědět, které konkrétní kapacity chci zlepšit. Ani tyto poznatky se neomezují jen na sféru vojenství.

***

15. listopadu uplyne 106 let od narození plukovníka Clause von Stauffenberga, který se 20. července 1944 pokusil zabít Adolfa Hitlera. Spolková republika Německo se k von Stauffenbergovi hrdě hlásí, pokládá se tam za samozřejmost, že to co udělal bylo správné. Méně často už se řeší otázka, proč se vlastně spojenci nikdy nepokusili Hitlera odstranit.

Ve skutečnosti byl "vůdce" natolik vojensky nekompetentní, že ponechat ho naživu představovalo ten nejlepší způsob, jak uspíšit konec války. Počínaje Dunkerque přijímal stále horší a horší rozhodnutí. Odstavil kompetentní generály, kteří se mu odvážili oponovat, a místo nich instaloval své loutky. Nikomu nedovolil, aby si mohl udělat celkový obrázek o situaci na obou frontách, ale sám si ho nedokázal vytvořit, protože se kvůli kapricům nimral v podrobnostech, jež mohl a měl, ba byl dokonce povinen, přenechat podřízeným. Řešil jaký typ děla má ve výzbroji ta která divize nebo zbytečné megalomanské architektonické projekty německých měst - a současně se jeho chorá mysl neustále zabývala i genocidou židovského národa. Nedokázal nikdy určit, na jaké úrovni obecnosti se má coby nejvyšší státní představitel pohybovat, a co už by měl delegovat. Kdyby byl zabit, kterýkoliv průměrný německý generál by válečné úsilí řídil lépe.

Jde o jeden z mála případů, kdy Západ skutečně správně "konal nekonáním"; kdežto hrdinný Stauffenberg by patrně ani úspěšným dovršením svého činu ničeho zásadního nedosáhl, ba dokonce by patrně věci ještě zhoršil a válku prodloužil.

To je - vedle zásadní historické lekce, jakému typu politických lídrů je každopádně radno se vždy vyhnout - závěr, jehož lze dosáhnout jednou namátkovou aplikací čínského strategického paradigmatu na dějiny Západu.

Vytisknout